V Bibli lišky rozhodně nemají dobrou pověst. K liškám jsou přirovnáváni falešní proroci, liškou je jako špatný vládce v Novém zákoně nazván Herodes – a protože byla ryšavost pokládána za znak ďábla, byl jako „liška ryšavá“ husity označován také císař Zikmund. Biblické lišky plenící vinice byly interpretovány jako obraz heretiků ohrožujících svatou církev, bajka o lišce předstírající smrt, aby přilákala ptáky, zase jako zpodobnění ďábla lákajícího oběti žijící v hříchu. Podle Jana Royta byla liška ve starověkých kulturách obecně pokládána za synonymum lstivosti a zákeřnosti. Proto také židovský hrdina Samson rozhodně nebyl příkladem ekologického chování: pochytal tři sta lišek, potom vzal pochodně, otočil vždy dvě lišky ocasy k sobě a mezi ně připevnil pochodeň. „Pochodně zapálil a lišky pustil do nepožatého obilí Pelištejců.“ Talmud pak ale obsahuje množství historek velebících liščí vtip a chytrost: podle Borii Saxe to totiž byly vlastnosti, které museli rozvíjet i sami Židé, pokud chtěli přežít ve svých diasporách uprostřed často nepřátelsky zaměřené majority.

I v Ezopových bajkách má liška rys lstivosti a vypočítavosti, ovšem není vždy hodnocena záporně. Kupříkladu ve slavné bajce o kyselých hroznech byl její postoj dokonce přirovnáván k chování mudrce: „Liška běžela mimo vinný vysoký keř, a vidouci, že na něm hrozny zralé visí, zachtělo se jí jích. I hledala rozličných cest, jak by těch hroznův dojíti mohla, s rozbížkou i s doskokem. Ale tak jsou vysoko byli, že jich nikterakž dojíti nemohla. A porozuměvši tomu, že nic nezpůsobí, odtud preč běžela, a obrátila své pokoušení a k těm hroznům chtivost v radost, řkouci: Však jsou ti hroznové ještě kyselí, protož já jich jísti nechci, ač bych jich proto dojíti mohla. Tato báseň znamená, že muž moudrý má se tak ukázati, jako by toho nechtěl ani žádostiv toho byl, čehož míti nemůže.“ Podle Saxe byla známá bajka i ve středověku někdy vykládána jako příklad následováníhodného jednání, zatímco později byla liška v ní vystupující vysmívána jako hloupá.

Mazaný Renárt

I ve slavném Románu o lišákovi, francouzské literární památce z přelomu 12. a 13. století, je postava lišáka Renárta dvojznačná. Byl stvořen činností Evy, stejně jako vlk, odtud jeho zhoubná povaha: „Úlisný a chytrý byl, kdekteré zvíře napálil.“ Základní dějovou linií je spor chytrého lišáka s hloupým, ale fyzicky silnějším vlkem Yzengrinem. Oba mají rodiny, Yzengrin má manželku Hrzanu, Lišák má za ženu Hermelínku, s níž má tři syny. Za původ sporu bývají označovány „ukradené šrůtky, zneuctění vlkovy rodiny Lišákem a nakonec i znásilnění vlčice uvíznuvší předkem v Lišákově noře“. Hrzana není sama, která chová sympatie k Lišákovi, i královna k němu má náklonnost. Většina příběhů začíná Lišákovým nedostatkem jídla, hrdina přemítá, jak by se nejsnadněji dostal k potravě. Podle Michela Pastoureaua sice lišák byl obrazem ďábla a také v této skladbě vystupuje coby neposlušný a zkažený vazal, ale král pro něj má slabost, jelikož ho baví a vyvádí jej z míry. A když lišák v jedné verzi příběhu umírá, král nad ním truchlí: „My ztratili jsme naneštěstí pána, jenž byl mi z nejlepších.“

Další verze této látky zpracovali později také Johann Wolfgang Goethe a František Matouš Klácel. V jeho Ferinovi Lišákovi z Kuliferdy a na Klukově je hrdinovi přes všechna provinění nakonec udělena královská milost a svěřena funkce královského tajemníka; Ferina se s celou rodinou stěhuje ke dvoru.

