Majestátní tvor přinucený popřít svou přirozenost. Musel se točit dokola, kolébat se nebo takzvaně tančit, a protože na takové pohyby není stavěný, nutně působil jako neohrabaný a nemotorný. Často přitom padal a bručel, čímž u diváků vyvolával salvy smíchu. Takto kriticky popsal historik Michel Pastoureau praxi cvičených tančících medvědů. Proto není divu, že byla postupně omezována a zakazována. V Evropě se tito „tančící medvědi“ nejdéle udrželi na Balkáně. Když ale Bulharsko v roce 2007 vstoupilo do Evropské unie, tančící medvědi přestali být legální i tam. Ve městě Belica bylo otevřeno zvláštní středisko, kde se medvědi odebraní svým drezérům měli učit žít opět relativně samostatně. To ovšem nebylo snadné: jak naučit svobodě stvoření, která nikdy svobodná nebyla? Právě tento paradox si vybral polský reportér Witold Szabłowski jako ústřední obraz své knihy Tančící medvědi. Originál je z roku 2014 a zvláště anglický překlad si vysloužil chválu recenzentů: jeden z nich knihu připodobnil ke kunderovskému remaku filmu Tanec s vlky. 

Náhle osvobozená zvířata v knize slouží jako alegorie občanů postkomunistických zemí, kteří se – v téže době – ocitli v podobné situaci. Museli se učit, čím je svoboda, jak ji používat a jaká se za ni platí cena. Polovina knihy je ale věnována nejprve životu medvědů ovládaných medvědáři. Witold Szabłowski ho zřejmě hodnotí podobně jako Pastoureau. Majitelé „lámali jejich charakter“, učili je tančit tak, že je odmalička bili. Při té příležitosti jim vybíjeli všechny zuby, aby si medvěd náhodou nevzpomněl na to, že je silnější než jeho drezér. Aby byli snáze ovladatelní, medvědáři jim do čenichu vráželi kovový kroužek (zvaný „holka“). V ruce, v níž drezér držel smyčec od guslí, držel také hůlku, na jejímž konci byl medvědí čenich. Medvěd se snažil sledovat smyčec a působilo to dojmem, že tančí do rytmu. A přitom to všechno byl jen únik před bolestí. Celý jejich život byla „nekončící bolest“. K tomu nevhodná strava: „Opíjeli je alkoholem – mnoho zvířat se pak stalo závislými na silných lihovinách.“

Autor přidává i názory bývalých medvědářů, kteří tvrdili, že měli ke svým medvědům silný vztah, a že je dokonce milovali jako členy nejbližší rodin. „Kdybych mohl, na rukou bych ji nosil,“ tvrdil jeden z nich, což se ale projevovalo i tím, že dostávali lidskou stravu, pro medvědy z větší části nevhodnou: „Chleba měla vždycky dost. Nejlepší alkohol. Jahody. Čokoládu. Čokoládové tyčinky.“ 

Ve zmíněném parku Belica chtěli medvědy navrátit přírodě. Šlo jim o „zabíjení“ medvěda zajatce a „probouzení svobodného, silného, nezávislého divokého zvířete, jakým by každý z nich měl být“. Postupné „probouzení instinktů“ ale probíhalo ztuha: kupříkladu před zimou byli někteří z nich zmatení. Jejich organismus k situaci nabízel jistý klíč, jenže oni signálům nerozuměli. Až když pracovníci postavili boudu jako pro velkého psa, dotyční se přestali točit dokolečka, kolébat se a vůbec se chovat kompulzivně a úspěšně se uložili k zimnímu spánku.

Navzdory těmto dílčím úspěchům pracovníci přiznávali, že ve skutečné divočině, mimo uměle vytvořený park, kde pravidelně dostávají potravu a nehrozí jim žádné nebezpečí, by jejich medvědi „nepřežili ani týden“. A ve chvílích stresu či neúspěchu jejich svěřenci opět dělají to, co je zaměstnanci parku chtějí za každou cenu odnaučit: zvednou se na zadní tlapy a začínají… tančit. Takový medvěd se začíná chovat jako zajatec. Jako by volal dávného drezéra, aby se vrátil a převzal zpátky odpovědnost za jeho život. „Ať mě bije, ať se ke mně chová špatně, jen ať mě zbaví té strašné nutnosti poradit si s vlastním životem.“ 

