S neutuchající popularitou detektivního žánru začali nakladatelé lovit i ve vzdálenějších a méně atraktivních oblastech, než je Skandinávie, Británie či USA. A došlo i na Jihoafrickou republiku, jejíž prostředí, v němž se míchá mnoho nesourodých vlivů, od barvy pleti či kmenové příslušnosti až k nepříliš vzdálené minulosti apartheidu, se zdá být pro dějiště detektivních románů či thrillerů nanejvýš zajímavé. Dříve než práce místních detektivkářů se k nám dostala díla autorů zahraničních: především podařený drsný thriller Francouze Caryla Féreyho Zulu, případně série Alexandra McCalla Smithe o první dámské detektivní kanceláři, byť ta se odehrává v sousední Botswaně. Nakladatelství Moba to nyní zkouší s aktuální jihoafrickou literární hvězdou Deonem Meyerem, autorem, který píše v afrikánštině, publikovat začal v roce 1994 a největší slávu mu vynesla série s kriminalistou Bennym Griesselem, jejíž první díl Ďáblova hora vyšel v roce 2004 a od té doby se dočkal četných překladů a také několika zahraničních cen (či nominací) za nejlepší detektivku. Meyer od té doby v sérii úspěšně pokračuje, letos publikoval již pátý díl nazvaný Ikarus; Moba již vydala také díl druhý nazvaný Třináct hodin. A jakkoliv je jinak produkce Moby (zejména původní detektivky) poněkud bačkorovitá, zde se nakladatelství trefilo do současného trendu drsnějších a promyšlenějších příběhů.

Ďáblova hora je román cenný především v tom, že se docela úspěšně snaží vyhýbat žánrovým klišé. Až na jedno – hlavní hrdina Benny Griessel je těžký alkoholik, kterého hned v úvodu knihy vyžene manželka z domu a on - opatrně, s přemáháním a bolestmi - zkouší přestat. Detektiv alkoholik je klišé už natolik obehrané, že jej nedokáže zachránit ani sebepřesvědčivější podání. Přičemž Meyer zde zrovna úplně přesvědčivý není, a když neustále zdůrazňuje, jak statečně se Benny drží, začíná čím dál víc unavovat. Zase tolik to naštěstí nevadí, protože v chytré struktuře vyprávění jsou pasáže s Bennym střídány perspektivami dalších dvou hlavních postav: prostitutky na útěku Christine a bývalého vojáka Thobely, který se poté, co se přimotal k ozbrojenému přepadení benzinové pumpy a přišel přitom o milovaného nevlastního syna, rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Obě ty postavy jsou nadmíru zajímavé: Christine tím, jak zamotaný, dojemný, a přitom docela věrohodný příběh vypráví, aby se nakonec ukázalo, že to není zrovna pravdomluvná osoba, Thobela připraveností a pečlivým plánováním, díky čemuž policie dlouho věří, že jde o bělocha. Všechny tři postavy přitom umožňují Meyerovi také občas zabrousit do minulých i stávajících nevraživostí mezi Afrikánci, Anglosasy a černochy: ne tak dramaticky, jako to provedl zmíněný Férey, ale možná o to věrohodněji. Podstatné je, že onen příběh by za hranice JAR přenesen být nemohl.

Všem třem hlavním postavám čtenář záhy začne fandit, jakkoliv každá z nich má své stinné stránky. Christine umí lidmi a zejména muži dobře manipulovat, Thobela dříve pracoval jako zabiják pro komunistické tajné služby a Griessel je občas nesnesitelně sebelítostivý. Thobelova série vražd přitom relativizuje oblíbenou thrillerovou figuru sériového vraha: čtenář a vlastně i mnozí policisté mu fandí, protože obrovitý černoch si jako své oběti vybírá zásadně nepotrestané vrahy dětí, případně sexuální násilníky. Meyer jejich osudy propojí až ve druhé polovině knihy, přičemž čtenář do poslední chvíle netuší, skrze jaký motiv se všechny tři osudy zauzlí. A když k tomu dojde, zdá se to být docela samozřejmé. Meyer si přitom pomůže jedním trikem (ne všechna vypravěčská pásma se odehrávají v tomtéž čase) a v závěru trochu nadbíhá čtenářům, kteří si nepřejí konfrontaci dvou hlavních sympaťáků, a do hry vypustí jednoho opravdu bezcitného a nebezpečného padoucha. Už tam se kritičtější čtenář trochu zavrtí. Když pak tento padouch v jakémsi návalu pýchy úplně zpacká jinak dobře připravenou akci a těm hodným sám nabídne vítězství, už si jen zklamaně povzdechne, že jakkoliv Ďáblova hora zprvu vyhlížela tak skvěle, nakonec zůstala thrillerem nadprůměrným jen mírně. I tak je ale dobrou ukázkou toho, že než překládat druhou a třetí ligu ze Skandinávie, stojí za to se poohlížet i v exotičtějších oblastech.