Folklorista Jan Luffer lišáka Renárta označuje za typického představitele figury zvané šibal (v angličtině „trickster“), již v jiných příbězích ztvárňují třeba kojoti či králíci. Také Renárt vtipem dokáže pokořit protivníky se silnější mocenskou a společenskou pozicí. U poddaných vrstev obyvatelstva tím kompenzuje vědomí útlaku a ventiluje nespokojenost beztrestným způsobem, u vyšších vrstev slouží skrze literární zpracování k zábavě. Religionista a lingvista Karl Kerényi zase zdůrazňuje, že Goethův epos vznikl v době francouzské revoluce a že šibal je „duchem chaosu“.

Chovej se jako tento lišák

Každopádně v novověku stále více autorů hodnotí lišákovy vlastnosti jako potenciální výhodu. Kupříkladu Niccolò Machiavelli dával v jistém smyslu lišku svému ideálnímu panovníkovi za vzor, ovšem ve spojení se silným lvem: „Vladař musí napodobovat lva a lišku. Lev se nedokáže ubránit pastem a liška se nedokáže ubránit vlkům; vladař proto musí být liška, aby našel pasti, a lev, aby zahnal vlky.“ A Jean de La Fontaine předvedl škálu různých lišek, z nichž některé dává v nebezpečném dvorském světě také jaké příklad k následování, jako v bajce Lví sídlo:

„Jednou lev chtěje poznati všecky své poddané rozhlásiti dal po celé říši, aby vše čtvernožstvo před něho se dostavilo; ať každý volně přednese své žádosti i stížnosti, své prosby a žaloby, a po právu že bude každému učiněno. I dostavilo se čtvernožců množství velké. Aby pak poddaným svým se zavděčil, nařídil, by před početím rokování připraveny byly skvostné hody v jeho paláci. Však jaké to hody! a jaký to palác krále zvířat! Pravá to kostnice zapáchající hnilobou, tak že zkažený vzduch každého zarazil, kdo vstoupil. Vkročil medvěd první do sídla lvova; nemoha však snésti zápachu uhnívajících zbytků zardousených obětí lvových, osvěžiti chtěl svůj nos šňupcem tabáku a sáhl do tabatěrky. To zpozoroval lev a rozhněván medvěda hned vyhostil. Opice nechtějíc, aby podobný osud jako medvěda ji potkal, počala z plných plic chváliti přísnost krále, palác jeho i opojující vůni, která příjemně se nosu dotýkala. I to nebylo vhod lvovi a bez okolků ztrestal opici co pochlebníka nestoudného. Přišla liška. ‚Rci,‘ zahřměl lev na lstného hosta, ‚co cítíš tu? Mluv bez ostychu!‘ „Ach odpusť mi odpověd,‘ praví chytrý lišák, ‚mámť dnes rýmu!‘ Poučení? ‚Kdo u dvora nechceš v nemilost upadnouti, chovej se tak jako tento lišák. Nebuď s pravdou hrubiánem a ve chvále omrzelým.‘“

Na tento obraz lišky pak navazoval a rozvíjel ho zoolog Alfred Brehm: „Žádné jiné zvíře nepožívá pověsti tak slavné a netěší se takové známosti jako ferina lišák, obraz zchytralosti, lstivosti, potměšilosti, potutelnosti, svévolnosti, drzosti a sprosté rytířskosti. Jej vychvaluje přísloví, jeho velebí bajka, jej oslavuje báseň; největší básníci pokládali ho za hodna, aby opěvovali ho svými plody. Není ani jinak možno, zvíře, jež těší se oblibě tak všeobecné, jest zajisté výtečným tvorem. Musíme mu vzdáti své uznání jak pro jeho tělesné tak duševní vlastnosti, musíme si ho oblíbit a zamilovat.“ Současně ale nezastíral, že navzdory tomu všemu je liška pronásledována, „jakoby mezi člověkem a liškou bylo jakési závodění, jakoby se člověk vynasnažoval jí ukázat, že schopnosti pána nad zemí vynikají přece jen nad její vlohy“.

