„Krvelačné rysy, vykulené oči, klející tlama, vyceněné zuby.“ Těmito slovy charakterizoval roku 1848 jistý lipský časopis Čechy a u nás tehdy probíhající revoluční události. A jde také o jeden z mnoha citátů, které můžeme najít v knize Dlouhé stíny předsudků. Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století. Původem česká historička Eva Hahnová (*1946), žijící od roku 1968 v Německu, v ní líčí negativní předsudky, s nimiž byli Češi nejprve v Německu a Rakousku a později i dále na Západě spojováni. Jejich vliv byl podle ní tak silný, že velmi zvýšil ochotu Britů spolupodepsat Mnichovskou dohodu. Autorka rovněž popisuje názorový vývoj mnoha Britů, kteří nejprve podporovali emancipační snahy středo- a východoevropských národů, ale po roce 1918 byli k jejich nově vzniklým státům velmi kritičtí až odmítaví (mimochodem tímto vývojem ve vztahu k Čechům prošel například též G. K. Chesterton).

Její první česky vydaná kniha Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí z roku 1996 se snažila o pokud možno nestranný přístup. I proto tehdy historik Jiří Rak svoji recenzi nazval O Češích a Němcích konečně bez emocí a Petruška Šustrová tu svou pojmenovala Skvělá ukázka kritického myšlení (naopak negativní byla příznačně reakce Haló novin). O nejnovější autorčině publikaci ale musíme s politováním konstatovat, že je to kniha zaujatá a rozhodně ne vyvážená.

Samozřejmě nemůžeme Evě Hahnové upřít velkou erudici: přináší skutečně velmi pestrou galerii i velmi peprných výroků na adresu našeho národa, a to od autorů dnes již zapomenutých, klasiků (filozof Hegel či historik Arnold Toynbee) či dodnes známých (Bedřich Engels). Častý je v nich motiv naší přináležitosti nikoli do Evropy, nýbrž do Asie a rys vrozené ukrutnosti spojované s husitstvím. „Čech je prostě od přírody husitou, jeho národní charakter souvisí s jeho napůl avarským původem,“ tvrdil například Rudolf Jung, prvorepublikový poslanec Národního shromáždění, který roku 1934 uprchl do Německé říše. V něčem ovšem dané předsudky mohly variovat. Tak místo „asijství“ byl našim předkům souběžně vyčítán rovněž přílišný liberalismus a příchylnost k Západu. Například nacistický ideolog A. Rosenberg tvrdil, že Češi patří k těm, jimž jde o „sjednocení rasově chaotických odpadků světových velkoměst a pacifistickou obchodní smlouvu velkých a menších kupců“.

Autorčin výčet je dlouhý a nepochybně by se dal ještě mnohonásobně rozšiřovat. I když například uvádí Herdera i jiné Němce, jejichž vztah k Čechům nebyl nepřátelský, celkově je její obraz v podstatě jednotvárný, jednostranný a selektivní. Stejně tak by se totiž dala sestavit antologie výroků, které onu údajnou „jinakost“ Čechů hodnotila zdaleka ne tak záporně, totiž jako potenciálně přitažlivou exotičnost – negativní stereotyp se tak mohl měnit v pozitivní, i když z dnešního hlediska pro mnohé rovněž ponižující. Kupříkladu americký básník a publicista David Gray (1836–1888) psal roku 1867, že ho „nemrzelo plížit se jako kočka za hovořícími skupinami v ulicích a též i jinak slídivě nastavovat ucho, abych se plně těšil těmi barbarskými, ale zvučnými zvuky a kadencemi nové řeči“, češtiny, a britský básník, kritik a časopisecký redaktor Arthur William Symons (1865–1945) roku 1902 ve slovanských Pražanech našel „trochu té něžné, nevědomé divokosti zvířat, jež si člověk ochočil, ale jež nikdy nezapomněla na les“. Roku 1857 anonymní autor cestopisu Travels in Bohemia dokonce Prahu „orientalizuje“ a „exotizuje“ ještě více, když její věže přirovnává k minaretům a posouvá ji tak ještě více na Východ: „Všechny ty věže nemají podobnost s ničím jiným a ještě nejspíš se podobají kopulím a minaretům, jež korunují mešity a jiné budovy východního města.“ U německých básníků pak přímo najdeme topos živočišných českých žen jako skvělých milenek (lepších než těch německých). Na rozdíl od českého muže, jenž ve své duševní struktuře podléhá pozápadnění, si podle Pavla Eisnera a jeho knihy Milenky: německý básník a česká žena Češka „zachovala nezlomenou pudovost, bohatou smyslnost, magii pohlaví“.

