Kurald Galain je prastará domovina Tisteů, kteří zvítězili ve všech válkách se svými nepřáteli za hranicemi. Nyní však prohrávají boj se sebou samými. Jejich vládkyně, Matka noc, se pomalu proměňuje v živoucí bohyni, mocné rody intrikují, kdo by měl stanout po jejím boku, a vojáci, kteří kdysi rozhodli válku, touží po spravedlivém uznání svých zásluh a opětovném návratu na výsluní. Mezi ambicemi a ukájením ega mocných jsou chyceni bratři z držby Púrak – Anomander, Andarist a Silchar Zmar, První synové noci – i stovky nevinných. Zdánlivě nedůležité činy a rozhodnutí, pokradmu troušená slůvka i nešťastně zvolená nečinnost se pomalu sčítají a brzy celou zemi utopí v krvi…

Kanadský spisovatel Steven Erikson se prosadil gigantickým cyklem Malazská Kniha padlých, jehož deset knih vyšlo v letech 1999 až 2011 a nastavilo nové standardy v oblasti moderní epické fantasy. Na rozdíl od v současnosti celosvětově populárnější Martinovy ságy Píseň ledu a ohně se Kniha padlých nerozpadla autorovi pod rukama ani nebyla v průběhu psaní předstižena vývojem (Píseň ledu a ohně představovala v druhé polovině devadesátých let na poli fantasy skutečně šokující zjevení, avšak její poslední díly jsou už v podstatě žánrový mainstream) a Erikson v ní plně využil své vzdělání archeologa a antropologa. Neuvěřitelně rozsáhlý svět zaplnil nejen stovkami postav, ale i ras, kultur, náboženství, ritů a ideologií – a jejich proměnami. A i když v některých místech podlehl jisté upovídanosti, dokázal přesto všechny své úžasné myšlenky ideálně vyvážit chytrým, akčním, tragickým i vtipným dějem, který překlenul několik kontinentů v prostoru a mnoho tisíc let v čase. Sérii posléze doplnil stále ještě nedokončený cyklus černohumorných novel o dvojici nekromantů (první tři příběhy u nás vyšly jako Potoky krve) a svými romány přispěl i Ian C. Esslemont, který svět Malazu společně s Eriksonem stvořil.

Delší úvod o autorově nejslavnějším díle byl nutný, protože Charkanaská trilogie, jíž je Stvoření temnoty prvním dílem, spadá do stejného světa – a zároveň nespadá. Odehrává se mnoho tisíc let před první ságou a čtenář v ní narazí na několik známých postav i míst. Ale Kurald Galain není jen další kontinent, je to jiná říše, v astrálním slova smyslu. Místo, kde Tisteové, které z Knihy padlých známe jako takřka nesmrtelnou záhadnou rasu, křižující svět v obří létající pevnosti, jsou stále ještě relativně normální lidské bytosti, a na jehož okraji se pomalu začíná probouzet něco, co bude později známo jako magie. Rozpor mezi jejich přízemní lidskou existencí a pozdější mytickou velikostí je jednou z nejzábavnějších složek knihy.

Erikson se ovšem pokusil především zmapovat zrod tří linií Tisteů, jak je známe z Knihy padlých (Edur, Liosa, Andii), a to prostřednictvím analýzy občanské války a jejích mechanismů. A slovo analýza je na místě. Stvoření temnoty nejen popisuje události, které vyvrcholí krveprolitím, ale především zkoumá motivace všech zúčastněných a body, kdy se dobré úmysly vymknou kontrole, kdy pro zúčastněné začne být přijatelné, ba žádoucí obětovat nevinné životy nebo kdy dojde k zaslepení a do čela se dostanou instinkty, předsudky a prostá zášť. V Knize padlých se nachází postřeh, že veškerá nespravedlnost a krutost světa se dá shrnout do tří slov: Umírají tu děti. Ve Stvoření temnoty umírá dětí spousta. Pokud mají štěstí.

