Takzvaná „paměťová studia“ jsou významnou oblastí současného bádání, přestože podle některých vědců (jako například Jakub Flanderka) zažívala v západoevropském kontextu humanitních věd své „vrcholné období“ už v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Kromě toho, že k této tematice postupně začaly vycházet původní české knihy, jsou záslužně vydávány i překlady zahraničních klasiků, jako jsou Maurice Halbwachs (1877–1945) a egyptolog Jan Assmann. Je skvělé, že nedávno přibyl i překlad vlivné knihy Assmannovy ženy (a spolupracovnice na některých společných projektech) Aleidy Assmannové (nar. 1947). Ta je původním povoláním anglistka, ale okruh svých zájmů systematicky rozšiřovala až k obecným otázkám kulturní antropologie. Studovala na univerzitách v Heidelbergu a v Tübingenu, roku 1992 se v Heidelbergu habilitovala a o rok později převzala vedení katedry anglistiky a obecné literární vědy na Univerzitě v Kostnici, kde vedla semináře na nejrůznější témata, mimo jiné třeba zrcadla nebo kulturní recyklace. Její první česky vydaná kniha nese název Prostory vzpomínání: Podoby a proměny kulturní paměti (Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses) a předmět svého bádání v ní autorka představuje z hlediska funkcí, médií a ukládání paměti. Čeští čtenáři se s ukázkou z této výborné publikace mohli seznámit již roku 2013, kdy vyšla v časopise Česká literatura, doprovozená komentářem jednoho z překladatelů, konkrétně výše zmíněného Flanderky.

Všude a kdekoli

Assmannová se při svém ohledávání imaginárních i skutečných prostorů vzpomínání suverénně pohybuje napříč odlišnými dějinnými obdobími od antiky po současnost, ale také jednotlivými uměleckými oblastmi a vědními obory. Jak ve svém velmi pochvalném doslovu výstižně napsal rusista a sémiotik Tomáš Glanc, pro Assmannovou se argumenty, jejich upřesňování a rozvíjení, názorná ilustrace či možná typologická souvislost nacházejí úplně všude a kdekoli: „Může to být v univerzitní filozofii, ale také na výstavě, v prostředí starověkých mýtů či počítačů budoucnosti, ve filmech a na fotografiích, v Bibli i v lidském těle, v science fiction i v koncentračním táboře“. Autorka se nevyhýbá ani oblastem jako psychologie, kde se široce rozepisuje o syndromu falešné paměti, nebo dokonce fyzika, to když se zmiňuje o kapalinách dle jistých náznaků disponujících „pamětí“. Dospívá až do oblasti religionistiky – rekapituluje projekt mormonské církve, která se snaží zmapovat všechna žijící lidská pokolení a záznamy o nich uložit v hlubinách masivu Skalistých hor, což nazývá pokusem o vytvoření „totální paměti“. (Stranou nechává, že motivací je provádět tzv. křest za mrtvé, viz například sborník Konverze a konvertité.) Na rozdíl od jiných autorit jako Frances Yatesová nebo Renate Lachmannová „rozšiřuje předmět svého zájmu na všechny formy, účely a funkce paměti.“ Jádro její argumentace se nicméně nachází na poli beletrie. Tak v oddílu o tom, jak nás meditace nad obrazy může zavést do hlubinných sfér kolektivní paměti, analyzuje, co obraz Mony Lisy evokoval ve Williamu Yeatsovi a Walteru Paterovi, jehož Mona Lisa je podle autorky příbuznou vampýra, jelikož dokáže vrátit mrtvým život; nebo jak se u Marcela Prousta stárnoucí prostitutka Odette proměňuje v obraz, takže zdrojem fascinace je především její „imaginativní inscenace“. To, jak různými způsoby se může paměť fyzicky vepsat či vpálit přímo do lidského těla, plasticky předvádí na jednom dramatu Huga von Hofmannsthala a románech Jatka č. 5 Kurta Vonneguta a Obřad Leslje Marmon Silkové.