Svůj výčet autorka začíná kolem roku 1848. Z tohoto hlediska ale její výklad poněkud visí ve vzduchoprázdnu. Příliš se neptá, jak hluboko do minulosti se popsané stereotypy, které v žádném případě nejsou jejím výmyslem, vlastně sahají a nakolik jsou jejich původci skutečně jen Němci. Velmi nelichotivě přitom o naší zemi psal už francouzský básník Eustache Deschamps (1346–1406), který roku 1397 pobýval v Praze: „Vši, blechy, zápach a prasata, taková je přirozenost Čech“; a dále „pobyt v Čechách nemůže než ničit tělo“. Nijak se nesnaží vypořádat zvláště se slavnou a vlivnou knihou Inventing Eastern Europe od Larryho Wolffa. Jeho teze o tom, že negativní postoje, dříve směřované pouze vůči muslimskému a osmanskému světu, obrátilo západní osvícenství i proti Slovanům, by Hahnové výčet protičeských citátů vhodně zasadily do širšího kontextu.

Autorka se dále snaží dokázat, že nebezpečné protičeské stereotypy na Západě, a zvláště v Německu, přetrvávají. Pokud jistý soudobý historik interpretuje české dějiny jako historii „normálního evropského národa“, je to podle ní i v současném německém písemnictví „neobvyklé“. Příkře a podle mne velmi zaujatě kritizuje v tomto duchu například knihu Ferdinanda Seibta Německo a Češi: dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy (Academia, Praha, 1996). Jako důkaz permanentní zaujatosti Němců proti našemu národu pak uvádí německý pohled na poslední české prezidentské volby. V německém tisku tehdy podle Hahnové „Zeman neunikl stereotypnímu obrazu jakéhosi antiněmeckého politika. Po Edvardu Benešovi a Václavu Klausovi jsou tak dnes Češi vnímáni ve stínu dalšího reprezentanta údajné české zášti vůči Němcům“ (s. 328). Takový názor je podle mne velmi podivný. To, že Miloš Zeman vyhrál prezidentské klání i díky rozdmýchávání protiněmeckých nálad a přiživování neodůvodněného strachu z údajného sudetského revanšismu, není klišé, negativní stereotyp ani žádný mýtus, ale holý fakt. Nutně to neznamená, že je „protiněmeckým politikem“, ale zcela jistě je mužem, který – když se mu to hodí – protiněmecká klišé rád a úspěšně rozehrává. Tváří v tvář jeho ostře protiněmecké kampani zůstala zřejmě německá média spíše střízlivá a uměřená. Je samozřejmě komplikovanou otázkou, nakolik je česká „zášť vůči Němcům“ údajná, či nikoli, zvláště v porovnání s přehlížením, s nímž podle autorky Němci hledí na Čechy. (Podle nedávného výzkumu, popsaného v čerstvě vydané knize Češi a jejich sousedé. Meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě, zřejmě soudobí Češi vnímají Němce o něco negativněji než Němci Čechy.) Jisté je ale to, že v Německu „česká karta“ v žádném případě nerozhoduje o výsledku voleb. Když se s ní naposledy na celoněmecké rovině pokoušel – v boji o kancléřské křeslo – operovat Edmund Stoiber, nikoli náhodou manžel odsunuté sudetské Němky, prohrál. Naopak u nás protiněmecké vášně poslední prezidentské volby velmi pravděpodobně, jak už jsme uvedli, spolurozhodly v neprospěch kandidáta hanlivě označovaného za německého zaprodance.

Tezí, s nimiž by se dalo polemizovat, obsahuje kniha Dlouhé stíny předsudků více. Například když autorka protestuje proti právě probíhajícímu „vyčleňování Ruska z mentálních map Evropy, které se podobá jako vejce vejci antislovanským stereotypům z 19. století“. Co se týká sportu či dějin literatury, Rusko nikdo z Evropy nevytěsňuje. V oblasti politiky a lidských práv ale vedoucí ruští představitelé svoji zemi nejen z Evropy, ale vůbec ze sféry demokratických a právních států vylučují sami, cíleně a záměrně…

Autorčina snaha odhalovat negativní stereotypy je jistě chvályhodná. Je ale otázka, jestli je její kniha více demaskuje, nebo naopak – ty protiněmecké – dále nešíří.