Přes veškerý naturalismus, ke kterému Erikson neváhá sáhnout, se nejedná o nějaké laciné krvavé efekty. Ano, autor umí šokovat a ano, umí i znechutit, ale nikdy ne samoúčelně. Vše má svůj smysl, vše má dopad na postavy i celou kulturu Tisteů.

Erikson si navíc dokáže skvěle pohrát se čtenářským očekáváním – jako například ve scéně, kdy jistý mladík spěchá na svatbu dívky, kterou miluje, ale která má patřit jinému. Ví, že se chystá masakr, ale štve svého svého koně přes hory a doly… a čtenář poučený běžnou žánrovou produkcí „ví“, že se řítí záchrana na poslední chvíli nebo pomsta… Ve chvíli, kdy mladík dorazí na místo, přehodnotí čtenář znalý postmartinovské fantasy svůj názor a nyní „ví“, že bude něco špatně… Aby nakonec bylo všechno ještě horší, protože celá scéna vygradovaná v podstatě jedinou jednoduchou větou („Tu urozenou ženu chytili v jedné ze zadních místností...“) je jen předehrou pro pochopení toho, co se děje v hlavě jednoho z vrahů.

Erikson dokáže jako málokdo využít největší sílu fantasy, tedy možnost pracovat s metaforou jako s něčím reálným. I přes všechnu konkrétnost přitom dokáže zachovat symbolickou rovinu věcí a procesů – jako když si malíř vypíchne štětci oči. Nebo když pod znetvořeným marodérem umírá znásilňovaná kráska. Nebo když se Matka noci skutečně stává matkou noci. Název románu zase odkazuje nejen k výbuchu toho nejhoršího v lidských bytostech, ale i ke stvoření živoucí Tmy, kterou budou Tisteové (respektive Tiste Andii) v budoucnu uctívat.

Veškerá tragika knihy přitom spočívá především v nevyhnutelnosti – od jisté chvíle čtenář ví, co se děje a co bude logicky následovat, i když postavy samotné ještě nic netuší nebo si odmítají pravdu přiznat. Jde jen o to, nakolik dokáže Erikson okamžik prozření oddálit a vyšponovat čtenářské přání, aby vše bylo nakonec jinak, jakkoliv je naděje menší a menší. Daří se mu to až nepříjemně dobře. Stvoření temnoty je tak v mnoha ohledech vyloženě nepříjemná, zraňující kniha, kterou je třeba omlátit (podobně jako celý Malaz) o hlavu všem, kteří stále ve fantasy vidí jen únikový žánr. Erikson před ničím neutíká a nutí vydržet i své čtenáře.

Kterým ovšem občas předhodí i střípek skvělého humoru, byť pravda dosti černého. Jako v případě tří dcerušek pána Dracona, z nichž čtenáři Knihy padlých znají jen dvě – právě ve Stvoření temnot se přitom ve svérázné variaci na Perníkovou chaloupku dozvědí, co se stalo s tou třetí. Není to pěkné, ale je to až strašidelně zábavné! Podobně jako scéna, v níž jde mladý šlechtic ráno v táboře močit a v latríně objeví amputovanou nohu svého domácího učitele. Samo o sobě je to jen nechutný detail, v kontextu však přerůstá v černý kameňák, spojený s několika zajímavými prozřeními.

Stvoření temnoty tedy není kniha, kterou by bylo možné si nezávazně užít, ale rozhodně je to kniha fascinující a děsivá, navzdory své symbolické rovině nepříjemně skutečná, plná postav, které stvořily temnotu jen proto, aby je pohltila a vzala jim vše, kvůli čemu jim stálo za to žít. Opakuji to při různých příležitostech a často, ale nelze jinak: tolikrát proklamovaná krutost a šokující zvraty Martinovy ságy jsou vedle Eriksona jen neškodný čajový dýchánek.

Je to varování i doporučení.