„Velice roztěkaný, hyperaktivní, nezvyklé druhy posedlostí, tendence ječet, perseverační chování, echolálie, vizuální deficit a potíže s jemnou motorikou, výrazně opožděný, hraniční pásmo intelektuální funkce, schopnost empatie, sociálního porozumění a skutečné sociální interakce je minimální.“ Tak zní jedna z mnoha zdrcujících diagnóz těžce postiženého syna spisovatele Buzze Bissingera Zacha, o kterém se jeho otec rozhodl napsat knihu. Stejně jako nezapomenutelný Rainman Dustina Hoffmana je také Zach savant. Má fenomenální paměť – zná data narození všech lidí, které kdy potkal (a kterých se na jejich narozeniny automaticky zeptal), a pro orientaci v libovolném americkém městě nepotřebuje mapy, jelikož je má navždy uložené v hlavě. Pracuje v supermarketu, kde lidem skládá nákupy do tašek, druhou práci mu domluvil otec. Zach Bissinger je tak zaměstnán i v nejprestižnější právnické firmě ve Filadelfii, kde doplňuje zásoby a doručuje poštu mezi kancelářemi, protože za syna pracujícího na částečný úvazek v Pizza Hut se dle svých vlastních slov jeho otec styděl.

Buzz Bissinger získal v minulosti největší uznání za román Světla páteční noci (1988), v němž na pozadí středoškolské ligy amerického fotbalu zachytil přetrvávající rasové problémy amerického Jihu. Kniha se dočkala filmového i seriálového zpracování a je řazena mezi nejlepší sportovní romány vůbec. Bissinger však od té doby nebyl schopen nalézt stejně silné téma a v současnosti působí především jako prominentní novinář. V letošním roce sledoval například pro časopis Vanity Fair přerod desetibojaře a olympijského vítěze Bruce Jennera v ženu. Den otce z roku 2013 výborně přeložila Petra Pachlová a vydalo nakladatelství Dokořán.

Vzdát hold zázraku života postiženého dítěte je jedna věc, udělat to formou zpovědi předkládané milionům čtenářů, kterou navíc provází masivní propagace, je věc druhá. Buzz Bissinger se pustil na tenký led a od začátku vyprávění si toho je vědom; přesto si za nápadem s jakousi americkou přímočarostí a samozřejmostí stojí a je to dobře. Bissinger totiž kromě komplikovaného vztahu k synovi obnažil v prvé řadě sám sebe. Chtěl sledovat, jak se vydá se Zachem na cestu napříč Amerikou, aby lépe pochopil vnitřní svět svého „nedokonalého“ syna, a přitom vlastně daleko více bojuje se svými vlastními (oproti Zachovi fatálními) nedostatky – ješitností, narcismem a sobectvím.

Bissinger bere od začátku desetidenní cestu jako sebenaplňující se proroctví. Očekává, že na konci se mu ve vztahu k synovi dostane rozhřešení, a tomu odpovídá i strukturování kapitol. Dvojice se ve vypůjčeném karavanu vydává z Filadelfie do Chicaga, pak do Milwaukee, Odessy v Texasu a Las Vegas, aby svou pouť zakončila v Los Angeles. Cestou míjí všechny pamětihodnosti a přírodní parky, kvůli kterým lidé „road trip“ napříč Amerikou podnikají, jelikož Zacha zajímají jen místa, která už zná. Chce zkontrolovat, zda jsou jeho bývalá škola, restaurace, kde někdy byl, nebo lidé, které někdy navštívil, stále na svém místě. Jestli ano, či ne, není přitom až tak podstatné. S Buzzem smýkají emoce daleko výrazněji. Není schopen udělat tečku za smrtí svých rodičů, za svou neuspokojivou kariérou nebo faktem, že jeho syn je postižený, a tušíme, že tohle je běh na daleko delší trať, než je pět tisíc kilometrů. Přesto autor v knize pevně ukotvuje a v závěru poctivě rekapituluje zlomové okamžiky cesty pro toho, kdo by je snad nenalezl nebo byl na pochybách, zda mohl vztah mezi otcem a synem během několika dní dostát nějaké podstatnější změny. Prvním silným zážitkem je návštěva zábavního parku Six Flags. Společný bungee jumping představuje pro Buzze vrcholné fyzické a duševní spojení se synem. Během několika vteřin extatického stavu vzrušení a strachu Buzz se Zachem asi jedinkrát v životě prožívají totéž.

