V knihách se obvykle nedozvídáme nic o tom, jak vznikaly, spíše to příležitostně prozradí autoři třeba v rozhovorech. Zanzibar jak vyšitý, kniha Radky Dráčkové, autorky a ilustrátorky tohoto svazku v jedné osobě, představuje v tomto ohledu výjimku. V medailonu v závěru knihy se dočteme, že jde o originální vzpomínku na cestu na ostrov Zanzibar, kterou autorka podnikla se svým mužem, a po návratu si z oblečení, které tam na pobřeží nosili, na památku ušila látkové obrázky zpodobňující nejsilnější dojmy a vizuální zážitky. Časem k nim přibyl text a před narozením druhé dcery také odhodlání dát uměleckým projevům knižní podobu.

Také vlastní text knihy přiznává, že vyrůstá z obrazového vjemu, „děj je nití psaný“. Skromný rozsah 44 stran připadá na 17 textů, psaných z větší části ve verších a zčásti prózou, a odpovídající počet originálních celostránkových šitých ilustrací. Právě ty propůjčují knize její nezaměnitelné kouzlo a autenticitu. Jednoduché, a přitom do detailů propracované, barevně harmonické kompozice lidí, zvířat a typických rekvizit působí měkce jako opravdová hřejivá vzpomínka. Na pozadí z větších kusů příjemně sepraných bavlněných látek (znázorňujících většinou nebe, moře a pláže) jsou tu přišité anebo vyšité půvabné černošky, ryby, vrány, srpky měsíce, krabi, palmy a lodě, ale také slon, gepard, zebra, žirafa a nosorožec, kteří to dotáhli až na obálku knihy. Vystupují také v předposledním textu psaném prózou, v mikropříběhu o tajuplné dobrodružné cestě těchto zvířat na vysněný Zanzibar – a sotva tam dopluli, „byli ti tam a od té doby je nikdo neviděl. Jen my o nich víme, tak je nebudeme rušit a nikomu ani muk“.

Osobně bych nejradši zatajila všech pět prozaických textů, které svým odtažitým stylem poněkud neústrojně vyčnívají z poetické (sou)hry hravých, do značné míry rýmovaných básní a unikátních jemných látkových ilustrací. Přinášejí sice příběhové obohacení knihy, ale šev mezi texty, je-li vůbec patrný, je dost chatrný. Kniha nepřináší žádný klíčový lineární příběh, spíše zachycuje každodenní scenérie a drobné situace, které do sebe zapadají jako kamínky v mozaice a utvářejí silný, nezaměnitelný dojem z místa. Ocitáme se v lenivé vesničce Jambiani, poznáváme život ostrovanů (spící holčičku, rybáře, čtyřletého prodejce donutů, zanzibarmana). Obsah vědomě rezignuje na jakékoli didaktizování, přitom nevtíravě připomíná základní charakteristiky ostrova (zejména proslulé koření, cyklické plynutí času, pomalé životní tempo), formálně vynikají básně lehkostí a zvukomalebností, rýmy nejsou chtěné ani přemrštěně artistní, občas překvapí důmyslná slovní zkratka („Jambo, pane. / Foto? / Cvak. / Tak“). Závěrečný veršovaný text evokuje dětské rozpočitadlo, aby se ke konci proměnil v hádanku a korunoval tak rozvernost šitého vyprávění:

Kdo přijede do Afriky,
uslyší tam ententýky:

Kokos v mlíku,
pepř v cedníku,
nemáme tu elektriku.

Měsíc škádlí noc,
svítí trochu moc.

Ryba světlo polyká,
luna mizí bůhví kam.

Srpek světla nad námi
propíchá tmu hvězdami.

A kdo nebe sešije?
Slunce, když tmu vypije.

Výjimečný autorský projekt si zaslouží respekt stejně jako odvážná edice Raketa nakladatelství Labyrint, která přijala měkké hadrové obrázky a nekonvenční verše evokující ostrovní pohodu do své vlídné náruče.