Už i v češtině se v posledních letech začínají stále častěji objevovat knihy, které se samostatně věnují kulturní historii jednotlivých živočišných druhů. Jejich autoři jsou zpravidla biologové a etologové (Velryba od mořského biologa Joea Romana, Sova od Desmonda Morrise), případně historikové vědy (Boria Sax a jeho Vrána v našich životech, kultuře a historii) nebo kulturní historikové (Poslední století koní Ulricha Raulffa). Ostatně máme zde i jistou domácí tradici: už roku 1987 vydala zooložka Helena Kholová na svou dobu kvalitní práci Historie psího rodu. A nedávno do této řady přibyla další původní česká kniha Chameleon v běhu staletí. Napsala ji Eva Žilková, nadšená chovatelka chameleona jemenského, absolventka teologie a financí a autorka fantasy povídek. 

Také k této knize chameleona pojímá jako zvíře, které lidé obetkávali množstvím fantastických smyšlenek: věřili, že nežere ani nepije a živí se jen vzduchem (proto ve výtvarném umění sloužil i jako atribut personifikovaného Vzduchu), anebo že přebírá barvu předmětu, kterého se dotkne. Z neznalosti byl prý v některých dobách dokonce zpodobňován i jako kuriózní spojení velblouda a lva. Také ilustrace Nikoly Cuce svým stylem připomínají fantasy literaturu.  

Žilková ale nefabuluje, předkládá seriózní, i když svérázně pojatý výklad: probírá, jaké místo chameleon zaujímal v různých domorodých mytologiích a později v křesťanství. Tak jako k většině dalších zvířat, i k němu se pojily odlišné významy: na jedné straně změnami barev klamal jako ďábel (a podle jedné teorie, kterou autorka vehementně prosazuje, byl tvorem, který Evě nabízel jablko v ráji, nikoli had), na straně druhé jej misionáři působící v Africe ztotožnili s Ježíšem Kristem. Navázali přitom na místní mýtus o tom, kterak Bůh vyslal chameleona, aby lidem zvěstoval zprávu o jejich nesmrtelnosti. 

Z umělců, kteří chameleonům věnovali pozornost, autorka zmiňuje zvláště spisovatelku Madeleine de Scudéry (1607–1701), která jako jedna z prvních správně vytušila, že změna barevnosti jejich kůže vystihuje hlavně psychický stav, „má signalizační a komunikační funkci“, jak v současnosti vysvětluje zoolog Petr Šípek. 

Naopak básník Percy Bysshe Shelley se v 19. století vědomě vrátil ke staršímu pojetí chameleona a pojal jej jako alegorii básníka coby zvláštní, vznešené bytosti: jestliže prvnímu stačí k životu světlo a vzduch, druhému láska a sláva.   

Žilková komentuje i některé soudobé animované filmy, v nichž chameleoni vystupují, zvláště komediálně romantický snímek Na vlásku. Ocas vtipného chameleona jménem Pascal sice neodpovídá anatomii, protože se prý kroutí opačným směrem, ale dle autorky je Pascal i tak „neodolatelně roztomilý“.   

Autorka si pochvaluje, že v současnosti se chameleon stává stále více oblíbeným domácím společníkem. Dříve exotické zvíře lze dnes běžně sehnat ve zverimexech a díky vědeckým poznatkům se lidé učí rozumět jeho potřebám, takže chov v zajetí je stále úspěšnější. Často se také objevuje v reklamách. Celkově se tedy „nikdy netěšil takové oblibě“ jako v současnosti.   

Autorka před napsáním knihy prostudovala úctyhodné množství odborných materiálů, jejichž dlouhý soupis poctivě přikládá. Způsob, jakým je prezentuje (má prý jít o faktografii psanou „zábavnou formou“), je však problematický. To, že výklad prokládá svými emotivními zvoláními a vyznáními, může na někoho působit dojmem svěžím, ale také legračně naivním: „S nostalgickou slzou v oku vzpomínám na Aristotela a jeho realistický popis. Ale nezoufejme, Evropa se z toho vyhrabe.“ Ovšem to, že chce současně převyprávět historii lidského rodu, je nadbytečné (ne každý umí psát jako Patrik Ouředník nebo Dimitri Verhulst), zvlášť když to dělá frázovitě a recykluje přitom dlouho vyvrácené pomluvy, týkající se hlavně středověku. Ohledně toho, nakolik tehdy lidé „slepě“ věřili v placatou zemi, rozhodně neradíme hledat poučení v této knize. Ale poznatky o chameleonech v ní trpělivý čtenář najde, tedy pokud si zvykne na autorčin, pro někoho až afektovaně kreativní styl.