Nakladatelství Triáda letos vydalo hned dva komiksy od kreslíře Erica Heuvela, o jejichž vznik a vydání se v autorově domovském Nizozemsku zasloužila Nadace Anne Frankové a Židovské historické muzeum v Amsterdamu. Nejprve to bylo v létě Rodinné tajemství, které zdařile kombinovalo současnost s minulostí v době druhé světové války, přičemž scénář se věnoval nejen utrpení židovských obětí nacismu, ale docela inovativně také chování Nizozemců příslovečné šedé zóny, tedy těch, kterým za německé okupace žádné velké nebezpečí nehrozilo, pokud, lidově řečeno, „drželi hubu a krok“. Přestože ústřední rodina až příliš modelově reprezentovala snad všechny možné módy přístupu k okupaci a nacistické ideologii (od naivního nadšeného obdivu přes ustrašenou kolaboraci až po odbojovou aktivitu), příběh měl jímavou zápletku s množstvím zpestřujících peripetií a překvapivou pointou.

V pokračování, které Heuvel (s dalšími dvěma scenáristy) pojal jako přímo navazující na děj Rodinného tajemství, už bohužel podobné kvality nenajdeme. Sledujeme osudy židovské dívky Ester z předchozího sešitu od chvíle, kdy zmizela současně se svými rodiči z domu v centru Amsterdamu. Na rozdíl od rodičů ale nebyla odeslána v transportu do koncentračního tábora, ale schovávala se u známých nejprve ve městě a pak především na venkově. Přečkala takto téměř dva roky a po osvobození, když zjistila, že její rodina byla vyvražděna, se odstěhovala do USA. A nyní se po letech vrací do Nizozemí a spolu se svým vnukem a vnukem své tehdejší nejlepší kamarádky, kluky zhruba třináctiletými, se vydává za přeživšími pamětníky, a to nejen v Evropě. V Izraeli najde vrstevníka a dávného kamaráda, který absolvoval transport s jejími rodiči, vyhlazovací tábor a následný pochod smrti, ale přežil - a může o tom vyprávět.

Je tedy zřejmé, že jde o další přiblížení tragických či alespoň trochu šťastných příběhů holocaustu, jakých se již v různých médiích objevilo mnoho, skutečných i fabulovaných. Autoři zde nic moc nového nepřidávají, děj je zalidněn obvyklou plejádou postav statečných, zbabělých či rovnou zrádných, mezi Němci a dozorci se občas mihne někdo s výčitkami svědomí. Asi nejzajímavější moment jen upomíná na předchozí díl, když si Ester vzpomene na nizozemského policistu, který ji zachránil – ale také se podílel na vraždě jejích rodičů. Potíž je také v tom, že zatímco Rodinné tajemství splétalo jeden příběh, zde jsou přiblíženy osudy dvou přeživších. A přestože jsou provázané, drolí komiks do epizod.

Jestliže Rodinné tajemství bylo vystavěno dostatečně vynalézavě a obsahovalo množství postranních dějů, aby zaujalo i zkušenější, Hledání má smysl vskutku jen pro ty mladé čtenáře, kteří se o holocaustu dočtou poprvé – či přinejmenším poprvé trochu podrobněji. Jeho edukativní účel nepochybně zafungovat může: Heuvel svou ligne claire neboli čistou linkou vypráví srozumitelně a dostatečně chytlavě, náctiletí asi po Hledání sáhnou ochotněji než po školní učebnici dějepisu. Ale z pohledu estetického už jde jen o průměr: dílo přímočaré a konvenční, v mnoha ohledech šablonovité, chybí mu tajemství i nějaký výraznější nápad. Takových byly a jsou dětské časopisy plné. A dospělí mají na výběr z mnoha invenčnějších prací na totéž téma: od ikonického Spiegelmanova díla Maus až třeba po letos u nás vydaný německý (!) komiks o osvětimském boxerovi Hercku Haftovi nazvaný prostě Boxer.