Vědci zabývající se zvířaty konečně začínají dohánět křehké stařenky, jež tvrdí, že jejich pudlici Fifince to pálí. Tak zní jedno z ústředních tvrzení pozoruhodné knihy Zvířata v překladu. Autistická mysl jako klíč k pochopení chování zvířat. Nevšední osobností je i její hlavní autorka Mary Temple Grandinová (*1947). V dětství jí byl diagnostikován autismus, do jisté míry ale tento hendikep dokázala přetvořit v přednost: roku 2010 byla časopisem Time dokonce zařazena mezi stovku nejvlivnějších lidí planety. Dnes je známa jako spisovatelka, ochránkyně zvířat, průkopnice vzdělávání autistů, profesorka zootechniky a přední etoložka, která svoji zkušenost psychické nemoci využívá k lepšímu pochopení zvířecího chování.

Co mají autisté a zvířata společného, přibližuje i ve zmíněné knize. Vysvětluje v ní „chování zvířat z pohledu autisty, ale zároveň i naopak: ukazuje, jaké to je, být autistou, pomocí příkladů ze zvířecího chování“. Z této perspektivy autorka líčí, jak zvířata vnímají svět, jak uvažují, jak prožívají bolest a utrpení, jak projevují agresi nebo jaké mají z hlediska „normálního“ člověka nevídané schopnosti či „mimořádné talenty“ (ty jsou podle ní ve většinové lidské populaci možná pouze zasuty, nikoli zcela vyhubeny). To vše pak směřuje k detailním návodům, jak u zvířat předcházet problémovému chování a jak je případně řešit.

Podle autorky je autismus jakousi mezistanicí na cestě od zvířat k lidem. Podobně jako autisté mají podle ní zvířata jisté specifické talenty, a v jistých oblastech dosahují dokonce geniality. Společné mají dále například to, že jim scházejí obranné mechanismy (například mechanismus popření, kvůli němuž si my „ostatní“ často nepřipouštíme nepříjemné skutečnosti) nebo rozvinutější schopnost vytvářet obecnější kategorie. Proto prý autistická autorka a zvířata stále narážejí na nové věci a objekty, například při setkání s dogou, kokršpanělem a jezevčíkem, zatímco „normální“ je pro nás ostatní vytvořit si univerzální pojem psa. Autisté a zvířata jsou podle autorky prý také více vizuálně zaměřeni na detaily.

Odlišnost mentálního světa „obyčejného“ člověka autorka osvětluje třeba na následujícím příkladu. Mravenci, kteří putují po cestičce s překážkami a chtějí si ji zapamatovat, se rozhlížejí po záchytných bodech podobným způsobem, jako to dělají všichni lidé. Projdou-li mravenci cestou tam kolem šedého oblázku, budou jej hledat i cestou zpět. Mezi nimi a „normálními“ lidmi je však jeden obrovský rozdíl. Mravenec, který dojde na zpáteční cestě k záchytnému bodu, „udělá něco, co by normální člověk neudělal. Projde kolem, zastaví se, otočí a podívá se na daný významný bod ze stejného místa, z jakého si jej prohlédl cestou tam. Musí, protože šedý oblázek vypadal z opačné strany jinak. Musí se na něj podívat ze stejného místa, odkud ho viděl poprvé, aby se ujistil, že je to ten samý šedý oblázek, co zahlédl předtím.“ Za autisty k tomu autorka dodává: „Já dělám totéž co mravenci. Jedu-li někam poprvé, všímám si po cestě záchytných bodů úplně stejně jako jiní lidé. Na zpáteční se mi ale záchytné body, které jsem si sama vybrala, najednou zdají jiné. Musím kolem každého z nich projet a zastavit až na místě, odkud jsem ho poprvé spatřila. Tam se otočím a podívám se na něj z původního úhlu, abych se ujistila, že vidím totéž co cestou tam. Pro zvířata a autisty vypadají různé strany stejného objektu skutečně různě.“

Některá zvířata přitom měla podle autorky dlouhodobý vliv na vývoj lidstva jako celku. To se týká zvláště prapředků dnešních psů. Tyto dva živočišné druhy podle Grandinové „spojily své síly a dovednosti“. Během období, kdy se dávní lidé spolčovali s vlky, se podle některých teorií „naučili jako vlci jednat a uvažovat. Vlci lovili ve skupinkách, lidé ne. Vlci si vytvářeli složité sociální struktury, lidé ne. Mezi vlky se objevovala věrná nepříbuzenská přátelství a přátelství jedinců stejného pohlaví.“ Trochu kontroverzně k tomu autorka dodává toto vysvětlení: „U lidí tomu tak pravděpodobně nebylo, můžeme-li soudit na základě faktu, že se u žádných jiných primátů dodnes nepříbuzenská přátelství a kamarádství jedinců stejného pohlaví nevyskytují. (U šimpanze je hlavní vztah rodiče a dítěte.) Vlci byli vysoce teritoriální zvířata, lidé asi ne. Opět soudíme podle toho, jak teritoriálními zvířaty jsou všichni ostatní dnešní primáti.“

