Byli lidé v době kamenné vyspělejší, než jim dnes většina lidí přisuzuje? Schovávali se první římští křesťané v katakombách? Opravdu si Vandalové zaslouží svou nelichotivou pověst nekulturních ničitelů? Skutečně předpověděli Mayové konec světa? Navštívil Marco Polo Čínu? Ubírala se Anglie v evropských dějinách vlastní specifickou cestou? Odehrál se roku 1806 zánik Svaté říše římské tiše a nepozorovaně? Byly německé masopustní karnevaly projevem odporu proti Hitlerovi? Kterému vozu byla určena slova „Ač původně jen panskému národu určen, dnes sveze každého“? Byl hospodářský vzestup západního Německa skutečným zázrakem? Je pravda, že antikoncepční pilulka rozpoutala sexuální revoluci? Popravila diktátora Ceaușeska prodemokratická revoluce? A může za útoky 11. září americká vláda?

Odpovědi na tyto otázky hledá německý historik a novinář Bernd Ingmar Gutberlet (*1966) ve své knize Mýty a omyly světových dějin. Navazuje v ní na svoji předchozí publikaci 50 největších lží a legend světové historie. Opět probírá témata od počátků lidských dějin po současnost, přesněji řečeno od hypotetických dob matriarchátu až k 11. září 2001. Některé své hrdiny se snaží očistit od pomluv (císař Caligula; podobně v dřívější knize rehabilitoval Tiberia a Nerona), u jiných naopak jejich idealizovanou legendu demystifikuje (německý komunistický politik Ernst Thälmann). Některé názvy kapitol jsou formulovány tak, že je hodnověrnost dané legendy na první pohled sporná. Jako v případě té pojmenované Albánský vojevůdce Skanderbeg je národní hrdina bez poskvrny – při bližším zkoumání se vždy nakonec nutně dojde k závěru, že žádný takový bezchybný hrdina neexistuje (i když někteří Albánci by s mým tvrzením asi nesouhlasili). A v některé mýty, jež autor vyvrací, už dnes nevěří vůbec nikdo, například všichni už dnes bezpečně vědí, že katyňský masakr nespáchali Němci (na druhou stranu Gutberlet tvrdí, že některým zjevným fantasmagorickým konspiracím věří překvapivě vysoké množství lidí). Mnohé teze, které autor hájí, jsou ale mírně diskutabilní a záleží na úhlu pohledu. To je případ kapitoly, v níž autor polemizuje s tvrzením, že francouzská revoluce ukázala svou pravou tvář ve fázi teroru, nebo když v jiné líčí známou Matu Hari jako kosmopolitku, jíž špionáž nebyla prokázána. S Gutberletovým tvrzením, že organizace ODESSA (Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen, Organizace bývalých příslušníků SS) ve skutečnosti nikdy neexistovala, by všichni historikové také nesouhlasili.

Přesto je jeho kniha cenná. A to především v tom, že nelíčí historii jen jako nudný sled dat, jmen a událostí, ale hlavně jako neustálý a nikdy nekončící střet interpretací. Trochu ve smyslu výroku Samuela Butlera, že „Bůh nemůže změnit minulost. Historici mohou.“
Jednotlivé národy, události, slavné postavy nebo instituce tedy autor zkoumá jako jistá „projekční plátna“, na něž si konkrétní historici, jednotlivé generace nebo odlišné skupiny lidí promítali svoje touhy či obavy, aniž by je příliš zajímalo, jak to bylo „doopravdy“. Tak Mayové posloužili podle autora jeho současníkům jako plocha, na niž „přenesli vlastní nespokojenost a apokalyptické tužby“. V jiné kapitole barvitě líčí, jak proměnlivé významy si Albánci spojovali se zmíněným národním hrdinou Skanderbegem (1405–1468), od obránce proti Osmanům až k symbolu sounáležitosti s Evropou. A v jiné kapitole autor cituje slova jisté archeoložky, jež prohlásila: „Každá doba má takové Stonehenge, jaké si zaslouží – nebo po jakém touží.“

Citlivě přitom dokáže nastínit, jak se mýtus daného hrdiny vyvíjel a měnil; jak se potenciálně pozitivní rysy daného reka transformovaly v ambivalentní a ty posléze v záporné. To je dobře patrné v kapitolce věnované Richardovi Lví srdce. Svoje přízvisko si tento král vysloužil velkou odvahou a neúnavnou bojovností, díky nimž se podle Gutberleta stal mýtem. Jeho biografie „splňuje v tomto směru veškeré podmínky. Jeho doba byla obdobím rytířských her na dvorech, trubadúrů a křížových výprav, a jeho život osciloval hlavně mezi nádherou moci a válčením, mezi vznešenými ideály a nízkými intrikami, mezi Francií a Anglií, mezi rodinou a korunou. Z Richardova boje za křižácké Jeruzalémské království podle autora mohutně těžila soudobá propaganda, všude se šířila zpráva o neohroženém rytíři a budila nesmírné nadšení v celém křesťanském světě. Jeden z jeho životopisců ho nazval ,ukázkovým křižákem‘ a ,synonymem neohroženého bojovníka‘ – a především tím si Richard Lví srdce vydobyl trvalou slávu v četných legendách. Když král zemřel, tyto skvělé aspekty v jeho životopise zcela nabyly vrchu. Obraz neohroženého rytířského krále nebojícího se rizika, trávícího život na válečných taženích a v boji, natolik převážil, že zastínil všechno ostatní a v očích mnoha historiků znamenal spíše minus: Skvělý hrdina se stále více jevil jako politický dobrodruh a hodnocení jeho vlády dopadalo spíš v jeho neprospěch… Kritické hodnocení lehkomyslného dobrodruha na trůně, který raději válčil, než panoval, shrnul britský historik křížových výprav slovy: ,Byl to špatný syn, špatný manžel a špatný král, ale odvážný a velkolepý válečník.‘“

Celkově Gutberletovy knihy čtivým způsobem popularizují odborné práce historiků. Je třeba k nim ale přistupovat s jistou předběžnou opatrností, neboť nejsou zcela nesporné. Autor má samozřejmé právo na to, zvolit si z široké škály názorů odborníků podle svého uvážení ty teorie, které mu nejvíce vyhovují a jež chce přiblížit svému laickému publiku. Při pronášení definitivních soudů ale možná mohl být zdrženlivější či mohl více přihlížet k oponentům a uvádět i zastánce opačných názorů. I když pak by se zase vzdálil žánru knihy, která má seznamovat s jednoznačně vyvrácenými omyly. To nás ovšem může přivést až k nekonečným úvahám o tom, jestli některé poznatky vlastně platí v historii skutečně definitivně a jednou provždy…