Text oživují pasáže věnující se historii péče o předčasně narozené děti i Zachově vlastní životní anabázi. Bissinger popisuje s novinářskou pregnantností lidská obludária, která byla běžnou součástí americké lidové zábavy až do 60. let minulého století. Obrazy primitivních inkubátorů s nedonošenými dětmi, na něž se za pár centů sápou senzacechtiví návštěvníci, střídají s téměř rytmickou pravidelností Bissingerovy vzpomínky na den, kdy poprvé spatřil „třesoucí se krvavý uzlíček“ – Zacha – vážící tři čtvrtě kila. Dalších dvacet let je pro spisovatele protknuto protichůdnou směsicí lásky a studu – výlevy náklonnosti a ochranitelství střídá urputná snaha zařadit Zacha do normálního života, přestože Zachův vlastní svět je daleko harmoničtější než ten Buzzův. Druhým zlomem se tak pro autora stal moment, kdy uvěřil, že z něj jednou bude alespoň část tohoto břemena sňata. Zach se spontánně rozhodne přespat u známých, které společně navštíví v Odesse. Nevědomky tak plní svému otci sen, když projeví touhu po samostatnosti a upřednostní večer se svými vrstevníky před večerem ve společnosti otce.

Den otce se řadí mezi skvělé memoáry především díky tomu, že se Bissinger nedopouští vůbec žádné autocenzury. Tlačí ho k tomu autentické rozhovory se Zachem, které zde bez jakýchkoliv úprav přepisuje. Nahrávací zařízení nechává po cestě většinu doby zapnuté a dopředu plánuje, že se se synem pustí do témat, která nikdy předtím neotevřel. Myslí tím Zachovo poškození mozku, ke kterému došlo při předčasném porodu, omezení z něho vyplývající (Bissinger má neodvratný pocit, že svému synovi musí říct, že nikdy nebude moct dělat stejné věci jako jeho zdravé dvojče Gerry) nebo třeba sex. Díky této ryze žurnalistické metodě se zachovaly okouzlující dialogy, které vypovídají o Zachově postižení ve stejné míře jako o jeho neobyčejné schopnosti vyjádřit podstatu věci bez balastu, kterým ji mají ve zvyku zaobalovat zdraví – a často kalkulující – lidé. Nahrávané rozhovory ale odhalují i Buzzovu necitlivost, které se Tom Cruise v Rainmanovi dokázal zbavit během několika dní. Buzz Bissinger nám ukazuje, že to nedokázal za víc než dvacet let života svého syna:

„Víš, co je to sex?“ „Už jsem o tom slyšel.“ „A co to tedy je?“ „Když spíte dohromady.“ „Spal jsi někdy s někým?“ „Ne.“ „A chtěl bys?“ „Ne.“ „Nemáš rád, když ti dávám tyhle otázky?“ „Moc ne.“ „Proč?“ „Důvod proč nemám rád když mi dáváš takový otázky je že občas nevím jak na ně mám prostě odpovědět.“ „Omlouvám se.“ „To je dobrý.“ „Jsem tvůj táta, a tak jsem myslel, že bych ti tyhle otázky měl někdy položit.“ „Vím, že jsi můj táta.“

Katastrofální večer v Las Vegas je místo počítání karet v kasinu korunován akrobatickým představením. Zach nedokáže udržet pozornost, mluví si sám pro sebe a snaží se ovládnout nekontrolovatelné záškuby končetin. Spektákl stejně jako celý výlet absolvuje jen proto, že ví, kolik si od toho otec slibuje. Třetí okamžik Buzzova prozření je tak nejbolestnější a zároveň nejdůležitější, i když si nikdy nejsme jisti, co všechno Buzzovi dochází. To, co si uvědomuje, však bez vytáček přiznává.

Buzz Bissinger ve Dni otce zmiňuje, že již před lety přestal číst rubriku Books Review v New York Times, protože jej seznamy nejprodávanější beletrie příliš deprimují. Sepsat memoáry mapující pravděpodobně nejbolestnější kapitolu jeho života mu trvalo čtyři roky. V životě i na stránkách knihy s autorem smýkají především pochybnosti, ješitnost a nestabilita, nicméně jeho román je ve výsledku neobyčejně poctivý a citlivý. Jako člověk nás Buzz Bissinger musí nutně dřív nebo později začít iritovat a na cestu po Americe bychom se tisíckrát raději vydali se Zachem. Přesto anebo právě proto je Den otce skvělý. Nenudí, nemá slabá místa a kromě extrémní nevraživosti, kterou můžete pocítit vůči autorovi, se na konci s Buzzem a Zachem i zasmějeme: „Víš, kdo je Tom Cruise?“ „Ne co je to za chlapa?“ „Víš, kdo je to Cher?“ „Ne co je to za chlapa?“