V několika stručných reportážích z Kuby, Albánie, Srbska, Kosova nebo Estonska pak Szabłowski zkoumá, jaké různé podoby může mít nostalgie po komunistickém režimu. A jak silný může být stesk po mocných vůdcích, ať už to byl Fidel Castro, Stalin nebo Radovan Karadžić, i když jejich kult nepěstují všichni. Autor se neomezuje jen na postkomunistický svět: jako reportér zavítá i do Řecka, odkud líčí tamní radikální protikapitalistické protesty. A svoje úvahy zevšeobecňuje: i polovina Západu dle autora flirtuje s demagogy, „kteří nemají kromě planých slibů co nabídnout, jenže oni ty sliby balí do barevných papírků a předstírají, že uvnitř je bonbon. A lidé se kvůli tomu bonbonu zvedají na zadní tlapy a začínají tančit. Svoboda bolí. A bude bolet. Jsme připraveni zaplatit za ni víc než tančící medvědi?“ Můžeme dodat, že od doby, kdy kniha vyšla polsky, některé postkomunistické země, jako Maďarsko, jako by ještě výrazněji nastoupily cestu zpět, do bezpečného světa, v němž občan spoustu dilemat už zase řešit nemusí ani nesmí.

Aby Szabłowski zdůraznil paralely, jednotlivé reportáže z „lidského“ světa uvozují citáty z předchozí takříkajíc „medvědí“ části knihy. Takže kupříkladu v kubánské kapitole jedna mluvčí chválí Castra za to, že mají vynikající vzdělávací systém i zdravotní péči a nikdo neumírá hlady, čemuž předchází citát o medvědech materiálně dobře zajištěných svými medvědáři. Jinou kapitolu uvozuje tento citát: „Svoboda je pro medvěda takový šok, že není možné vypustit jej z klece přímo do lesa. Je třeba dát mu pár dní na přizpůsobení se. Svoboda, to jsou nové výzvy. Svoboda je pro něj nekonečné dobrodružství.“ A následuje mimo jiné příběh o polské bezdomovkyni, která se před pádem komunismu nedostala od svého domu dále než dvacet kilometrů, ale pak sama odvážně až lehkovážně odcestovala do Štrasburku a nakonec skončila v Londýně, aniž by ovšem uměla anglicky. Autorovy reportáže z „lidského“ světa nejsou samy o sobě nijak výjimečné, působivost jim dodává právě konfrontace s medvědy. 

Dodejme, že po většinu svých dějin si lidé především promítali významy z našeho světa do prostředí zvířat: kupříkladu v bajkách nejde o skutečné chování zvířat; ta tam vystupují především jako projekční plochy pro vlastnosti lidí. V recenzované knize je tomu ale vlastně naopak: k autentickému zvířecímu chování Szabłowski posléze předkládá lidské analogie, jako by šlo o „bajku naruby“. Ony analogie přitom odpovídají jen částečně. U medvědů je zřejmé, že jejich přirozeností není konzumovat čokoládu či alkohol, nemotorně chodit po rukou nebo balancovat na kouli pro zábavu jiných. Lidská „přirozenost“ je ovšem, jak nedávno názorně předvedla kniha Dějiny lidí, velmi proměnlivá (a rozhodně těžko definovatelná), takže se dá vytvarovat do řady velmi odlišných až protikladných podob. Je těžké určit, kolik existuje lidí, kteří jsou spokojení, pokud mohou chodit do práce, vydělávat si na základní obživu a případně chodit do průvodů oslavujících vůdce, který se o vše ostatní postará. Ale je nesporné, že po většinu lidských dějin žili naši předci ve zřízeních jiných než demokratických. A co se týká našich příbuzných, šimpanzů, ti podle kulturního antropologa Christophera Boehma a jeho knihy Hierarchie v pralesích. Evoluce rovnostářského chování žijí v hierarchicky strukturovaných despotických společenstvích, v jejich chování se však Boehm snažil najít některé rysy, jež se u lidí „rozvinuly v demokracii“. Alespoň někdy a u některých. 

Witold Szabłowski ovšem nenapsal učené pojednání, ale knihu reportáží. Naznačuje v ní některé analogie, a hlavně klade stále podnětné otázky. I po tom, co je to vlastně lidská přirozenost.