„Co chci? Co chci, to je, oč tu běží. Vím to? Ten, kdo dokáže sám sobě odpovědět na tuto otázku, je vítěz.“

Deníky a vzpomínky celebrit jsou dobře prodejné zboží s kolísavou kvalitou, v němž jde spíše o to, kdo je píše, než o to, co píše. Letošní předvánoční trh se nesl na vlně úspěchu dvou českých hereček – Marie Doležalové a knižního vydání jejího blogu Kafe a cigárko a zápisků Ani Geislerové s názvem P. S., které pět let psala pro módní časopis Elle. Doležalové k bestselleru jistě pomohla cena Magnesia Litera a vítězství v divácky úspěšném pořadu Stardance, Geislerové popularita filmové divy oceněné pěti Českými lvy. Oba dva tituly ale literární kvality v rámci svého žánru mají a byla by škoda je hodit do koše spotřebního čtení, i když po nich čtenáři sahají zejména kvůli zvučnému jménu autorek. Zatímco Doležalové blog je průvodce světem herců, zápisky jedné z nejslavnějších současných hereček se této branži záměrně vyhýbají. Knihy mají i přesto mnohé společné – upřímný tón, civilnost vyjadřování a i vystupování vůči čtenáři, humor, staromilecky světle zelenou obálku, podařené ilustrace a zajímavé grafické zpracování.

I když to není genderově korektní, P. S. Ani Geislerové je sonda do ženské duše, které může porozumět jen žena. Pro muže bude bezpečnější se dvousetstránkovému ženskému sebeprožívání vyhnout, případně ho koupit, vzápětí zabalit do hezkého papíru a dát své milé k nejbližšímu výročí. Dále už tedy výhradně pro dámy. Zápisky Ani Geislerové, jimiž Elle pět uzavíralo každé číslo, jsou taková česká verze fiktivních sloupků Carrie Bradshawové, ale v méně erotickém, více emocionálním a romantickém kabátu.

Rodina, láska, mateřství a partnerství jsou témata, okolo kterých se pět let sloupky točily stále dokola. Geislerová píše o svém dětství, dospívání i současném životě, zážitky ale dle vlastních slov „balí do obrazů“. Je zřejmé, že umí se svým soukromím zacházet a ví, jak psát tak, aby o sobě řekla to podstatné, aniž by dala prostor bulvárním spekulacím. Sloupky spíše budí dojem, že se jejich autorka snaží vytvořit opravdovější obraz Ani, než jaký ukazují titulky novin. Nevystupuje jako celebrita, ale jako žena, která přiznává, že se neustále hledá, tápe, dělá chyby, jež se snaží vybalancovat upřímností, láskou a vtipem. „Za určitého lomu světla a většího množství tmy, s použitím speciálních difuzních filtrů by se dalo říct, že je jakoby pohledná, pokud se u ní vypne zvuk, mohla by být i sympatická, když zabere, zvládne hezkou vánoční výzdobu, i velikonoční, a až dva druhy cukroví, vážně umí dělat dobrou knedlíčkovou polívku a vydělat nějaký peníze, dětem by darovala všechny svoje orgány (i ty nepárový), kdyby bylo třeba, ale aby je nerozmazlovala příliš, řekla by si za to o část jejich prasátkovejch úspor, manžela nenutí nosit nic, co se jemu nelíbí, ani mu nezakazuje jít ven, koupila mu psací stůl jeho snů, umí odpustit, anebo alespoň zapomenout, věří na dobro, na pravdu a na osud…“ (s. 60). Geislerová už z povahy své profese a popularity obyčejnou ženou nikdy být nemůže a stylizaci se nevyhne. Pocity, radosti i bolesti, s nimiž se svěřuje, jsou ale natolik prožité, že jim čtenářky uvěří, snad s výjimkou těžko představitelných momentů, kdy si herečka stěžuje na oplácaná stehna nebo hory prádla na podlaze.

Vracejícím se motivem je život ve velké rodině čtyř sourozenců a smrt otce, s níž se vyrovnává pomalu a mimo jiné i díky vaření. Čteme o špenátové roládě, mandlové nádivce, knedlíčkové polévce, zavařeninách, kompotech, dortech a kaších všeho druhu. Texty (i jídla) v Elle souzněly s ročním obdobím, což je bohužel moment, jenž se v souborném vydání ztrácí. Vůně i chutě skvěle dokreslují retro laděné ilustrace sestry Lely, i díky nim má P. S. atmosféru prázdninově snového čtení. Lze se jen dohadovat, nakolik je koncepce textů autorčinou vlastní invencí a nakolik zadáním redakce, která s podobným formátem pracuje již delší dobu (své blogy a postřehy zde publikovaly například Barbora Šťastná nebo Radka Třeštíková). Geislerové v každém případě žánr sloupku sedí. Zprvu působí text většinou dojmem neuspořádaných myšlenek, letmo hozených na papír, kupí se otázky bez odpovědí, nálady bez ladu a skladu, nedokončené věty a výkřiky, nakonec z nich ale autorka vždy vytvoří minipříběh, jejž zakončí pointou, vtipem, dojemným vyznáním nebo jemnou sebeironií. Zatímco první polovina knihy vyloženě baví, v druhé už se citová horská dráha zbytečně cyklí, jako by se spektrum témat vyčerpalo. Tento dojem může být částečně způsobený knižní formou, v níž sloupky ztrácejí svou pomíjivost a je jich na jednom místě jednoduše příliš. Geislerová v posledním příspěvku přiznává, že se seznam: „Láska, máma, táta. Strach, sex, dětství, pravda, zrada“ uzavřel a že se z těchto surovin nedá vařit věčně. V rozhovoru pro DVTV  ale dodává, že má literární ambice a že by ráda napsala další dvě knihy. Jako autorka ženských sloupků (v tom nejlepším slova smyslu) obstála, samostatná kniha bude projekt mnohem náročnější. Uvidíme, zda se v budoucnu s Aňou Geislerovou jako spisovatelkou ještě setkáme a jakou literární cestu si zvolí.