V návaznosti na středověké eposy také Brehm píše v Životě zvířat o loupeživém rytíři lišákovi, o bytosti, která při zranění dokáže „opanovati sebe samu“, zřídka ji slýcháme úpět, ale vykonává činy, které vyžadují „rekovné mysli“. V zajetí se uprostřed tlupy medvědů chová „jako urozený mezi rolníky“. A jelikož je to „bytost zrozená ke svobodě“, v kleci sedí pohroužena v tiché hloubání a zajetí snáší se vzornou oddaností jako dokonalý filosof.

Pokud jde o inteligenci, žádný zázrak?

Dodejme, že někteří dnešní biologové by takový pohled hodnotili jako přehnaný, ale nejsou přitom jednotní. Jeden z nich ne tak dávno prohlásil pro Český rozhlas, že liška není, pokud jde o inteligenci, žádný zázrak. Rozhodně se prý nedá srovnávat například s delfínem, slonem a podle všeho ani s domácím psem či vlkem. Chytrost lišky spočívá především v opatrnosti. Liška není příliš fyzicky vybavena na to, aby se mohla porvat s někým, kdo ji napadne. Má lehkou konstituci a není vyzbrojena ostrými zuby ani drápy, aby se mohla účinně bránit. Umí sice utíkat, ale ne zase tak rychle. Je tedy dost handicapovaná, což kompenzuje bezpříkladnou opatrností. Každý myslivec, který se někdy snažil lišku ulovit, potvrdí, že dostat toto zvíře do jakékoliv léčky vyžaduje obrovskou lstivost a ostražitost, jelikož liška pozná nástrahu velmi rychle a velmi přesně. Má mimořádně jemný čich, takže okamžitě pozná, kde se věci dotkl člověk, a lovci tvrdí, že dokáže ucítit i kov a vyhnout se tak železné pasti. Umí se skrývat za stromy nebo v křoví, jakmile uvidí sebemenší nebezpečí. To vše jí pomáhají k přežití – a k pověsti zvláště lstivého tvora.

Oproti tomu kupříkladu trenér zvířat z pražské zoo František Šusta tvrdí, že jsou to zdaleka nejchytřejší zvířata, která na pracovišti zaměřeném na vystoupení zvířat pro veřejnost kdy měli: „Neskutečně předvídají, při tréninku si, pokud můžu srovnávat se psy, nezadají s borderkolií, a naprosto evidentně jsou schopné se poučit z minulosti jen z toho, co viděly.“ A jeho kolega z téže instituce Evžen Kůs dodává, že liška na rozdíl od jiných psovitých šelem (například vlků) netrpí přílišnou plachostí a dokáže skvěle vyhodnotit všechna rizika a přitom geniálním způsobem unikat pozornosti. I historii urputného a stále úspěšného potýkání s člověkem uvádí jako příklad její inteligence: „Žádná jiná psovitá šelma kromě vlka nebyla vystavena takovému loveckému tlaku jako liška. Stavy lišek byly po generace snižovány intenzivním lovem, norováním, plynováním, pokládáním otrávených návnad, do toho všeho je decimovala vzteklina – a přesto se tento druh nikdy nedostal do stavu ohrožení. A co více – dokázala se usadit v městech a vesnicích, tvrzích svého úhlavního nepřítele, člověka, a úspěšně nejen přežívá, ale i celkem zdárně prosperuje. Není už to samo svým způsobem vypovídající?“

Vrátíme-li se k Brehmovi, je paradoxní, je přibližně ve stejné době, kdy psal o lišce v superlativech, vydával Joel Chandler Harris své Rozprávky strýčka Rémuse, v nichž je hloupý lišák pravidelně obelstěn králíkem. Jinak ale dvacáté století přineslo dlouhou řadu veskrze pozitivně vykreslených liščích postav, od Ladovy Kmotry lišky až k lišce z Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho. Už Renárt a Ferina měli manželky, ale teprve v knihách jako Stříbrný lišák od E. T. Setona, Vuk Istvána Feketeho nebo Fantastický pan lišák Roalda Dahla je tento rodinný aspekt výrazně rozvinut.

