Poslední dobou na českém knižním trhu přibývá titulů, jejichž autoři líčí, kterak se vyrovnávali a nadále vyrovnávají se svým psychickým onemocněním. Mnohé z nich popisují život se schizofrenií: nejnovější knihou z této řady je publikace Homo psychoticus od Michaely Malé (Triton, Praha, 2015) o dívce, jíž se „zjevoval“ docela přísný anděl, s nímž se autorka toužila ztotožnit; literárně nejzdařilejší je asi částečně autobiografický román Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem od Joanne Greenbergové (první vydání Triton, Praha, 1998). Vydatné je rovněž téma mentální anorexie (ostatně tou původně onemocněla rovněž zmíněná M. Malá), nejslavnější je v této oblasti asi kniha Petry Dvořákové Já jsem hlad: příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši (Host, Brno, 2009).

K těmto textům se ovšem postupně přidávají i další a takříkajíc obohacují diagnostické spektrum, například o autismus. Objevují se jednak práce popisující průběh této choroby ze strany rodičů – s nijak povzbudivými názvy jako Nebij mě, můj milovaný synu od Venduly Hrabákové nebo Maminko, nezpívej od Jany Makovcové, ale i jedním optimističtějším: Moje vítězství nad autismem. Na druhé straně jsou pak publikovány i první „autistické“ autobiografie. Po publikaci Nikdo nikde: nevšední životopis autistické dívky od Donny Williamsové (Svoboda, Praha, 1995) vydalo nakladatelství Paseka překlad pozoruhodné knihy O kolečko míň: můj život s autismem. Napsal ji Josef Schovanec (*1981), syn českých emigrantů žijících ve Francii. Svůj nelehký život autisty uprostřed západní společnosti v ní popisuje kultivovaným jazykem plným paradoxů, s velkou erudicí i trpce ironickým odstupem, s nímž těm tzv. „normálním“ nastavuje nelichotivé zrcadlo. Jeho kniha tak není pouhý životopis, ale také – a v tom se mimochodem liší od výše zmíněných – analýza západoevropské a zvláště francouzské společnosti, a to analýza politicky nekorektní, nemilosrdná a místy snad až přehnaně přísná.

Autor ovládá deset jazyků a je neobyčejně sečtělý – mnoho stran je věnováno jeho oblíbeným autorům, například Julesi Verneovi a Franzi Kafkovi. A také obecně Schovancově čtenářské vášni, kterou označuje za svoji „drogu“ – tyto řádky budou pravděpodobně některým čtenářům tohoto portálu připadat povědomé a také pro ně „normální“, alespoň tak tomu bylo u recenzenta. Autorovo líčení vlastního života je rovněž prokládáno odkazy na myslitele jako Michel Foucault nebo Jacques Derrida, a to i tam, kde píše o své školní docházce: „Mé učení probíhalo prostřednictvím čtení a psaní. Dodnes jsou pro mne texty přístupnější spíš v písemném než ústním podání. Totéž platí, když mám sám něco vyprodukovat – mnohem snazší je pro mě text napsat na počítači než ho přednést. Nezbyde mi tedy než si zachovat jistou náklonnost ke gramatologii filozofa Jacquesa Derridy“ (s. 18).

Oficiální anotace Schovance představuje jako jedince, jenž „svůj handicap dokázal proměnit ve výhodu“. Ano, vystudoval vysokou školu, je schopný veřejně přednášet a občas najít v každodenním životě i jisté praktické uplatnění. Současně ale autorův text rozhodně nepůsobí nějak triumfalisticky, právě naopak. Nejen že autor referuje o četných ústrcích a projevech šikany, jimž byl vystaven v různých vzdělávacích institucích, ale ukazuje, že celý systém fungování západní společnosti je nastaven tak, že autisté i jinak psychicky nemocní v něm vždy nutně budou znevýhodněni. Nesnaží se přitom nikoho konkrétně obvinit. Smutně ale konstatuje, že jde o „obsáhlý souhrn drobných skutků, které vycházejí i od lidí s těmi nejlepšími úmysly, dokonce (od) lidí plně angažovaných v oblasti autismu, kteří jsou na první pohled mimo podezření“. Tvrdí dokonce, že právě západní společnost je možná ta, ze které jsou mladí autisté „nejvíce vylučováni“. Dále autor západní společnosti vytýká vnějškovost a přílišné lpění na formalitách. Naopak v kulturách, které se například řídí pomalejším životním tempem, je podle něj život autistů snesitelnější. Nijak dobře z jeho knihy nevychází francouzské zdravotnictví a zvláště psychiatři a psychologové. Jejich psychofarmaka na něj měla devastující účinek a jejich schopnost správně určit (jeho) diagnózu se ukázala jako překvapivě malá, o dost menší než jejich tučné platy. Dodejme ale, že s čímsi podobným se ve zmíněných knihách svěřují i někteří z českých rodičů autistických dětí. Česká televize nedávno v pořadu Reportéři informovala o zarážejícím případu rozvedeného manželského páru, u kterého soud řešil, zda potomek oněch svářících se partnerů je, či není autista, a obě strany sporu přitom měly svoje vzájemně protichůdné názory podpořeny odbornými lékařskými posudky.