Anti-knihy a splývání s přírodou

Koncepce vybraných umělců či myslitelů přitom Assmannová stále konfrontuje navzájem, případně, jak si všímá i Glanc, přímo jako divadelní režisérka „inscenuje“ jejich dialog. Jednotlivé koncepce a narativy umí poskládat tak, že i když jsou od sebe dobou vzniku vzdáleny třeba tisíciletí, společně vytváří přehledný metapříběh, v jehož rámci autorka srovnává paměť Pompejí a vybombardovaných Drážďan. Sleduje také motiv proměňujících se „paměťových schránek“: od pomyslné několikastupňové archy jako posvátné schrány spásného vědění, jak ji popsal teolog Hugo ze Svatého Viktora (1097–1141), až k fyzické bedně napěchované knihami, jejíž břímě drtí lidský život metaforicky i konkrétně. V druhém případě autorce v dobrém smyslu „posloužila“ povídka Ansell E. M. Forstera, jejíž hrdinové zůstanou s povozem viset nad vysokým srázem a těžká bedna s knihami je už už stahuje do hlubin, nakonec ale těžké svazky padají do proudu samy a vůz s lidmi je díky tomu zachráněn. V metaforickém Forsterově líčení potištěné stránky jakoby ztrácejí svůj kulturní charakter a opět se spojují s přírodou, z níž vzešly: stávají se z nich meteory, lekníny či ptáci. Podobné paradoxy jsou v její knize časté: U instalací některých současných umělců jako Anselm Kiefer autorka píše o obřích olověných anti-knihách, které absolutizovaly funkci zvěčnění a potřely funkci informační.

Nutno dodat, že s takovýmto v nejširším slova smyslu interdisciplinárním přístupem by autorka mohla svoji knihu donekonečna rozšiřovat, protože v podstatě vše, o čem přemýšlíme a co vnímáme, se nějakým způsobem zapisuje do naší paměti a mohlo by být analyzovatelné. Asi nemá smysl se ptát, proč se někteří její oblíbenci v knize v různých kontextech opakovaně vracejí (Friedrich Nietzsche, Shakespeare, Marmon Silková), zatímco jiní zcela absentují, například Milan Kundera, i když on a nesčetní další by k tématu paměti také měli co říci. Zkrátka si vybrala ty, kteří se hodí do jejích příběhů. (Pro zájemce o české stopy prozraďme, že jich, na rozdíl třeba od těch polských, v knize mnoho není: zmíněn je například Terezín jako lokalita, která se vrátila k obyčejnému životu a nestala se pouhým muzeem děsivé historie.)

Upíři a démoni versus pokora a smíření

Současně ale dodejme, že Assmannová nemá žádnou silnou tezi, kterou by prosazovala. Naopak se pokorně podřizuje jednotlivým interpretovaným textům či uměleckým dílům a ukazuje, jak odlišně mohou jejich původci k paměti přistupovat. I u témat, která jsou kontroverzní, se vyjadřuje spíše nekonfliktně a smířlivě, jako když u zmíněného syndromu podvržených vzpomínek konsensuálně vysvětluje, jak se v daných případech křížily odlišné a v praxi těžko slučitelné přístupy: „V právním rámci nelze realizovat terapii a terapie nemůže vynášet rozsudky. Vzpomínky se v různém prostředí rekonstruují různým způsobem a vládne jim jiný étos“. Myšlenky odborníků přibližuje autorka i způsobem, který jejich myšlení dramatizuje, případně koncentruje do snadněji uchopitelných symbolů, jako je třeba upír nebo „démonologie“, jak s nemalou nadsázkou pojmenovává myšlení kunsthistorika Abyho Warburga, který v obrazech hledal stylizovaná gesta coby „transformátory kulturní energie“. Nevyhýbá se velmi názorným metaforám přibližujícím paměť, například kravský žaludek omílající a zvolna zpracovávající přijatý materiál; zmrtvýchvstalý fénix jako podobenství děje, který ztratil původní emocionální sílu a stal se předmětem nezaujatého studia vědy; nebo „kompost“. Nositelem paměti se v knize může stát i dlouho používaná a opotřebovaná matrace, jejíž výplň v sobě za léta nashromáždila drobné částečky tělesných tkání a výměšků, a stala se tak „databankou všeho ztraceného“, ale také špinavé hadry, starý novinový papír a vůbec odpadky všeho druhu.

