V České republice si zatím mnozí lidé nemusí uvědomovat projevy změny klimatu tak radikálně jako v těch oblastech, kde je takřka nemožné nevidět a nezažívat stoupající hladinu moří a častější bouře, nebo rychlé tání permafrostu a zánik ledovců. Ale přesto: podle výzkumu brněnské katedry humanitní environmentalistiky se už roku 2021 víc než dvě třetiny obyvatel Česka klimatické krize obávají, při pomyšlení na změnu klimatu cítilo silnou až extrémní bezmoc třicet dva procent Čechů a Češek, smutek dvacet sedm procent, vztek dvacet procent. Jak se s těmito silnými emocemi vypořádat, aniž by je člověk potlačoval nebo se jimi nechal ochromovat? I na to hledá odpověď kniha Klimasmutek. Vnitřní dovednosti do časů krize. Novinářka, procházející navíc v současnosti psychoterapeutickým výcvikem, Jitka Holasová v ní v sérii rozhovorů hledá cesty k tomu, jak se znovu napojit „na něco, co nás přesahuje, co vzniklo dávno před námi, k čemu máme všichni přístup bez ohledu na to, kde a jak žijeme: napojení na živost přírody uvnitř i vně nás“.

Na některé čtenáře může kniha působit snad až příliš pateticky, zvláště na ty s přírodovědným vzděláním, kteří jsou zvyklí o přírodě promlouvat více věcně až nesentimentálně; třeba že „v přirozeném prostředí existuje i velká mortalita mláďat“, jak uváděl ředitel pražské zoo Miroslav Bobek v knize Zvířata v éře lidí. Klimasmutek k tomu ale dodává, že právě přírodovědci jsou první, kdo na vlastní oči vidí vymírat druhy, které ještě před pár lety běžně pozorovali. Tito lidé mívají bohužel do poraden a k psychoterapii nejdelší cestu: „Zajít si někam pro podporu nebývá součástí jejich kulturně-společenského rámce.“

Holasová přitom deklaruje, že chce rozostřit některé zažité myšlenkové hranice, zvláště mezi duševním zdravím a zdravím přírody: „Léčením duše hojíme i svět – a naopak.“ A obecněji dodává, že vyrůstala ve vzdělávacím systému, který chtěl striktně oddělovat humanitní a přírodní obory. Nicméně poslední dobou věda přichází čím dál častěji s výsledky, kterými „objevujeme“, že něco čistě nehmotného může mít i fyzikální objasnění. Tak je prokázané, že potlačované emoce a stres ovlivňují naši imunitu, a proto můžou být jednou z příčin vzniku vážných onemocnění. A tzv. „rodové prokletí“ neboli rodové trauma se může skutečně dědit i pomocí genů, neboť epigenetické znaky můžou nést cosi jako primitivní „dědičnou paměť“.  

Současně se ale ve většině kapitol autorka snaží rozlišovat, například s básníkem, publicistou a psychoterapeutem Adamem Borzičem autentickou spiritualitu od vábení „ezošmejdů“. V kapitole o digitální hygieně autorka sugestivně líčí, jak i ona coby matka s dítětem na pískovišti musí zápasit s nutkáním ponořit se do virtuálního toku „dospělých“ informací a fotek krásnějších než nuda „ošuntělého, všedního hřiště“. A nabádá (i sebe samotnou): „Ke svolávání lidí k sousedské slavnosti nebo do kroužku pletení nám Facebook skvěle poslouží, pak stačí telefon odhodit na dno batohu.“

Učitel meditace a básník Šimon Grimmich zase v knize varuje před možnou pastí tzv. seberozvoje: „Nejsi schopný vydržet v práci? Zaplatíme ti terapeuta, kouče a kurz meditace, abys to zvládal líp.“ Skutečným problémem přitom podle něj může být často spíše skutečnost, že „hodnoty korporátu“ jsou v nesouladu „s lidskou přirozeností“. 

Kapitola environmentálního a sociálního psychologa Jana Krajhanzla podnětně ukazuje, jak odlišné mohou být projevy toho, že někdo má „rád přírodu“ (někomu například slouží jako fotogenická kulisa pro jeho sjezdařské výkony na technicky vyrobeném sněhu). A sleduje i to, jak se liší představy o její ideální upravené verzi. Zatímco v Česku aspoň ještě potkáme zarostlé škarpy u silnice, estetická norma v Rakousku a v Německu je podle Krajhanzla striktnější: „Na zahrádce jsou přípustné nakrátko posečené trávníky, upravené muškáty v oknech a nic víc. Už jediná sedmikráska je mnohdy vada na kráse.“ 

Ale velmi rozdílné mohou být i představy o nebezpečné přírodní divočině: Krajhanzl vysvětluje, že strach z divočiny je v nás zřejmě hluboce zakotvený a aktivovat ho může třeba i pro nás dospělé neškodná reklama, jako byla slavná vánoční „prasátková“ na Kofolu. Když se prý Krajhanzl s kolegy ptali současných dětí na to, jak vnímají les, zjistili, že část z nich se bojí útoku divokého kance. Jeden chlapeček prý dokonce barvitě popisoval, jak mu svými kly rozpáře žíly na nohou. „Takovéhle obrazy uvnitř nás sedí. Nemáme pumy, gepardy a jedovaté pavouky – ale máme kance z Kofoly,“ komentuje to zmíněný psycholog. A s pobavením kniha zmiňuje rozhořčení jistého pražského politika, že se na pražském Jižním Městě nechává za paneláky růst vysoká tráva a „lidem se v ní při venčení“ ztrácejí psi.

Oproti tomu autorka a její respondenti rozvíjejí myšlenku filozofa Davida Abrama, který je v knize zřejmě nejcitovanější autoritou: „Potřebujeme lidi, kteří mají dost odvahy na to, aby vydrželi ve městech a znovu je proměnili v divočinu.“ Aktivistka Greta Thunberg je pro autorku vysoce citlivou hrdinkou „autenticity dneška“. (Dodejme, že její silně propalestinské postoje, které svou jednostranností podle některých hraničí s antisemitismem a mohou v očích mnoha její aktivismus diskreditovat či poškozovat, nechává Holasová stranou.)

Asi není třeba dodávat, že zmíněný komunální politik posekání trávy prosadil, načež to, co z ní zbylo, záhy kompletně zežloutlo suchem. A k tomu kniha přidává četné další, vážnější příklady, kdy byly například zbytečně pokáceny zdravé stromy i celé háje. Jeden z respondentů k tomu i po letech bolestně přiznává: „Nebyl jsem schopný na to prázdné místo po těch topolech koukat. Zbyla mi jizva na srdci.“ A raději se s rodinou odstěhoval do zalesněnější oblasti. V tomto smyslu má asi každý zdejší občan, který je citlivý k proměnám naší krajiny, svoji obdobu roztátého ledovce, po kterém truchlí. A je správné tyto proměny a ztráty, fyzické i mentální, také v našem kontextu tematizovat, upozorňovat na ně, případně se aktivizovat k jejich obraně, jak to činí a promýšlí tato kniha. I proto, aby se naši potomci jednou v případě potřeby měli kam odstěhovávat.