Jak starý je židovský národ? Tuto otázku si klade izraelský historik a emeritní profesor na Telavivské univerzitě Šlomo Sand ve své knize Jak byl vynalezen židovský národ. A odpovídá na ni překvapivě. Dnešní Židé podle něj nejsou potomky jednotného národa, jehož původní vlastí mělo údajně být území starověké Palestiny a který byl ze své domoviny vyhnán Římany, aby se do „zaslíbené země“ po dlouhé době opět vrátil. Podle Sanda původní Židé zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu, z čehož plyne, že dnešní Židé nemají na území Izraele/Palestiny o nic větší právo než kdokoli jiný. Ti, kteří se například v Evropě hlásili k židovské víře, byli podle něj potomky místního obyvatelstva, kteří přestoupili k hebrejskému náboženství. Sand se přitom rozepisuje i o celých státech, v nichž byl judaismus přijat za oficiální náboženství, jako bylo Himjarské království přibližně na území dnešního Jemenu a Chazarská říše nacházející se kdesi mezi Kaspickým a Černým mořem a na Krymu. Říši, kterou svým románem Chazarský slovník proslavil Milorad Pavić (1929–2009), Sand velmi chválí: „Chazarská vláda s velikou pravděpodobností poskytovala ochranu Židům, muslimům, křesťanům i pohanům a v jejích městech mohly vedle sebe stát synagogy, mešity a kostely.“ Pozdější židovští, často v Německu žijící historikové ale dle Sanda památku Chazarů potlačili, protože se cítili být povzneseni nad kulturu východní Evropy.

Musíme samozřejmě se Šlomem souhlasit v tom, že při vzniku a utváření kolektivní identity každého národa hraje nemalou roli selektivní paměť a mytologizace (autor se přitom odvolává na klasiky jako Benedicta Andersona nebo Ernsta Gellnera). Ale podobně, jako byly přehnané teze Dušana Třeštíka o relativně nedávném „vymýšlení“ českého národa, jak u nás přesvědčivě dokázali František Šmahel nebo Alexandr Stich, jsou přepjaté i teze z recenzované knihy. Publicista a komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland ji zřejmě právem označil za „směs zajímavých hypotéz, dávno známých poznatků a nemalé manipulace s fakty“. Radikální kritika, které je v knize podroben současný Stát Izrael, je zřejmě nespravedlivá. Je samozřejmě tragické, že se dnešní Židé dosud nedokázali dohodnout s Palestinci a že se – řečeno s Janem Masarykem – ze své dlouhé historie menšiny uprostřed křesťanské (či jiné) většiny nepoučili, jak zacházet s jinou menšinou ve vlastním státu. Že by ale vina byla jen na židovské společnosti, nebo že by se dokonce jednalo o „nejrasističtější společnost na světě“, jak Sand později prohlásil, musíme označit za příliš černobílé vidění. Navíc dnešní vývoj v Belgii, Španělsku a Velké Británii ukazuje, že i jiné, dokonce velmi tradiční demokracie mají nemalé potíže s uspokojením požadavků etnických skupin, které se s daným státem plně neidentifikují. Pokud tedy Sand v knize píše, že na rozdíl od Izraele Španělsko patří všem Španělům bez ohledu na to, jestli jde o Kastilce, Katalánce či Basky, v Barceloně by se svým názorem příliš nepochodil. Centrální španělská vláda sice proti Kataláncům nepoužívá stejné prostředky jako izraelská vláda proti Palestincům, ovšem Katalánci – pokud vím – netvrdí, že Španělsko vlastně neexistuje, respektive by existovat nemělo. A že Španělé by měli být zatlačeni do moře…

Absolutisticky postulovaný ideál multikulturní, ke všem svým členům stoprocentně spravedlivé společnosti, který Sand vyznává (a k němuž se v českém doslovu hlásí i Pavel Barša), je jistě ušlechtilý. Bohužel ale při jeho uplatňování neměří všem stejným metrem. Demokratické přednosti země, v níž může svobodně šířit podobné názory a zastávat profesorské místo na univerzitě, podle mne oceňuje zcela nedostatečně. Navíc jeho kniha, sebenenávistně tepající všechny možné židovské nedostatky a prohřešky, může bohužel být ideologicky využita či zneužita i těmi, kteří sledují cíle a ideály naprosto odlišné, ba protikladné k těm, jež deklaruje.