Na první pohled je to dosti neobvyklé spojení: výrazný český kreslíř si pro své dosud největší dílo, tříalbový komiksový román, vybral klasiku osvícenské éry, Voltairovu pikareskní prózu Candide. Tedy cosi, co už asi navěky zůstane v učebnicích literatury i dějepisu, ale o čem průměrný komiksový čtenář nemá valné ponětí. Voltairovo dílo se u nás dočkalo malé renesance v 70. letech, kdy znovu vyšel překlad Radovana Krátkého z roku 1949 a dramatizovaná verze se s oblibou hrála v českých divadlech. To byla ale doba, kdy bylo ze západoevropské literatury zakázáno vydávat kdeco, jen prověřená klasika byla povolena. A útěk od socrealistické nudy k alegorickému, deziluzivnímu, a přitom dosti humornému a satirickému dílu se dal chápat. Ale dnes?

A přece je Candide pro komiksové zpracování jako dělaný: je dostatečně bizarní, plný nečekaných dějových zvratů, komických, tragikomických i hrozivých postav a dějů a samozřejmě onoho potměšilého až surového humoru, s nímž Voltaire vrhá svého naivního hrdinu do nebezpečných a tíživých situací. Karel Jerie více než 250 let staré dílo přečetl a převedl jako černohumornou akční grotesku a té interpretaci se vlastně nedá nic moc vytknout.

Jerie celý příběh zasadil do barvitého fantaskního světa s prvky novověku (tedy doby, v níž se originální příběh skutečně odehrává) i steampunku, zalidnil jej bytostmi jak čistě lidskými, tak zmutovanými, takže se tu potkávají (a páří) těla s hlavou psí, ptačí i sloní. Jako dopravní prostředky slouží jak ochočení delfíni či pterodaktylové, tak vznášedla a lodě plovoucí na vodě i ve vesmíru; z jednoho prostředí do druhého přecházejí nečekaně snadno, protože Země je placatá. Vizuálních nápadů má Jerie na rozdávání, jeho scenáristický přínos k Voltairovu textu spočívá v převážné většině právě v přesazení postav a dějů do bizarního světa a celkovém hyperbolizování. Obecný výraz komiksu je expresivní až burleskní, s mnoha aluzemi a citacemi, v čemž upomíná na díla svého zřejmého vzoru Káji Saudka, převážně na jeho tvorbu z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Z té doby (konkrétně z nejlepšího komiksu tohoto Saudkova období Arnal a dva dračí zuby) přímo cituje, když mezi válčící amazonky z nevěstince zařadí i dvojici ztepilých černošek s afro účesem. Vůdkyní povstání je přitom (zcela přiznaně) legendární postava historie českého komiksu Octobriana, patřičně vnadná, s rozepnutou dragounskou kazajkou přehozenou přes bujnou hruď nahou až na podprsenku. S osedlaným pterodaktylem navíc odkazuje i na Moebiova Arzacha, emblematické dílo evropského komiksu, opět ze sedmdesátých let.

Octobriana a její revoluce je ve druhém díle největším zásahem do Voltairovy předlohy (v ní hrdinové využijí k útěku před oprátkou inkvizice zmatek při zemětřesení). Samo o sobě je to nápad dobrý, navíc dotažený k – pravda, nikterak překvapivému – závěru o tom, jak rychle se z revoluce stává diktatura. Bohužel se přitom Jerie dopustil scenáristického lapsu: nejprve tajná inkviziční policie dopadne trojici hrdinů, když se vydávají na podvratnou akci (a vedení podzemní revoluce začne mluvit o špehovi ve vlastních řadách), záhy ale vypukne rozsáhlé povstání, o němž inkvizice najednou nemá ani tušení (a na špeha se zapomene). V divokém sledu dramatických i krutě groteskních dějů to naštěstí může při prvním čtení zapadnout, přesto tento nedotažený pokus o zápletku z děje trčí. I proto, že jinak vlastně Candide žádnou zápletku nemá, jeho pikareskní forma stačí k tomu, aby pozornost čtenáře udržel.

Druhá výtka se týká řídkosti některých stran. Zatímco jednou Jerie udivuje propracovaností scenérií a postranními vtípky, jinde nudí prázdné, ba holé pozadí. Není to vada nějak citelná, ale Jerieho vzdaluje od Saudkova období vrcholného (tedy v éře Lipse Tulliana či Fantoma opery) směrem ke zmíněnému období již unavenějšímu a odbytějšímu. Odbytý Candide jistě není, se vší tou ruční – tu černobílou, tu barevnou – malbou i letteringem, ale přesto některá okna budí dojem, že se na nich ještě dalo zapracovat.

Oba dosavadní sešity Candida prokazují, že Jerie je tvůrce nápaditý, hravý – a zralý. Mnohé jeho šklebící se obludy – s hlavou lidskou i jinou – zůstanou v čtenářově paměti hodně dlouho. Snad by mohl být při práci na třetím díle ještě poctivější a pečlivější, to by mu pak čtenáři snáze odpustili drobné vady na kráse: od dějového škobrtnutí až po (sebevzhlíživé? zautomatizované? ochranné?) signování každé jednotlivé stránky.