V zapadlém městečku Joudzou, na pomezí země ovládané lidmi a krajinami magického chaosu, se děje něco podezřelého. Zdánlivě omylem převelená jednotka narazí na zakázaný rituál, střetne se s  neznámými nepřáteli a přiláká pozornost kontrarozvědky. Netrvá dlouho a do Joudzou přijíždí i samotná královna se svou vybranou jednotkou. Seržant Lancelot, který jako jeden z mála přežil kontakt s nepřítelem, však nemá na obdiv své paní čas, jde totiž po stopách spiknutí, při němž do slova a do písmene hrozí smrt všech lidí v království…

Miroslav Žamboch byl na začátku tisíciletí v nevídané formě. Dokládá to i řada deseti nominací na cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu v kategoriích Kniha roku a Povídka roku, na které dosáhl v rozmezí let 2000 až 2005. V roce 2002 pak cenu i vyhrál s útlým románem Seržant. Ač se jedná o jediný román, s nímž Žamboch u Akademie uspěl, je Seržant poněkud ve stínu slavnějšího Na ostřích čepelí (2001) či Bez slitování (2003) – tedy románů, které stavěly na nejpopulárnějších autorových postavách – romantickém muži s tajemstvím Koniášovi, respektive (jen zdánlivě tupém) stroji na zabíjení Baklym. Výroky některých čtenářů o slabší nápodobě Kulhánka nebo dokonce o podprůměrné knize jsou s odstupem let, které uběhly od prvního vydání, poměrně pochopitelné – a stejně neoprávněné.

Žamboch sice publikoval porůznu už v devadesátých letech, kdy slavil první úspěchy s povídkami jako Zpověď válečníka (1992), ale zlom přinesl až sborník Poslední bere vše s oceňovanou novelou Dlouhý sprint a především Pouštním škorpionem, koniášovskou povídkou, na kterou posléze navázal již zmíněným románem Na ostřích čepelí a ještě v roce 2002 koniášovskou sbírkou Ostří oceli. Koniášovky s potlačenou fantasy složkou (a naopak zdůrazněnými až westernovými motivy a zápletkami, včetně ochrany karavany osadníků) přebily v očích čtenářů novelu Dlouhý sprint, která naopak těžila z detailně popsaného světa čarodějů, plného magických krystalů, kouzelných vzorů a podivných rituálů. Seržant se sice odehrává ve zcela samostatném světě, ale přesto je oproti koniášovkám krokem stranou právě k Dlouhému sprintu (narazíme na poznámky o klanech čarodějů či o dolech aktivních drahokamů), a dokonce ještě dál.

Seržant Lancelot žije v prostředí, kde se magie propojuje s technikou a vědou. Okleštěné ostrůvky lidských království jsou obklopeny prostředím, kde neplatí fyzikální zákony a možné je doslova cokoliv. Na omezeném prostoru Žamboch nadhazuje jeden fascinující koncept za druhým – lidé si vytvářejí vlastní ostrůvky reality, stabilita produktů magického inženýrství je definována tzv. Chandrekosovou mezí (čím složitější výtvor, tím menší množství energie je třeba k jeho destabilizaci) a na ni navázanými léčitelskými problémy (zranění od kulek, tedy relativně komplikovaných nástrojů, je snadno vyléčitelné, u ran od kamene či prosté čepele se naopak magie nevyplácí) a světem se pohybují nekromanté několika stupňů, kteří nejsou jen otroci svých pánů, ale i chodící zásoby energie…

V porovnání s těmito nápady je historie a geografie Lancelotova světa v podstatě jen načrtnutá, což v porovnání s předcházejícím Na ostřích čepelí nebo následném Bez slitování (ale i třeba povídkou Smaragdová hora) působí jako slabina a kniha je v porovnání s uvedenými tituly čtenářsky méně přístupná. Ve skutečnosti ale Seržant obsahuje jen to, co nezbytně potřebuje a co funguje. Kniha nikdy nebyla zamýšlena jako příspěvek k dokonale propracovanému fikčnímu světu, ale jako ryzí oslava hrdinství, které Žambocha v jeho knihách zajímá především – ne žánry, ne podružné motivy. Jakkoliv je zde hrdinou Lancelot, klidně jím mohl být Koniáš, JFK nebo třeba titulní postava románu Drsný spasitel. Lancelot je klasický žambochovský sympaťák, který má jasně daný kodex, nikdy se nevzdává, je v něm pořádný kus romantika a na to, v jakém se pohybuje prostředí a co je jeho povoláním, je až překvapivě inteligentní se slabostí pro učenost a knihy.

V Seržantovi je přitom několikrát zdůrazněn právě fakt, že se Lancelot nikdy nevzdává, že je bojovník. A Žamboch v podstatě celý jeho svět vytvořil tak, aby mohl Lancelot hranici toho, kdy je stále ještě možné bojovat, posunout dál než kdokoliv jiný. A také aby zaplatil tu nejvyšší cenu (však se také žádné pokračování neobjevilo a ani se o něm nikdy nemluvilo – bez ohledu na to, zda Lancelot přežije, či ne, není v jeho případě kam příběh dál směřovat a jakou větší zkoušku mu připravit). Seržant je tak zdaleka nejtemnější Žambochova kniha – jakkoliv nedisponuje podrobně propracovanou historií či sociologií, vše, co se v románu objeví, podporuje pocit zmaru, úpadku a neustálého ohrožení, nemožnosti někomu skutečně věřit. Lidské životy nemají takřka žádnou cenu, jsou jen položkami nebo vedlejšími ztrátami – a hrdinové si uvědomují, že se pomalu stávají monstry také: sám Lancelot zdůrazní rovnici jeden umučený člověk oproti potenciální smrti pěti milionů… a není co řešit. Nikdy přitom autor nesklouzává k samoúčelnému násilí a laciným šokům – jen naplňuje neúprosnou logiku příběhu, který nakonec dospěje do okamžiku, kdy je i nabodnutí hlavy milenky na kopí romantický akt.

Seržant tak ignoruje či ironizuje nejen očekávání čtenářů, ale i poznámky vlastních postav na téma „hrdina zvítězí a získá odměnu od krásky svého srdce“. Pokud ale neočekáváme romantické dobrodružství, kterých už Žamboch při vší úctě nasekal skoro tolik co Baťa cviček, je Seržant perfektně napsaná epika, kde bylo osekáno vše nepodstatné, až zůstal jen příběh hrstky, která stála proti přesile až do hořkého konce. Své životní téma nezpracoval Žamboch nikdy lépe.