Planeta Masada je již dvacet let součástí Řádu – lidského společenství řízeného umělými inteligencemi. Vzpomínky na hrůznou vládu Teokracie, mučení, popravy a nucené práce ve vražedném prostředí pomalu mizí a stávají se spíše inspirací turistickému ruchu. Jenže nyní se z přísně střeženého sanatoria dostává na svobodu bývalý proktor Jeremiah Tombs. Pro některé to znamená možnost konečně vyřídit staré účty, řádové umělé inteligence cítí možnost odhalit tajemství podivuhodné masadské ekologie a dávno vyhynulé rasy Atheterů a jistý dva miliony let starý vražedný mechanismus opět iniciuje programy sloužící ke zničení celých planet...

Neal Asher je sázka na jistotu. Chcete akční příběhy, které vypadají jako mix klasických space oper, bondovek a verneovských cestopisů adaptovaných Quentinem Tarantinem? Prosím, svět Řádu je tu pro vás. Asher se moc neobtěžuje psychologickou drobnokresbou, ale exceluje v akčních scénách a především v popisech technických hračiček, zbraní, autonomních bojových robotů (více či méně šílených) a především pak těch nejobskurnějších vražedných mimozemských potvor, jaké v současné sci-fi najdete.

Příběhy o Řádu se navíc skládají z víceméně samostatných příběhů, byť vnitřně seřazených do jakýchsi „sérií“ – podobně jako v Zeměploše můžete číst knihy o čarodějkách, Mrakoplašovi nebo Městské hlídce, u Ashera se můžete vrhnout na dobrodružství agenta Zemské bezpečnostní centrály Iana Cormaca (V pavučině aj.), navštívit nebezpečnou planetou Spatterjay (Stahovač aj.) nebo nahlédnout do historie Řádu a jeho slavných postav/planet (Pradorský měsíc). Nováček se tedy nemusí bát naskočit od rozjetého vlaku; byť třeba nepochytí všechny drobné narážky, rozhodně se neztratí.

Technik navazuje na posledně zmíněnou řadu, ovšem vyplatí se mít alespoň rámcové povědomí o obsahu cormacovského románu Hranice Řádu. Nejde ani tak o děj (který je v novince šikovně připomenut a je plus minus takovýto: Teokracie vs. povstalci vs. podivná galaktická bytost zvaná Drak vs. nebezpečnou mimozemskou technologií zmutovaný zločinec vs. Ian Cormac) jako spíš o popis několika zajímavých potvůrek, jmenovitě siluráka, volaváka... a hlavně žvatlokače a kapucína.

Zápletka Technika se totiž točí kolem objevu, že žvatlokačové – charakterističtí nejen svou monstrozitou, ale i podivným blábolem, tedy zvuky téměř dávajícími smysl – jsou potomky mocné rasy Atheterů, která se po střetu s džainskou technologií (jež je hlavním nebezpečím v příbězích Iana Cormaca) dobrovolně vzdala inteligence a vymazala celou svou civilizaci. Kapucíni pak jsou biologické bojové stroje, které Athetery bránily. A Technik je legendární albínský kapucín, který Tombsovi neobyčejně bolestivým způsobem (v podstatě ho ořezal na kost a přivedl k šílenství) vložil do mysli něco, co může Athetery přivést zpět k životu...

Lidští protagonisté jsou v příběhu v podstatě jen sekundanti, kteří v úžasu (nebo často i děsu) přihlížejí hře mocnějších sil. Krmení kapucínů jim připomíná, že přes veškerou inteligenci jsou pořád na potravním žebříčku nepěkně nízko, činy umělých inteligenci zase ukazují, jak moc jsou lidé pozadu a jak jsou ve vesmíru zranitelní bez mocných ochránců. Ale pro lidské hrdiny se Asherovy romány nikdy nečetly – i sérii o Cormacovi bývá vyčítáno, že je hlavní hrdina až příliš chladný a strojový, a o obyvatelích Spatterjaye by jako o lidech mluvil jen vyložený optimista. Ne, důležité vždy bylo, jak rychle a dynamicky předvést co nejvíc nápadů stran zbraní, potvor a jejich stravovacích/rozmnožovacích/jiných návyků.

Technik je v tomhle návrat téměř na úroveň slavného Stahovače (v českém prostředí nejlépe hodnoceného Asherova románu) – a tedy jeden z nejlepších „řádových“ románů vůbec. Takže vůbec nevadí – ba je to naopak vítáno –, že dějový oblouk je ze začátku nahrazen spíše kaleidoskopem obrazů a později připomíná slovníková hesla adaptovaná do podoby akčního románu. Takový Asher chce být a takového jej mají čtenáři nejraději.

Ti ostatně ocení Penny Royal – teoreticky napravenou černou umělou inteligenci (tedy takovou, která si v jisté fázi své existence řekla, že lidé jsou jen zábavné vřískající hračky a může jim být prováděno cokoliv). Ta sice, stejně jako její parťák Amistad, nevládne takovým nadšením pro destrukci jako Snajpr ze Stahovače, ale zase získává kladné body za jasně rozpoznatelné šílenství a přístup k trestání lidských zločinců – například promíchání jejich organických částí s předměty či částmi budov.

Technik tak nepřináší Asherovým čtenářům nic nového po stránce stylu nebo témat. Uspokojivým způsobem ale rozvíjí fikční svět série a obohacuje jej o hrst dalších nápadů: co všechno mohou bojoví roboti Řádu a masadská fauna zažít – a hlavně pak přežít.