Rodinný typ

Ernest Thompson Seton píše o lišákovi Dominovi jako o vzorném otci a rytíři, který ctí slabší pohlaví prostě „proto, že je to slabší pohlaví“. Jeho pouto k družce vylíčil tak, že se v ničem podstatném nelišilo od lidského sňatku: „Bylo jako jedna bytost s dvojnásobnou silou a dvojnásobnými schopnostmi.“ Vyzdvihuje jejich monogamii: v jednom uzavřeném svazku jsou spolu ti dva jedno tělo a jedna krev. A popisuje i jakýsi tajemný obřad, během něhož se lišky shromáždí při měsíci, nacházejíce radost z toho, že jsou spolu. Jejich protivníkem je v knize především zlý pes trhající domácí dobytek, „psí ďábel“. (Dodejme, že podle současných poznatků ale stálé páry vytvářejí jen polární lišky, u ostatních druhů je víceleté trvání páru nahodilé, chovat se tedy mohou monogamně i polygamně.) Vzorný otec lišák Dahlův musí bojovat proti zlým statkářům, které na hlavu poráží, a zachraňuje tak svou početnou rodinu. Buduje přitom celou podzemní vesnici, kde mají být před lidmi v bezpečí a pouze občas uberou něco z jejich přeplněných spíží.

Ještě výrazněji než Seton zdůraznil analogie v životě lišek a lidí Rudolf Těsnohlídek. Hned v úvodu Lišky Bystroušky (1920) důmyslně obrací perspektivu, když nahlíží lidské obydlí očima zvířete. Dům si docela pochvaluje: „Několik děr větších i menších na různé strany, že by ho křeček lépe nevystavěl. Doupě je obydleno odedávna, neboť je k němu cesta důkladně vyšlapána.“ I zde lišce zůstává lstivost a chytrost, ale jen dokud se nezamiluje, což je stejné jako u člověka. Člověk je u Těsnohlídka původně svobodný jako zvíře, jen je-li „uvázaný“ (oženěný), může se z něho vytratit divočina jako z uvázané lišky. (Vztah se zvířetem, konkrétně se psem, se však v této knize ukazuje být někdy snadnější než svazek ženy a muže, pročež si jeden z mužských hrdinů přeje: „Kdyby psí duše měla ženské tělo, chci ovdovět.“) Liška se ovšem není ochotna poddat lidské nadvládě a pochybuje o antropomorfní podobě boha: „Je to možné, aby se Pánbiček, taky tak kolébal zmrzačeně jen o dvou nohách a předníma kéjklal jak husa křídly.“ A sní o tom, že bude osvoboditelkou všeho zvířecího rodu, o jakési druhové revoluci: „Jak su šťastná, že mám štyri nohy, dar rozumu a svobodné vůle a že nesu němá tvář jako člověk. Šak ať si hrá na pána. Brzy se vybije a zničí. Přinde čas, schrupneme aji poslední lidské mládě, jako já pitomého kohoutka.“

Z člověka v lišku a zpět

Další autoři tematizovali blízkost člověka a lišky jinak, totiž detailním rozvedením motivu proměny. První tak učinil David Garnett v novele Dáma v lišku. Ta zachycuje nečekanou metamorfózu mladé krásné ženy v lišku, její postupné odlidšťování i reakce milujícího manžela, jemuž nakonec, navzdory všem snahám o ochranu, umírá v náručí roztrhána psy. Vypravěč nevysvětluje, proč k proměně došlo, jen naznačuje, že hrdinka ještě jako lidská bytost měla „krapet divokou letoru“, a připomíná scénu z dětství, kdyby ji hluboce zasáhl hon na lišku (její obličej byl zbarven zvířecí krví). Každopádně se protagonistka v liščí podobě nejprve v rámci možností nadále chová důstojně, čistotně a slušně. Dokonce zachovává sváteční dny a odmítá hrát karty v neděli – pro vysvětlení dokonce tlapkou naznačí znamení kříže. Postupně ale stále více zapomíná na své lidské zvyky (i význam jednotlivých karet) a vítězí v ní šelmí pudy.

