Nepřehlédnutelná osobnost Petra Šabacha sehrává v českém literárním rybníčku několik důležitých rolí. Předně je asi nejokatějším pokračovatelem tradice Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Haška připomíná především ve vršení (tragi)komických historek, Hrabala pak hovorovou češtinou špikovanou odkazy na intelektuálně náročnou literaturu (k čemuž se u Šabacha přidávají ještě odkazy na rockovou hudbu). Oproti Haškovi mu chybí schopnost ty historky rafinovaněji rozehrát a hyperbolizovat, oproti Hrabalovi je jazykově podstatně jednodušší, ale zase Šabachovo neokázalé psaní plyne velmi snadno, což lze při vědomí množících se současných textů, které se upínají právě hlavně ke své vlastní formě, považovat za svého druhu přednost.

Šabacha lze zároveň považovat za generačního spisovatele, byť se toto spojení u autorů nad šedesát let nepoužívá zrovna často. Ale Šabach dosti výstižně zachycuje pocity a myšlení své generace (narodil se v roce 1951), která dětství, dospívání a nezanedbatelnou část dospělosti prožila v komunismu v jeho různých fázích. Na rozdíl od generace svých dětí neměla většina Šabachových vrstevníků tu odvahu, energii a bezstarostnost k tomu, aby se po listopadu 1989 pustila do tehdejších oblíbených dobrodružství: podnikání, cestování, tvoření.

Ústředním dějištěm většiny Šabachových próz jsou pražské Dejvice, a to nejčastěji Dejvice v autorově blahé paměti, tedy oblast, která svou domáckostí a provázaností tamních obyvatel připomíná spíš vesnici než část milionového velkoměsta. Ve zdejších útulných hospodách se Šabachovi hrdinové včetně vždy přítomného autobiografického vypravěče scházejí a vedou řeči, vzpomínají a spřádají plány, k jejichž realizaci se občas (obvykle je to vyvrcholení knihy nebo povídky) i odhodlají. Celé je to takové uvolněné, sousedské, k čemuž zmíněný autorův hovorový, ale nenápadný styl dobře pasuje. Šabach je onen vypravěč lidového typu, který svým posluchačům ale nepodlézá. Je spíš extenzivní než intenzivní, přičemž v množství historek za těch téměř třicet let, co publikuje, se najdou i takové, které rámec historky přesahují a blíží se nedostižnému Hrabalovu vzoru.

Případ Šabachovy poslední knihy to zrovna není. Typický Šabach je to hlavně v první polovině, kdy sledujeme počátky důchodového života muže stále ještě sebevědomého a aktivního, jen čím dál unavenějšího a rozmrzelejšího z byrokratické šikany. Hlavní hrdina se přestěhuje z dejvického bytu do maringotky, kde si spokojeně sám žije, než se u něj objeví žena, kterou jeho proutkařské umění kdysi vytáhlo z dlouhotrvající nemoci. Ta se s ním jednak dá dohromady a na oplátku mu pomůže, aby se z něj nestal staromládenecký jezevec, od něj si naopak vyžádá pomoc při záchraně své vnučky, která jako au-pair v Londýně v mladické nerozvážnosti vypila svému zaměstnavateli, typicky nadutému příslušníkovi britské upper class, archivní, a tudíž mimořádně drahé víno (odtud název knihy) a hrozí jí trestní stíhání. Vypravěč vezme virguli a vyrazí do Londýna, kde ji využije k tomu, aby neteř z potíží vysvobodil. A epizodický text získává strukturu romantické komedie s „podrazovskou“ pointou, kdy ti hodní a slušní velkolepě napálí někoho mnohem mocnějšího a nebezpečnějšího.

Podobnou zápletku měl i film U mě dobrý, který podle jedné z povídek Šabachovy sbírky Jak potopit Austrálii natočil Jan Hřebejk (tam hospodští kamarádi vyzráli na partu skořápkářů). Takže ač se zdá, že je to pro Šabacha netypické, ten model už si zkusil. A k žánru romantické komedie, jakkoliv se zdá být k Šabachovu hospodskému jazyku nepřípadný, mířil už jeho minulý román Máslem dolů, jen v něm ještě nebyl partnerský motiv. Nové je tu hlavně dějiště druhé poloviny knihy: Londýn. Šabach tu krátce žil v mládí koncem 60. let a zážitek ze svobodné země v éře bigbeatové horečky ho celoživotně poznamenal. Možná i proto je tu jeho hrdina jako doma, cesta z maringotky do nejdražších čtvrtí na světě je pro něj krátká a snadná. V přísně realistickém románu by to bylo na pováženou, romantické komedii takové zjednodušení a naivitu odpustíme snadněji.

Svět knih Petra Šabacha je místo, kde postavy vyznávají přívětivost a přátelství oproti úspěchu či bohatství, kde se žije poklidný, ale ne nudný život a kde pospolitost malé skupinky odolává zlu a chamtivosti světa okolo a chrání před ním své členy. Většina historek, které Šabach vypráví, jsou vlastně trochu smutné, zvláště z pozice jejich aktérů. Vtip a přesah získají až tím, že je tito aktéři vyprávějí v sousedském (rodinném, přátelském) kruhu. Tato relativizace a zesměšnění hlouposti, záludnosti a agresivity je přitom v Šabachových očích nejlepší a nejspíš jedinou obranou. A zda je to zabaleno v žánru humoristického románu (který bývá českým publikem stále chybně vnímán jako cosi apriori laciného), nebo dokonce romantické komedie (což je žánr s pověstí ještě horší), je vlastně skoro jedno. To podstatné zůstává stále stejné.

Petr Šabach: Rothschildova flaška. Paseka, Praha, 2015, 208 s.