Na základě líčení zvířecí psychiky autorka formuluje řadu konkrétních rad: zvířata by neměla být chována v izolaci, protože je to duševně poškozuje, a mláďata by měla být vychovávána staršími příslušníky vlastního druhu. Lidé by jim měli nabízet takovou formu kontaktu, o kterou stojí dané zvíře, nikoli člověk, tedy když už, měla by se nikoli mazlit, ale spíše hladit. A to způsobem, jakým je jejich vlastní zvířecí matky olizovaly. Nabádá také, jak nejlépe provádět umělou inseminaci u prasat: sednout si samici na záda, aby přitom cítila lidskou váhu. Její doporučení se přitom týkají jak soukromých majitelů domácích mazlíčků, tak i velkochovatelů zvířat určených na jatka. Vyrovnává se přitom s námitkou, jak se na masném průmyslu vůbec může podílet: „Pamatuji se, jak jsem se poté, co jsem vyvinula svůj středový dopravníkový systém, dívala na jedné farmě na stovky a stovky krav, které pochodovaly v ohradách. Byla jsem velmi nešťastná, protože jsem právě navrhla skutečně efektivní jatka, a krávy mám přitom ze všech zvířat nejraději. Pozorovala jsem je a říkala si, že žádné z oněch zvířat by nechodilo po světě, nebýt člověka. A od toho okamžiku jsem přesvědčená, že pokud jsme tato zvířata přivedli na tento svět, jsme za ně i zodpovědní. Jsme jim povinni zajistit důstojný život a důstojnou smrt a musíme se postarat, aby byla co nejméně vystavována stresu.“

Kniha není psána odtažitým vědeckým stylem, ale autorka uvádí četné konkrétní příklady ze svého života, aby dokázala přiblížit životní perspektivu daného živočicha. Neváhá přitom o sobě psát v mírně shazujícím tónu: například když s nemalou sebeironií líčí, kterak po čtyřech prolézala trasu, které se z nějakého do té doby neznámého důvodu děsily krávy. Nebo když popisuje, jak si získala respekt u jisté dominantní prasnice, která ji stále nebezpečněji kousala do nohy: prknem ji několikrát šťouchla do krku, čímž jí předvedla, kdo je silnější, a to okamžitě zabralo.

Kniha je velmi čtivá, poutavá a jistě poučná, i když řada autorčiných tvrzení vzbuzuje mírnou nedůvěru, jak už bylo naznačeno výše. Někdy se sama se sebou dostává do rozporu. Na jednom místě například problematicky tvrdí, že zvířata nejsou nikdy vnitřně rozpolcená, tedy že například necítí současně lásku i nenávist. V jiné kapitole ale sama autorka uvádí příklady velmi podobného psychického rozpoložení. Například zmíněná prasnice k ní po daném incidentu zaujímala ambivalentní postoj, který se dokonce výrazně manifestoval i tělesně: vpředu zůstala pranice stát, avšak její pozadí leželo. Pokud Grandinová tvrdí, že „přemýšlí nikoli ve slovech“, nýbrž v obrazech, pak to musíme brát s jistou nadsázkou, protože pokud bychom to chápali doslova, těžko by mohla napsat tolik odborných knih, i když recenzovaný text sepsala společně s psycholožkou Catherine Johnsonovou (která má sama dvě postižené autistické děti). Co se týká zmíněných analogií mezi autisty a zvířaty, možná v některých případech mohou platit, ale určitě se netýkají všech druhů tohoto onemocnění. Podle psycholožky a odbornice na chov koní Katky Lipinské jistě najdeme i takové projevy autismu, které se u zvířat neprojevují. Překvapivé je také autorčino kategorické prohlášení, že v jejím mozku „schází nevědomí“, protože to zřejmě patří ke každé psychice, i k té více či méně porouchané (a nejen k té lidské, ale pravděpodobně minimálně i ke každé savčí).

Rozdíly mezi jednotlivými (nelidskými) živočišnými druhy autorka možná až příliš velkoryse přechází a bagatelizuje (pojednává například o sociálním životě hadů). Naopak mentální bariéra, kterou Grandinová mezi „normálními“ jedinci homo sapiens na straně jedné a autisty se zvířaty na straně druhé buduje, je možná trochu uměle zveličená. Jako jeden ze způsobů, jak nahlédnout do zvířecí mysli, ale její „autistické brýle“ nejsou vůbec špatné. Četba této zvláštní knihy jistě může přispět k připomenutí a uvědomění si toho, co autorka moudře říká v závěru knihy: „I lidé byli kdysi zvířata, a když se změnili, něčeho se přitom museli vzdát. Jsme-li zvířatům nablízku, kousek toho něčeho se nám vrací.“