Pořadatelé Magnesie Litery zaskočili literární veřejnost, když se v minulém roce rozhodli udělit cenu v nové kategorii blog. S jakýmikoli cenami to je vždy ošemetné a v případě blogu dvojnásob. Zařazení blogu do literární soutěže spustilo debatu nad tím, co blog je a není a zda je možné o něm mluvit jako o svébytném a plnohodnotném žánru. Do té doby byl vnímán spíše jako podezřelý internetový (pa)tvar, kterým se prezentují neúspěšní grafomani, egocentrici, nedoceněné matky či otcové na rodičovské dovolené. Ačkoli soutěž o bloggery roku v různých kategoriích má několikaletou tradici, nikdy v ní nebyly blogy prezentovány jako literatura, spíše jako lifestylová záležitost. Intelektuální společnost se navíc tváří, že kvalitní literatury chtivý člověk blogy buď nečte, nebo je čte tajně a nikde o tom nemluví. Díky blogu Kafe a cigárko Marie Doležalové, jenž cenu za nejlepší blog minulého roku vyhrál, se ukazuje, že každé podobné zobecnění je zbytečné klišé a že existují blogy špatné, ale i dobré, které za přečtení stojí.

Vydání blogových příspěvků Kafe a cigárko se před Vánoci spolu s deníkovými zápisky Ani Geislerové stalo bestsellerem; jistě především díky jejímu účinkování v populární televizní soutěži StarDance. Ačkoli to není první blog, který vyšel i knižně, díky ocenění Magnesia Litera a faktu, že jeho autorkou je momentálně mimořádně populární herečka, ho provází nezvykle velká mediální pozornost. Před ním se ale knižní podoby dočkal například Deníček moderního fotra 1 a 2 (2014, 2015) Dominika Landsmana nebo dvě knihy Barbory Šťastné Šťastná kniha (2013) a Jak jsem sebrala odvahu (2015) podle jejího Šťastného blogu.

Nad recenzentem, který bere knihu do ruky už s očima v sloup, vyhrává autorka na plné čáře už po několika stránkách. Blogové zápisky z hereckého podsvětí odzbrojí upřímností, inteligentním humorem i jazykovou obratností. Nehrají si na velkou literaturu, nejsou to bulvární klepy ani rádoby filozofický pamflet o nesmrtelnosti hereckého chrousta. Představují otevřenou, srdečnou, přiměřeně naivní zpověď mladé herečky, která dokáže herecký vesmír pozorovat s nadhledem a ironií, aniž by kohokoli urazila, s výjimkou sebe samé, což jí s radostí promineme.

Doležalová střídá dvě hlavní polohy – osobní zážitky s obecnějšími postřehy o tajích a zákonitostech hereckého řemesla. Díky této kombinaci skládá obraz života dnešních herců, kteří se živí rolemi v nekonečných seriálech, přebíhají od kšeftu ke kšeftu, z nouze berou cokoli včetně moderování dětských pořadů v infantilních kostýmech nebo prezentace produktů v nevkusně krátkých šatech, za něž dostanou honorář vyšší než měsíční plat v divadle.

Anekdoty z natáčení, v nichž hraje hlavní roli sama Doležalová, její chyby či přešlapy, jsou většinou spojené s konkrétním pořadem či seriálem, což je v knižní podobě trochu problém. Tyto historky byly rozhodně efektnější v internetové formě, kdy na ně čtenáři každý týden netrpělivě čekali a zároveň mohli herečku sledovat na obrazovkách. V knize působí neaktuálně a zbytečně upovídaně, což je nutná daň za papírové vydání, k němuž nebyly původně určeny.

Bezesporu lepší a vtipnější je druhý typ příspěvků, blogy-fejetony formulované jako herecká hrnečková kuchařka či kapesní průvodce hereckým světem pro začátečníky. V nich Doležalová očima elévky popisuje zákony hereckého podsvětí, typologii lidí, kteří se v něm pohybují, a nepsaná pravidla, jejichž neznalost neomlouvá. Texty mají formu humorných seznamů či zásad, které by si každý nováček měl vylepit na dveře své šatny a učit se nazpaměť. Autorka sestavuje seznamy všech filmařských profesí a jejich specifik; indicií, jak poznat alternativní divadlo a neudělat ze sebe blbce; šesti typů ponižujících telefonátů, které herci zažívají, nebo sedmi typů režisérů s příznačnými přízvisky „vlažňák“ nebo „ošmatávač“. Následují psychologické sondy do duše herce, který se hroutí před premiérou, roste s každým rozhovorem v časopise a v tramvaji si tajně trénuje oscarovou řeč, kdyby náhodou. Podařené jsou také příspěvky „představy versus realita“, v nichž se dozvíme, jak to doopravdy chodí při natáčení milostných scén nebo na VIP večírcích. Vybrané blogy trefně doplňují stripy Jana Hofmana, v nichž herci všech generací včetně Oldřicha Nového a Adiny Mandlové kouří cigárko a pronáší nejrůznější moudra.

Je otázka, jak dlouho může být blog živen hereckou kaší, aniž by ztratil svůj náboj. Zvláště když se Marie Doležalová z pozice neznámé mladé herečky, které ve štábu nikdo nevěnuje velkou pozornost, přesunula do role televizní celebrity, o jejímž blogu se už v branži všeobecně ví. V posledním příspěvku na internetu se Marie Doležalová omlouvá fanouškům, že jí po vítězství v taneční soutěži StarDance došly síly i inspirace. Tím mimo jiné ukazuje, že psaní blogu byla dřina. Ačkoli zápisky působí přirozeně a lehce, je zřejmé, že servírovat každý týden vypointovaný text vyžaduje literární um i pracovitost.

Zápisky Kafe a cigárko pobaví čtenáře, kteří si rádi rozšíří spolu s herečkami svou emoční databanku, není jim trapné se smát nahlas a případně si poplakat vzájemně na rameni. Jestliže vás svět excentrických celebrit, předstíraných slz a objetí nechává chladnými, nemá smysl knihu otevírat. Pokud ale po světě reflektorů po očku pokukujete ať už ze zájmu, nebo ze škodolibosti, rozhodně je seznámení s ním díky Kafi a cigárku autentičtější a čtenářsky zajímavější, než byste si zprvu mysleli.