Jako polemiku s tímto textem napsal Jean Marcel Bruller, publikujícího pod pseudonymem Vercors novelu Sylva. Ta naopak zkoumá vývoj živočicha – mladé lištičky – v člověka. Jsme přítomni jejímu zázračnému zrodu a postupnému vývoji k lidskému vědomí, jímž Vercos ilustruje postupný pochod sebepoznávání, jaký lidstvo urazilo v procesu polidšťování za statisíce let. I v lidském těle se dlouho chová jako šelma: mrštně se vrhá po slepicích, takže každý jiný by si potloukl kolena a lokty. Hlavní hrdina postupně musí získat důvěru této dospělé ženy, která je nesmírně plachá, ale nemá žádné skrupule objevit se před ním nahá. Kniha ale nekončí happyendem: dítě, které se jim posléze narodí, je lišče.

Fantastické i záhrobní

V literatuře ovšem najdeme i další, ještě fantastičtější lišky, kupříkladu ve Svaté knize vlkodlaka od Viktora Pelevina. Jednou ze dvou hlavních postav je „liškodlačice“, tisíce let stará žena-liška vtělená ve svůdnou nezletilou prostitutku. Ta pomocí vlastního chvostu hypnotizuje klienty, a zatímco oni sní své erotické sny, ona jim odčerpává životní energii, díky níž je takřka nesmrtelná; a navzdory svému povolání zůstává nedotčenou pannou. Její život se však převrátí naruby, když potká vlkodlaka Alexandra. Toho sice miluje, ale vášnivým polibkem nechtěně zapříčiní jeho proměnu „v toulavého, a dokonce trochu bezprizorně smetištního psa“.

Jakousi prostší českou obdobou by mohly být Hříšky bílé lišky od Ondřeje Netíka, což má být „necudně romantická novodobá bajka“ o liščí víle, která se „pro neznalost lidské morálky, naivitu a až zlomyslnou rozmarnost plete do nejintimnějších lidských vztahů a převrací životy naruby“. Hlavní hrdinka Vuples o sobě prohlašuje, že kdysi byla lišákem Renártem (je podobně sexuchtivá), a bere na sebe stále nové podoby. Jestliže u Vercorse a Garnetta jsou transformace neodvolatelné, osudové a nevratné, u Netíka k nim dochází neustále a libovolně. – Kromě toho najdeme také lišky mystické, které se zjevují jen vzácně toliko některým vybraným jedincům (povídka Lesní lišky od Maarit Verronenové), nebo „záhrobní“ jako v knížce Ivy Procházkové Myši patří do nebe. V ní se myška a lišák po smrti ocitají v nebi, spřátelí se, a když se pak převtěleni dostávají na zem, natolik si oba přejí udržet vztah se svým druhem, že si prohazují role a narodí se v živočišném druhu svého protějšku. Jejich vřelý vztah pak navzdory biologickým danostem a pozicím predátora a kořisti trvá.

Nejmoudřejší

Nejslavnější literární liškou je ale zřejmě ta z Exupéryho Malého prince. Setkání s ní je pouze jedním z mnoha, k nimž během princova putování vesmírem dochází, ale podává komentář ke všem ostatním. Jestliže si jeho růže stále na něco stěžuje, liška princi sděluje, že „jazyk je zdrojem nedorozumění“, a učí jej, jak si ji ochočit: „Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“ A malému princi se to s jistým úsilím a trpělivostí daří. Mladý pes může být přítulný ke každému člověku, stejně tak se nechá pohladit od leckoho i kočka, aniž by navázala nějaký hlubší vztah. Lišku je ale nutné ochočit. Ona se pak stává učitelkou životní zkušenosti, citlivou zasvětitelkou a zvěstovatelkou těch nejpodstatnějších tajemství, přičemž si zachovává plachost a zranitelnost. Je-li pro některé liška tvorem zlotřilým a vychytralým, u tohoto francouzského spisovatele se stává bytostí moudrou, asi nejvíce ze všech, které hrdina během své pouti potkal. A je to také nejmoudřejší liška z těch, s nimiž jsme se v průběhu liščích literárních dějin setkali my.