Neúprosná úzkost a paralyzující únava – tak popisuje Clara Törnvall svůj životní zápas předtím, než našla psychologa, který odhalil příčinu jejích problémů. Není přitom jediná žena, která dlouho narážela na reakce typu „ty na autismus nevypadáš“. Na takzvaný vysokofunkční autismus se totiž tradičně nahlíželo jako na chlapeckou diagnózu a celá řada žen a dívek vypadla z tabulek, protože neodpovídaly zavádějícímu stereotypu Rain Mana a spol.

Kulturní redaktorka a producentka švédské rozhlasové stanice P2 Clara Törnvall (nar. 1976) se následně pustila do osvětové činnosti – sepsala knihu, do které přisypala od všeho trochu. Najdeme v ní něco z historie autismu, včetně smutné kapitoly o nepříliš dávném období, kdy se autismus dětí dával do souvislosti s údajným citovým chladem matek. Dozvíme se i o současných teoriích týkajících se genetických příčin autismu. Dost prostoru je věnováno životu autorky samotné, včetně velmi osobních témat, jako je rozvod. Zde Clara Törnvall působivě a názorně popisuje své vnímání a prožívání, vysvětluje, v čem se liší od většiny lidí – tedy neurotypiků – a jak jí to ztěžuje existenci. Problém přitom není ani tak odlišnost samotná, jako spíš skutečnost, že svět je přizpůsoben výhradně neurotypikům a pro jinakost zbývá, jak autorka říká, stále méně prostoru. Pár příkladů za všechny: v práci se vyžaduje především flexibilita, zatímco třeba smysl pro detail, pečlivost a spolehlivost jsou oceňovány málokde; na každém kroku nás zahlcuje přemíra smyslových podnětů, vyčerpávající pro všechny, ale pro autisty zvlášť; a kdo nemá chuť se neustále družit s ostatními, tomu je často nesmyslně vytýkáno, že kazí zábavu i ostatním (příslušná kapitola nese výmluvný název „Nesnesitelná těžkost bytí“).

Neviditelné autistky

Podstatná část textu se soustřeďuje na výše zmíněnou „neviditelnost“ autistek ženského pohlaví, pro které je nebo přinejmenším donedávna bylo těžké najít odbornou pomoc, mimo jiné proto, že dívky bývají více vychovávány k tomu, aby se přizpůsobovaly okolí: „Čím více vysokofunkční člověk je, tím snáze si osvojí očekávané chování, maskuje svůj autismus a ve společenských vztazích, ve škole i na pracovním trhu přistupuje na podmínky většinové společnosti. A čím lépe dokáže předstírat ‚obyčejnost‘, tím méně ho pak okolí bere vážně, když o svých obtížích začne mluvit. Nošení masek vede k depresím a úbytku energie. Bere lidem možnost žít autenticky a opravdově.“

Poznatky a postřehy jsou dávkovány v krátkých podkapitolkách a střídají je vyprávění o konkrétních osudech autistek – ať už historických postav, u kterých se badatelé domnívají, že byly na autistickém spektru (Emily Dickinson, Simone Weil a další), anebo žen, s nimiž se Clara Törnvall setkala a vyslechla si jejich příběhy.

Rovné příležitosti jako tlak na uniformitu

Obrázek doplňují informace z internetových skupin a fór, kde si například autisté střílejí z neurotypiků, převracejí perspektivu a ukazují, že „normálnost“ je relativní pojem. Apel je jasný: je potřeba víc tolerance, míň stádnosti. Podle autorky se ve Švédsku v době budování sociálního státu až příliš vycházelo z představy, že všichni jsou a musejí být podobní. Píše například: „U kořenů našich politických reforem na podporu rovných příležitostí je velká snaha po uniformitě. Původní úmysl byl dobrý, jenže ideje stejnosti práv se často míchaly dohromady s představami o stejnosti všech lidí.“ Nebo: „Skupinové myšlení může působit destruktivně a přerůst až v šikanu, pronásledování, sektářskou mentalitu, útlak a teror. Ovšem i dobře míněná soudržnost stojí na představě vzájemné podobnosti. Člověk, který se stahuje do straní, své okolí provokuje a dráždí. Proč je pro některé lidi tak důležité, aby se všichni podřídili většině?“ O dnešní době pak poznamenává: „Spatřuji v naší době paradox. Vědomosti o neuropsychiatrických diagnózách se prohlubují, přičemž prostor pro jinakost se neustále smršťuje. V éře algoritmů více než kdy jindy pátráme po odchylkách od domnělého normálu.“

V některých pasážích se dostává ke slovu i hněvivá reflexe takzvaně normálního světa, kde se nedostává upřímnosti, loajality a dalších silných stránek autistů – ty jsou naopak neurotypické populaci často na obtíž: „Lidé, kteří nejsou autisté, mi někdy připadají jako neupřímní zbabělci vyhýbající se konfliktům (…) Nemají na sebe ani na druhé žádné vysoké morální nároky, málokdy žijí tak, jak sami hlásají, a ani se za to nestydí. (…) Já strávila život předstíráním (…) a mám toho plné zuby. Přála bych si, aby se normou stal přístup autistů. Kéž by se za normální nepovažovalo celé tohle divadlo.“

Námětů k zamyšlení, informací i postřehů, díky nimž si čtenář udělá slušnou představu o každodenních obtížích, se kterými se autisté a zejména autistky mohou potýkat, kniha přináší dost a dost. Text má rozhodně potenciál zlepšit vzájemné porozumění, napomoci větší otevřenosti neurotypiků a také dodat lidem na spektru sebevědomí. Kdo už se s tématem setkal a základní představu o Aspergerovu syndromu, také označovaném jako vysokofunkční autismus, má – přečetl si například titul Dost dobře nenormální německé novinářky Denise Linke – dostane informace naservírované zase z jiného úhlu pohledu, tentokrát možná trochu méně odlehčeně.

Každý krůček se počítá 

Uspořádání mých neuronů by nicméně lépe vyhovovalo, kdyby kapitolky nepůsobily tak náhodně, aniž by bylo pokaždé jasné, kam autorka směřuje, proč vůbec některé odstavce zařazuje a z jakého důvodu občas vyprávění zničehonic utne. Myslím, že si zkrátka ulehčila práci – jak ona, tak i její redaktoři – a místo promýšlení koncepce jen snesla vše, co chtěla sdělit, na hromadu. Což do jisté míry asi odpovídá dnešní všeobecné roztěkanosti, knihu můžeme kdekoliv otevřít a začíst se stejně dobře nebo špatně jako jinde, ale přece jen princip „odněkud někam“ snad ještě není úplně přežitý. Jako by se navíc touto ledabylostí trošku nakazilo i české vydání, které – u nakladatelství Host překvapivě – není zcela redakčně dotažené a překlepů a drobných chyb je v textu větší než zanedbatelné množství.

Bez ohledu na to si kniha své čtenářky a čtenáře jistě najde. Dodnes existuje spousta stereotypů, které je třeba zbourat, a spousta zrcadel, které je třeba nastavit. Díky za každý krůček v tomto směru.