Dan Jedlička (*1973), básník, překladatel z angličtiny a šéfredaktor nakladatelství Perplex, patří do generace mladých básníků debutujících v prvním desetiletí 21. století. Jeho první publikovaná sbírka Mimoběžky vyšla v roce 2007 právě v Perplexu. Za Sbohem malé nic byl Jedlička v roce 2015 nominován na Literu za poezii, kterou si však nakonec neodnesl, prvenství totiž získaly Týdny Olgy Stehlíkové.

Jedlička ve Sbohem malé nic sází na všednost. Pozorování každodenních jevů, zbásňování běžných lidských činností a životních událostí je však provázeno snahou přiřazovat těmto všednostem filozofický přesah, který by měl podnítit čtenáře k zamýšlení nad významem a symboličností dané situace. Jedličkovi to někdy vychází, někdy však jeho poetika budí dojem přílišné křečovitosti. Na jedné straně tu jsou hravé, citlivé a autentické verše, které svou univerzální a trefně podanou tematikou dokážou oslovit. Třeba verše „při bitvách s plastovými samopaly / nechtěl jít nikdy nikdo ze hry. / – dyť už jsi dávno mrtvý, padni! / říkali ti, / a ty na to: / – nejsem, tohle bylo vedle! / kdo v tom uměl chodit, / vyhádal ještě jeden život“, pojednávající o dětství a nevědomém hraní si na smrt a „další“ životy. Tušíme v nich implicitní protiklad k postoji dospělého člověka, který vnímá smrt jako definitivní konec, po němž již žádný další život vyhádat nelze.

Na straně druhé jsou pak básně každodennosti, jejichž téma však nezaujme, protože jde zkrátka o básně banální. Příkladem budiž „tvoje prsa jsme znali všichni / z vyprávění místního fotografa – / [...] časem jsme zapomněli, / jak ses vlastně jmenovala / všichni říkali no přece ta, ta s těma, / ani obličej už nešlo řádně vyvolat: / jenom to, co bylo kdysi, komusi / na jakousi nejasnou památku zvěčněno“. Právě tyto básně se snaží vtisknout všednímu prožitku vyšší, snad metafyzický význam. Zatímco v prvním citovaném případě to funguje dokonale, protože čtenář se s jednoduchou, přesto silnou metaforou snadno ztotožní, v tom druhém, který zaujme snad jen hrou s významem slov a asociacemi, už nikoliv.

Problémem sbírky jako celku je, že básní, jež dokážou sdělovat něco zásadního (protože k tomu podle všeho Jedličkova na první pohled všední a „lehká“ poezie směřuje), a ne jen fragmentárně zobrazovat život, je tu bohužel poskrovnu. A nezachrání to ani povedené aluze na osobnost Jana Nerudy (například zábavná báseň Píseň kosmická se závěrečnými řádky „dědičnou neschopnost třídního nástěnkáře / bít o jakékoli mříže“).

Sbohem malé nic je rozděleno do několika oddílů, jež obsahově a tematicky drží pohromadě někdy méně, někdy více. Čtenář se tu stává svědkem erotických eskapád, krize středního věku, vzpomínek na dětství, ale i drobnohledu sousedského soužití. Ona „malá, všední nic“, jimiž jsou právě každodenní zážitky a činnosti, jsou podána rozvolněným veršem a hlavně snadno přístupným jazykem, který díky blízkosti běžně mluvené řeči plyne bez zádrhelů. Obsah ale mnohdy působí prázdně, až banálně.