Zcela přirozeně se tak autor dostává k tématu „normality“. Plným právem poukazuje na to, jak silně je její představa kulturně podmíněná. Uvádí třeba hru go, jejíž ovládnutí je prý v Japonsku pokládáno za společenskou nutnost a hráčská úroveň se údajně uvádí v oficiálním životopisu. Pokud by se pro tuto hru nadchlo dítě ve Francii, rodiče by mu řekli, ať jde dělat něco zajímavějšího či užitečnějšího. A na jiném místě přímo deklaruje, že být v běžném slova smyslu normální je „značně smutné“. (Nezmiňuje se už ale o tom, že na druhou stranu život mnoha psychicky nemocných v Japonsku není či nebyl snadný, například diagnóza schizofrenie se tam chápala jako nepřijatelné stigma a byla zatajována, přinejmenším do doby, než byla nemoc přejmenována na „poruchu integrace“. V rozvojovém světě ale schizofrenici podle Cyrila Höschla zůstávají lépe integrováni do místní komunity a „vyústění nemoci“ je tam díky tomu lepší než na individualistickém Západě.)

Svoje lpění na pravidlech autor sebeironicky přirovnává k myšlení tálibánců, jindy ale dokazuje, že jeho trochu „jiný“ způsob myšlení mu v jistých aspektech dává pružnost scházející lidem „normálním“. Sám o sobě místy píše s humornou a sympatickou nadsázkou, s níž předvádí, jak odlišnými způsoby se různí lidé snaží jeho jinakost konceptualizovat, on sám se ale umí lehce pohybovat jaksi napříč těmito – navzájem protikladnými – klasifikacemi: „Musím přiznat, že lidé, kteří mě potkají poprvé, mě mají za idiota. Naprostého idiota. Bylo mi řečeno, že v takové situaci mám jedinou šanci – neotvírat ústa a doufat, že si ten druhý všimne mého pohledu, v němž by se snad mohly zračit stopy rozumné mozkové činnosti. Mluvím totiž jako idiot. Příliš pomalu. S výrazným cizím přízvukem – baví mě poslouchat lidi, jak se snaží uhádnout, odkud pocházím, trefují se kamsi mezi Bretaň a východní Poldévii, vybájené středoevropské království, samozřejmě přes Lucembursko, Rumunsko nebo zapadlé švýcarské regiony s neidentifikovatelnými protoretroalemanorétorománskými nářečími. Někteří z nich – jež přitom léta znám – si stále myslí, že jsem jim lhal a že není možné, abych se narodil ve Francii…, ale kdesi na východě. Přesto mi tu bezvýznamnou lež o mém původu, již nevyvrátí žádný důkaz, žádný rodný list, rádi odpouštějí – a to je pro mě podstatné. Takové virtuální cesty nejsou jedinou výhodou mého idiotismu – někteří lidé ke mně bývají nebývale shovívaví. Tak třeba pokladní mi pomalu, abych rozuměl, objasňuje, jak mám uchopit sáček se zbožím, které mi laskavě vložila dovnitř. Na letišti se mě zase bez vysvětlení ujímají tamní zaměstnanci a dělají mi doprovod, dokud nenastoupím do letadla… Retardovaně působí i mé pohyby a gesta. Co naplat. Jeden můj kamarád, filmový režisér a známá osobnost pařížského kulturního života, mi řekl, že jsem dokonalý, když se nehýbu. I tohle si každý vysvětlí, jak umí. Mnozí si myslí, že určitě musím být duchovní. Desetkrát ročně dostávám otázku, zda nejsem farář. Když to popřu, občas si to tazatelé vysvětlují tak, že jsem seminarista, a spokojí se s tím. Žel jsem dalek svatosti. Židovští přátelé mě zase podezřívají, že jsem rabín, případně na nejlepší cestě se jím stát. Upozorňují mě, že jako žák talmudské školy bych měl nosit kippu. Bývalá spolužačka mi prozradila, že kdysi během důvěrného rozhovoru na chodbě dospěly s profesorkou k závěru, že jsem židovštější než žid, ani o tom nevím. Jiní si mě zase představují jako homosexuála. Je to jasné. Stačí se podívat, jak chodím. Pokud se tedy někdy ocitnu v Saúdské Arábii, musím se mít na pozoru. A musím se naučit chodit jako tučňák. Aby mě aspoň vyhostili směrem k chladnějším zeměpisným šířkám“ (s. 14).

Mnohé ze Schovancových kritik, jimž podrobuje západní společnost, se samozřejmě ubírají podobným směrem jako texty řady dřívějších spisovatelů (či sociálních vědců) pranýřujících například vyprázdněnost měšťáckého či dnes obecně konzumního životního stylu . Autor k nim ale dokáže dodat nové aspekty dané jeho specifickým úhlem pohledu. Jeho úvahy o potenciálu proměnlivosti lidské přirozenosti (a o tom, že by „rád vyzkoušel, jaké to je být Japoncem“), jsou velmi podnětné a osvěživé. A ačkoli pocházejí spíše z oblasti sci-fi, možná vizionářské jsou jeho otázky, zda jednou budou v rámci boje proti rasismu prováděny genetické mutace lidských sítnic tak, aby už občané neviděli černou barvu kůže svého bližního. Odráží se v tom Schovancova bolestná zkušenost s lidskou netolerancí, kvůli které může jeho kniha na některé působit až poněkud „ufňukaně“, ovšem kdo neprožil něco podobného, nemá právo autora soudit. Jeho působivý apel na otevřenost jinakosti a odpor k teoriím, které by „lidského tvora rády zredukovaly na hodinový strojek“, je každopádně potřebný a měl by být slyšen.