Esej francouzské provenience pro všechny, kteří se znepokojením sledují politické a společenské dění v současném světě. Tato dobře čtivá a dynamická publikace, jež vyšla v originále v roce 2007 a v českém překladu o pět let později, se snaží na příkladu konkrétních událostí poukázat na podstatu systémových problémů. Tím překračuje rámec běžných publicistických textů, s nimiž by jinak mohla mít mnoho společného, a získává jistou nadčasovost. O tom, že se kritický pohled angažovaného autora kolikrát strefil do černého, svědčí i reakce, kterou kniha vzbudila jak ve francouzských anarchistických kruzích, tak na ministerstvech a policejních stanicích.

Současná společnost pod hledáčkem neviditelného výboru
Útlá kniha. Paperbackové vazby. Nenápadné barvy. Počmáraná fixou. Oštemplovaná. Spíše nějaký pamflet než vysoká literatura… Na obálce o autorovi ani zmínky. Že by se pod to nikdo nepodepsal? Otázky se vynořují a změtí otazníků je tato publikace doslova opředena.

Kdo je autorem? Neviditelný výbor. Hmm. V doslovu nám prozradí, že se autorovi dostalo velké pocty, neboť byl za publikaci uvězněn. Přesto, nebo snad právě proto autor zůstává v anonymitě. A překladatel do češtiny? Jde v jeho stopách: Pražský neviditelný výbor!

Nakladatelství? Rubato. Ani to není příliš známé. Jedná se o „nakladatelské studio“, které má na svém kontě skutečně zajímavé tituly, především francouzských a italských autorů (Jean Cocteau, Pascal Quignard, Henri Michaux, Maurice Blanchard, Antonio di Benedetto, Gianni Vattimo ad.), a dle informací na internetu neméně lákavé publikace připravuje (Georges Perec, Edouard Levé, Hugo Ball ad.). Obrací se na kultivované čtenářstvo, vedle čistě literárních děl vydává i tituly s přesahem do filozofie a výtvarného umění (Bruno Munari, Wiener Gruppe, Hans Richter ad.) a věnuje velkou pozornost grafické úpravě svých knih. Takže ta počmáraná obálka bude zřejmě koncept. Má zvědavost roste.

Otevírám knihu, ale otazníkům není konec. Text samotný klade čtenářům další otázky, mezi nimi jednu zásadní: kam naše společnost směřuje? Potácíme se v problémech všeho druhu, počínaje prací a penězi a konče tématy jako soukromý život a smysl našeho bytí, o politice nemluvě. Propadáme výdobytkům zábavního průmyslu, chybí nám hodnoty a děláme ze svých osobností karikatury. Dění okolo sebe němě přihlížíme a nejsme schopni akce.
Kniha trochu připomíná kafrání nespokojených štamgastů v českých hospodách. Ačkoliv se témata spíše točí okolo francouzské společnosti a globalizujícího se světa, zatímco v našich pohostinských zařízeních se povětšinou omezujeme na události naší malé zemičky, jádro zůstává stejné: jako by byl systém v rukách několika mála aktérů a nečinná společnost se motala v začarovaném kruhu. Jak z něho ven? Nabízí kniha kromě spousty otázek a kritiky také nějaké odpovědi, nebo jenom mobilizuje vědomí čtenářů? Odpověď na otázky je pravda spíše latentní, ale přesto jasná – zdolat vlastní pasivitu!

Bojovnost stylu i obsahu publikaci rozhodně nechybí. Četba to je vskutku dynamická, a pokud čteme pozorně a reflektujeme předloženou problematiku, spouští i náš mozek na plné obrátky. Nakonec zjistíme, že se nejedná pouze o politický pamflet a společenskou kritiku, ale že jsou zde další přesahy, zejména do oblasti filozofie. Dokonce lze vysledovat i jisté návaznosti na křesťanskou tradici, jak se na to důsledně poukazuje v doslovu (jehož autor se skrývá pod iniciálami Th. T.). Paralely v textu jsou především formulační („Vzpoura přichází“ versus „Království, které přichází“ ad.), ale provázanost lze najít i jinde. Například věznice Clairvaux, která je zmiňována v poslední kapitole, byla původně klášterem. Potřeby kláštera a věznice nejsou zase natolik rozdílné. Naivní turista, jímž jsem jednou byla i já, si klášter může prohlédnout – ovšem bez fotoaparátu a pod přísným dohledem. Okolo klášterů a věznic bývá, i v přeneseném smyslu, klid. Kniha Neviditelného výboru se nás z tohoto knihu snaží vyburcovat.

Co tedy kniha přináší? Čtenáři si v prvé řadě připomenou politické dění na začátku tisíciletí ve světě a zejména ve Francii. Události, které mohou být pro české čtenáře méně známé, jsou vysvětleny a zasazeny do kontextu v poznámkách pod čarou. Ač se ve většině případů jedná o konkrétní události, přesahuje jejich líčení hranice běžné publicistiky, protože míří především k podstatě problémů a ty lze sledovat v okolním dění stále. Přestože kniha může na první pohled vzbuzovat dojem, že nabádá k idealistické revoluci, vede – dle mého názoru – spíše k hlubší reflexi nad stavem současného světa a může do jisté míry formovat i názory čtenářů. Apeluje na to, aby byli sebou samými a měli své vlastní názory. A aby si za nimi stáli. Vzpoura přichází.

Neviditelný výbor: Vzpoura přichází. Přel. Pražský neviditelný výbor, Rubato, Praha, 2012, 130 s.