S myšlenkami svých kolegů-teoretiků zachází dosti eklekticky. Jak opět podotýká Glanc, k myslitelským ikonám své doby se obrací jako rovný k rovnému: cituje Foucaultovu Archeologii vědění a Barthesovu Světlou komoru, mnohokrát uvádí teze Derridovy, „vybírá si z nich však jen to nejnutnější. Assmannová je autorkou, která intelektuální trendy sama vytváří, aniž by jim přitom byla poplatná.“

Pokud je pro přístup této německé badatelky něco charakteristického, pak to, že rozhodně nebere paměť jako cosi jednou provždy daného, ale coby nekonečný proces spojený s mechanismy jako přepisování, hniloba a recyklace. Přitahují ji tvůrci, kteří se snaží zachovat vzpomínky rozpadajícího se či upadlého světa, a to s motivací snad až mystickou. Assmannová dokonce rozvíjí jakousi „teologii odpadu“. Navazuje přitom na židovský mýtus o tom, že Slunce, Měsíc, hvězdy i lidé jsou jen „střepy rozbité nádoby“. Nádoby měly sloužit jako nástroje stvoření, ale pod náporem světla se rozlomily. V důsledku toho „nic není tam, kde by mělo být“. Cílem stvoření, realizací jeho původní ideje však má být náprava: slepení roztříštěných úlomků. V tomto duchu Assmannová odkazuje na Newyorskou trilogii Paula Austera (Prostor, 2000) a na jednu z jejích postav, která uvádí, že svět se rozpadá a jejím úkolem je znovu jej složit dohromady, uvést jej do původního stavu.

Útěcha u Herdera

Assmannová je nesmírně erudovaná vědkyně, bravurně ovládající klasické písemnictví, což u mnoha vzdělanců vede k nostalgii a k přílišné idealizaci starých dobrých časů, kdy si naši předci ještě náležitě vážili tradiční učenosti. Ne tak v tomto případě, jí naopak důkladná znalost kulturních dějin dodává odstup a snad i utišující pocit jistoty, že žádná technologická revoluce ve fungování a ukládání našich paměťových dat není tak radikální, aby se k ní nedal najít starší precedens. Mírně zneklidněně tedy klade otázku, jestli digitální písmo zůstává paměťovým médiem, anebo spíše médiem zapomínání. Případně jak dlouho bude paměť přežívat v našem roztříštěném světě. Elektronickým médiím a jejich „tříštivému potenciálu“ se podle některých teoretiků žádná paměť nemůže ubránit, jak tvrdí například německý filozof Siegfried J. Schmidt, jehož autorka cituje: „Obrazové kaskády audiovizuálních médií sotva (ještě) vznášejí nárok na aktivní vzpomínání. K politice paměti komercionalizované komunikace patří, že obrazy cílí na serialitu umocňující zapomínání, nikoli na hodnotící vzpomínání. Vzpomínání, které předpokládá trhlinu v informačním kontinuu, je nepravděpodobné a nežádoucí.“ Místo paniky ale u ní podobné myšlenky vyvolávají vzpomínky na klasiky. Především na Johanna Gottfrieda Herdera, který původ řeči ukotvil v reflexi a reflexi zase ve schopnosti vzpomínat. Pro Herdera byla tato schopnost stejně nepravděpodobná, a právě proto má antropologický význam. Místo informačního kontinua či internetu mluví Herder o „moři, které duši prostřednictvím všech smyslů proplavuje“, a o „plynoucím snu obrazů“, proti kterému člověk musí aktivně budovat své prostory vzpomínání: „Člověk reflektuje tehdy, jestliže síla jeho duše působí tak svobodně, že v moři, které duši prostřednictvím všech smyslů proplavuje, dovede, smím-li to tak říci, oddělit vlnu, zadržet ji, obrátit k ní pozornost a být si vědom toho, že ji zaznamenává. Člověk je schopen reflexe, jestliže se dovede z celého toho plynoucího snu obrazů, které lechtají jeho smysly, usebrat na okamžik bdění, svobodně prodlít u některého obrazu, zkoumat ho jasněji, klidněji a určit známky potvrzující, že toto je ten a ten předmět a žádný jiný.“ Z toho Assmannová vyvozuje uklidňující zprávu, že „vzpomínání možná vždy mělo co do činění s přerušováním proudů, s aretací a zachycením obrazů a znaků.“ A pokud nezaniklo v minulosti, nestane se to snad ani dnes.