Thrillerová série Aleše Kota, českého scenáristy, který žije a píše v USA, se v jeho rodné zemi dočkala třetího souborného vydání a celkem 14 kapitol. V domovském americkém nakladatelství Image mezitím došli k číslu 18 a z českého pohledu je nutné považovat to za úspěch – stejně, jako když se náš hokejista dostane na soupisku nějakého toho týmu NHL. Zde je ten úspěch o dost větší, protože v zahraničí se o české komiksové tvorbě (na rozdíl od bruslení s hokejkou) moc neví a ani vědět nechce, tudíž jakýkoliv průnik českého tvůrce do světa je hoden ocenění. Česká komiksová scéna by mu za to měla být vděčná. Snad trochu zamrzí, že se žádná z eskapád Kotova hlavního hrdiny, špičkově vycvičeného specialisty na vražedné a jinak nebezpečné úkoly, neodehrává v Praze nebo Česku, když už proputoval Blízký východ, Mexiko nebo Island. A že v mezinárodním týmu kreslířů není vedle Poláka, Chorvata nebo Itala také nějaký Kotův krajan.

Svědčí to o tom, že Kot žádným přehnaným sentimentem netrpí. Nezaujatým pohledem je Zero standardní komiksový střední proud, žádná superhrdinská limonáda, ale ani žádná alternativa, i když k tomu občas nervní kresby hned několika kreslířů svádějí. To je mimochodem nejzajímavější prvek celé série, Kot vskutku ke každému sešitu/kapitole oslovil jiného výtvarníka, v českých překladech se jich tedy představilo 14. Občas je to na úkor srozumitelnosti, když tu jednotlivé postavy vypadají pokaždé trochu jinak a zejména u těch vedlejších si čtenář zpětně musí ověřovat, že se skutečně jedná o toho, kterého má na mysli. Nicméně ve druhém a třetím sebraném svazku se již kreslíři více slaďují, snad i proto, že si Kot (či nakladatelství) vybírá kreslíře s příbuzným stylem, tedy s nervní, šrafovanou, trochu špiněnou a hrubou linkou. Je to možná škoda, protože výrazný, až karikaturní styl Tradda Moorea z prvního svazku sympaticky vybočoval nejen odlišností, ale především kresebnou bravurou (však už má Moore u Image několik let vlastní řadu Luther Strode), ale druhý a třetí svazek už mají i jiný scenáristický koncept, u nějž by bylo obtížnější takový stylový rozptyl udržet.

V prvních pěti kapitolách/sešitech Kot postupoval příslovečnou hemingwayovskou metodou špičky ledovce, tedy že vyprávěl epizodický (nejlépe nějak akční) děj, zatímco pozadí celé série a její hlavní postavy odhaloval postupně a pomalu. Tyto děje na sebe přímo nenavazovaly, přeskakovaly v prostoru a čase a čtenář si sám musel skládat posloupnost příběhu a zápletku. Vše bylo navíc rámováno pohledem z budoucnosti, který mlhavě naznačoval nějakou velkolepou tragédii. V druhém svazku sice také ještě najdeme jeden příběh z minulosti (o rodičích hlavního hrdiny Zera), jinak však příběh pokračuje přehledněji, lineárně, reakce následuje po akci a vše se posouvá do blízké budoucnosti.

Aktuální třetí svazek Vlčí něha pak obsahuje pouze čtyři kapitoly, z nichž tři na sebe přímo navazují a líčí, jak sídlo Zerovy agentury přepadne jakési izraelské komando a dobrá polovina svazku je jedna krvavá bitka, v podstatě beze slov. Nic proti tomu, rvačky muže proti muži vykreslené na velkém prostoru zdobily i první svazek, nicméně tam byly proloženy promyšlenějšími příběhy. Jestliže v předchozích dílech Krize a V srdci všeho jsme sledovali futuristický špionážní thriller s prvky sci-fi (s rekvizitami jako biomechanický voják či portál do jiného prostoru), tentokrát je to především akce: drsná, krvavá a nesmlouvavá, vyvedená v detailu a sugestivním hrubým způsobem, ale ve výsledku zbytečně dlouhá a vzbuzující po původním uznání spíše pochyby nad autorem – jestli mu náhodou nedocházejí nápady či jestli sérii účelově nenatahuje.

Aleš Kot je nepochybně komiksový scenárista, který skvěle ovládá své řemeslo. Ví, kdy co říci, či spíše zamlčet, umí překvapovat dobře načasovanými a pečlivě připravenými zvraty, nebojí se některých postav zbavit a jiné naopak rozvinout, daří se mu propojovat epizodické děje a postavy napříč kapitolami. Vypráví moderním svižným stylem, který od čtenářů předpokládá určitou poučenost ve vnímání komiksového média i zběhlost v popkulturním kontextu. To vše mu slouží ke cti a v českém prostředí vyčnívá. Ale stále je to jen skvěle zvládnuté řemeslo, ne víc. Obecně Kotův úspěch neradno přeceňovat: jen v Image mají desítky sérií podobné úrovně jako Zero, v dalších amerických nakladatelstvích je situace obdobná. Když se tedy vrátíme k příměru z úvodu, je v lize amerického komiksu Aleš Kot spíše dejme tomu Jiřím Sekáčem než Jaromírem Jágrem.