V roce 2050 je Praha desetimilionová megalopole, plná národnostních menšin, separovaných do vlastních čtvrtí, mezi nimiž občas vypukne něco, co se nenazve válkou jen proto, že všichni okolo už moc otupěli. V tomhle městě se ale pohybují i tzv. Vylepšení – lidé s implantovanými nejmodernějšími technologickými vylepšeními, nadopovaní drogami. Není pro ně problém vystřelovat z těla železné ostny nebo se transformovat v cosi podobného pavoukovi – kovovému, odpornému a zatraceně smrtícímu. Je jasné, že s něčím takovým nedělají do neziskovek, to spíš do bankovnictví. Ve stylu Johna Dillingera. Takže je třeba Lovců, podobně (byť ne tak masivně a nápaditě) vylepšených policistů. Starší inspektor Petr Mlejnek je z nich nejlepší, a možná právě proto se stane pro někoho nepohodlným…

František Kotleta debutoval v roce 2010 knihou Hustej nářez, prvním dílem trilogie Bratrstvo krve, ovšem mluvit se o něm začalo již o rok dříve, kdy se objevila série aprílových mystifikací o autorovi odhodlaném sesadit Jiřího Kulhánka z piedestalu krále české akční fantastiky. Ovšem i vtip se dá brát vážně a v průběhu následujících let se Kotleta sice nestal králem, ale jedním z korunních princů žánru ano. Lovci jsou jeho již sedmá kniha s příjemně vzestupnou tendencí, co se kvality týče.

První kotletovky byly přitom čisté kulhánkovské pastiše. Příběhově nabídly mix těch nejoblíbenějších motivů z Vládců strachu (upíři coby akční hrdinové), Cesty krve (invaze mimozemšťanů v podivných létajících strojích) i z Nočního klubu (tajné a tak trochu nadpřirozené organizace s oblibou operující v Praze a okolí), které bobtnaly a prolínaly se kolem ústřední postavy neohroženého hrdiny, jenž se sice raději moc nepouští do dialogů, ale o to větší množství má hlášek jako vystřižených z béčkových akčních filmů.
Text byl navíc v duchu kotletovské mytologie (má se jednat o řezníka z Bruntálu, který ovšem nahání drogové kartely v Jižní Americe, rokuje o arabském jaru v Sýrii a za tatíčka má snad samotného Gorbačova) většinou nasekaný do krátkých, úderných celků maximálně o několika odstavcích, aby se ve čtenáři posílil dojem zběsilé akční jízdy, kde není čas na oddych – pokud jej nepředstavuje nějaký extrémně nekorektní wisecrack. Nutno říct, že úder na první signální domácího fanouška byl úspěšný.

Až agresivní PR kampaň pak jméno Kotleta udržovala neustále v oběhu a nabízela i sekundární zábavu – obrazy Bruntálska coby jakéhosi magickorealistického dadaistického doupěte rednecků z buranských hororů, mezi nimiž občas proběhne babka kořenářka znalá vlčí řeči či nebohý redaktor žánrového časopisu Pevnost toužící po rozhovoru s žijící spisovatelskou legendou. Na druhou stranu obojí – důraz na krvavou zábavu těžící z kulhánkovských vzorů a stále pokračující reklamní mytologizace – vzbudilo vůči Kotletovi odpor. Je to brak a bez reklamy by nebyl, daly by se shrnout výtky některých recenzentů. Vtip je samozřejmě v nabízející se odpovědi: No a? Kotleta nikdy nic jiného než brak nesliboval a jeho knihy vždy obsahovaly velkou dávku sebeparodie a šťouchanců do domácí scény. A dobré PR si může dělat každý, kdo má nápad – za Kotletou nestojí žádná reklamní agentura, jen autor sám (skrývající se pod pseudonymem).

Navíc na celou situaci lze aplikovat obhajobu Raymonda Chandlera, který tvrdil, že i autoři detektivek se trápí se svými texty a investují do nich energii stejně jako autoři mainstreamu. U Kotlety to platí dvojnásob. Jeho knihy lze kritizovat pro jednoduché zápletky, stále stejný typ postav a jasně daný okruh fórků (často vyplývajících z českých xenofobních nebo politických libůstek, jindy ovšem pracujících s až investigativním novinářským stylem při popisu nejrůznějších ghett) – ale to je věc vkusu; Kotleta má jasně definovaný produkt a je jen na čtenářích, zda po něm sáhnou. Pokud tak učiní, dostanou ve své kategorii první jakost. A to i díky důrazu, který v Nakladatelství Epocha kladou na redakci.

A jak už bylo řečeno – knihu od knihy je Kotleta lepší. Zlomem byla především dvoudílná Perunova krev, kde se naplno využila jiná z kulhánkovských pouček: čím neuvěřitelnější věci hrdina prožívá, tím uvěřitelnější by mělo být prostředí, v němž je prožívá. Jinými slovy: čím větší část knihy je zasazená do Čech, Moravy, Slezska a hlavně Prahy, tím lépe. Navíc se v Perunově krvi poprvé objevily postavy definované i jinak než tvrďáckou stylizací. Pořád to byl brak, ale pozornost už nepřitahovaly pouze absurdní akční scény a imitace podvratného textu (Kotleta je v podstatě přes všechny články a slogany o šokantnosti mírný autor, který maloměšťáka nevyděsí – děti v podstatě nezabíjí, dívky znásilňuje až plnoleté a mučení je ryze konzervativní – takový Štěpán Kopřiva může být v klidu pořád za největší zrůdu české fantastiky, gratulujeme), ale i osudy a zázemí zmíněných hrdinů i padouchů.

Lovci v tomto trendu pokračují a nabízejí ještě další trumf – adaptaci superhrdinské estetiky a variaci na populární „origin“ příběhy – tedy takové, v nichž dochází ke zrodu daného hrdiny (či padoucha). Podobných příběhů se v nedávné době objevilo více – Larry Correia nabídl v Drsné magii mix superhrdinů s retro světem alternativních 30. let minulého století, Brandon Sanderson v Ocelovém srdci zase zkoumal, jak může prostý člověk obrátit proti superpadouchům jejich vlastní moc, a antologie Divoké karty editora George R. R. Martina budovala celý vesmír oslavující nejen superhrdinský mýtus, ale hlavně nadšení jeho čtenářů.

Kotleta výše uvedené postupy doplňuje o přímočarou mlátičku superlidí. Lovci zdaleka nejvíc připomínají klasické komiksy Stana Leeho – hrdina má něco osobních trablů, o kterých trousí vtipné poznámky, zatímco jde od jedné bitky s extravagantním padouchem k další s padouchem ještě extravagantnějším. Pořád dokola. Znovu: je to brak. Ale hrdý brak, který si je vědom svých mantinelů (i proto kotletovky jen zřídka překročí tři sta stran, což je pro tento typ četby ideální rozsah) a soustředí se jen na to podstatné: nekonečnou zábavu. Z formálního hlediska jim tak nelze nic vytknout a čtenáři žánru nemohou sáhnout vedle.