Francouzská novinářská cena Albert-Londres pro Philippa Pujola mnoho lidí překvapila. Většinou ji získávají velká jména francouzské žurnalistiky z deníku Le Monde nebo agentury AFP. Za svědectví z Kolumbie, Afghánistánu nebo Sýrie. Proč tedy porota loni ocenila „obyčejného krajánka“ z regionálního deníku La Marseillaise? Nejspíš za upozornění, že pro šokující obrazy někdy nemusíme chodit zas tak daleko. A že se můžou skrývat třeba i na kraji druhého největšího francouzského města – Marseille.

Do ghett na kraji Marseille se čtyřicetiletý Pujol vydával opakovaně jakožto přispěvatel rubriky krimi. Během dlouholeté práce si získal důvěru tamních obyvatel i drogových gangů. Díky tomu pak mohl z neuvěřitelné blízkosti podat unikátní svědectví o fungování těchto „no go zón“. Novinářskou cenu získal za sérii článků Quartiers Shits. V roce 2014 vydal první knihu French deconnection, na niž letos navázal obsáhlejší publikací La fabrique du monstre : 10 ans d’immersion dans les quartiers nord de Marseille, la zone la plus pauvre d’Europe (Jak se vyrábí přízrak: 10 let infiltrace v severních čtvrtích Marseille, nejchudší evropské zóny). Snaží se v ní dokázat, že „monstrem“, tedy přízračnou obludou, nejsou obyvatelé ani jejich čtvrti, ale především systém vztahů, který je do současné neutěšené situace dostal. Pujol tak na dvou stech stranách provede čtenáře ze špinavého sklepa až ke skleničkám šampaňského na marseilleské radnici.

Pujol staví svou knihu chytře. Odspodu. Vymlácené paneláky, zatuchlé byty plné hašiše a děti hrající si s krysami. Realita čtvrti, kde náctiletí odměřují dávky drog, občas smíchaných s cukrem nebo olejem, aby vážily víc. Kde luxusní auta, dokud je někdo nezapálí, zase dodávají váhu drogovým bossům. Kde jen z horních pater obřích věžáků je vidět, jak vzdálená je „normální“ Marseille.

Pujol vykresluje postavy velmi autenticky. Na příkladu rodiny dvaadvacetiletého Kadera, který zemřel při vyřizování účtů v roce 2009, ukazuje začarovaný kruh, v jakém se obyvatelé a zejména mladí ve čtvrti nacházejí. Špatná adresa a nedostatečné vzdělání jim zavírají dveře do světa práce a kariéry, a tak aspoň šplhají po společenském žebříčku, který se řídí vlastními pravidly a cíli – získat na vážnosti, i kdyby jako dealer, a přežít.

Obdivuhodné je, jak blízko se Pujol k aktérům dostává. Například při scéně zobrazující smuteční kuskus u matky jednoho ze zabitých dealerů. V podobných situacích prosvítají některé z velmi lidských stránek severních čtvrtí. Solidarita, pospolitost, význam rodiny a přátel.

Pujol kromě žurnalistiky studoval také biologii a etologii. Nejspíš z toho vychází jeho potřeba nezkoumat jen chování jednotlivců v této džungli, ale celý ekosystém. Či spíše „ne-systém“ těchto čtvrtí, které jsou tak špatně dopravně obsloužené, že do centra raději nikdo nejezdí. A z centra zase nikdo nejezdí sem. Čtvrtí, kde nezaměstnanost často dosahuje dvouciferných čísel. A čtvrtí, kde někteří dvacetiletí strávili víc let ve vězení než ve škole.

Přes jednotlivce, rodiny a čtvrť se novinář v druhé polovině knihy dostává k širším společenským a politickým otázkám. Na několika příkladech Pujol rozkrývá klientelismus příznačný pro marseilleskou politiku, někdy nazývaný jako francouzská Gomora. Detailně popisuje například případ političky Sylvie Andrieux, která byla obviněna ze zpronevěry veřejných peněz. Čerpala dotace a zakládala neexistující neziskové organizace. Příslibem jejich činnosti si získávala hlasy voličů, ti však výsledky nikdy neviděli. Pujol také shrnuje působení starosty Marseille Jeana-Claudea Gaudina, který je ve funkci už od roku 1995 a obklopuje se stále stejnými lidmi. Otec ochranitel dokáže zařídit věci, které budou vidět a budou populární. Bodrý a výřečný stařík, který raději hází bonmoty, než že by řešil hlubší společenské problémy. S dlouholetým působením starosty je spojený systém přidělování zakázek stále stejným firmám, ať už v oblasti realit, nebo rozvoje města.

Pujol říká, že Marseille je jako pohlednice: na první pohled krása a za ní spousta problémů. Od špatné dopravní infrastruktury po nedořešené školství i nekoncepční přidělování stavebních zakázek. Pro všechny aktéry v této struktuře je samozřejmě výhodné, když se systém moc nemění. Zatímco oni se obohacují a upevňují svou moc, lidé v severních čtvrtích zůstávají čím dál uzavřenější ve svých čtvrtích, na které se tak nějak zapomíná. A o to snazší je pak pro nacionalistické populisty ukázat na ně a dávat je jako špatný příklad těm, kdo by se odvážili přijímat přistěhovalce.

Pujol se snaží zachovat objektivitu, o politicích píše stejně jako o obyčejných lidech. Jak řekl v jednom z rozhovorů: „Snažím se zachovat neutrální přístup: nesoudit, neodsuzovat, neomlouvat.“ Jeho kniha je ale ve výsledku samozřejmě velmi kritická. Ne přímo k některému z jednotlivců, ale spíše k celému systému, který umožňuje udržovat klientelistické vazby. Pro zahraniční čtenáře bude možná druhá polovina knihy poměrně složitá vzhledem k množství místních reálií z marseilleské politiky, na druhou stranu, jak říká Pujol v závěru knihy: „Toto město je jen viditelnou ukázkou chyb, které se dějí v celé Francii.“ A nejen tam. Na příklady toho, kdy korupce a klientelismus nepřinášejí jen obohacení pro jednotlivce, ale mohou mít mnohem dalekosáhlejší důsledky, si ve svém okolí jistě vzpomene každý…