„Chlípní zpustlíci. Zhýralci, nestydové a nemravové. Kanci a kočky. Prasáci. Hárající feny.“ Tento citát nepochází z nějakého skatologického slovníku, nýbrž – alespoň dle nakladatele – ze „značně odborné“ publikace Na počátku byl sex: kořeny moderní sexuality: jak se dáváme dohromady a proč se rozcházíme. Úvodní slova mají podle autorů Christophera Ryana a Cacildy Jethá vystihovat podstatu lidské přirozenosti. Polemizují přitom se všemi, kteří tvrdí, že naši prehistoričtí předci spolu často vedli války a dožívali se nízkého věku, a především pak s těmi vědci, již označují monogamii za cosi přirozeného, žádoucího a správného.

Podle Ryana a Jethá jsme naopak od přírody promiskuitní a nepříliš bojovní. Život prvních hominidů, kteří se „věnovali daleko více lásce než válce“, líčí autoři v růžových barvách jako jakýsi ráj ve stylu hippie („make love, not war“) a vyjadřují svoji silnou víru, že se do toho stavu opět někdy vrátíme: „Historie se točí nazpět směrem k přirozenému vztahu k sexu u lovců a sběračů. Je-li tomu tak, budoucí generace budou dost možná méně trpět patologickými důsledky sexuální deprivace i zbytečně rozvrácenými rodinami.“ S jistou nostalgií či závistí přitom líčí nejrůznější komunity, ve kterých podle nich „zdravý“ vztah k sexualitě přetrval. Především samozřejmě různé domorodé kultury, ve kterých je sex „výrazem přátelství. Něco jako podání ruky. Cosi přátelského a zábavného.“ Něco, co se provádí svobodně a bez nátlaku.

V dalším podobném kmeni se prý jen zřídkakdy setkáme s tím, že by kdokoli strádal nedostatkem pohlavních partnerů: „Kdykoli se přihlásí pohlavní pud, téměř vždy je k dispozici partner, který jej ukojí.“ Autoři přímo adorují skupinu, v níž je mimomanželský sex praktikován masově, a zdá se, že je dokonce povinný; existuje v něm údajně morální povinnost reagovat na sexuální výzvy ostatních, jinak zdrženlivec získá nálepku někoho, kdo si „skrblí své genitálie“. Za takové situace pak není překvapivé, že jednotliví muži si nemohou být jisti tím, které z narozených dětí jsou jejich, a proto se pěstuje jakési „skupinové otcovství“. I v současné západní společnosti autoři nacházejí jisté rozrůstající se ostrůvky „pozitivní deviace“ (z všeobecného pokrytectví). Jeden takový pro ně představuje například jistý profesionální fotbalový tým, jehož členové se k sobě navzájem chovají v duchu „prehistorického rovnostářství“: pokud některý z nich sbalí dívku, není majetnický, naopak „s radostí uvítá, pokud u téže dívky uspěje některý z jeho spoluhráčů“. Uvádějí také specifické swingers kluby, ve kterých se prý za druhé světové války měli scházet a navzájem volně souložit elitní američtí letci a jejich manželky s nevyřčenou úmluvou, že pokud některý z mužů válečné nasazení nepřežije, ostatní se „postarají“ o jeho choť. Detailně přitom popisují sexuální chování opic, které srovnávají s tím lidským. Jejich závěry jsou někdy opravdu velmi přímočaré: kopulační volání žen je podle nich „potenciální výzvou ostatním samcům, aby přistoupili blíže“, a v jejím lůně se tak mohl odehrát „souboj spermií“ různých partnerů.

Autoři citují velké množství pojednání; své současníky, jejichž knihy hojně vycházejí i u nás, což před námi český překladatel trochu zatajuje (jako například Matt Ridley, Frans de Waal, David Friedman, Robert Wright), ale také klasiky, jako byli Lewis Henry Morgan a zvláště Charles Darwin. K nikomu z nich však nepřistupují s přehnanou úctou, naopak jejich myšlenky shrnují a polemizují s nimi nevázaně až prostořece: „Darwin tvrdí, že vaše matka je děvka. Prostě tak.“ Také jejich četné další formulace (jako výkladová metoda „Jejda, na šimpanze bonobo jsme zapomněli“) nebo přímé výzvy čtenářům působí celkem neotřele a místy i vtipně („Jistý badatel tvrdí, že ženy mají orgasmus častěji než klisny, protože muži jsou lepší milenci než hřebci. Kdo tomu věří, ať třikrát zadupe“). Jindy se ale jejich výklad dostává do nechtěně komických poloh, zvláště když vážně líčí, jak se muži nočním domem tajně plíží k počítači, aby na něm sledovali pornografii, což pak u nich údajně pravidelně vyvolává obrovský „vztek a zlost“. Jestliže předchozí generace odborníků (i vychovatelů) silně přeháněly negativní účinky onanie, Ryan a Jethá zase podobně nadhodnocují a démonizují sledování erotických filmů.

Autoři dopředu odhadují, že jejich výklad mnozí čtenáři ohodnotí jako „absurdní, oplzlý, urážlivý, skandální, depresivní“. Recenzent by nezvolil žádný z těchto atributů. Kromě toho, že jde o knihu čtivou a vtipně napsanou, by jí ale zcela jistě přisoudil jinou charakteristiku. Je to především publikace silně utopická, absolutizuje potíže vyplývající z párového soužití, které – dodejme – samo o sobě samozřejmě není automatickým receptem na trvalé štěstí, jako nic na světě. Místo tradičního sociálního modelu navrhuje život v jakési lákavě vylíčené ideální komunitě. Ve společenství, v němž budou lidé zcela zbaveni touhy po vlastnění, sexuální družky v něm budou navzájem nesobecky sdíleny a děti společně svorně vychovávány a žárlivost nebude mít žádného místa. Jak chtějí k tomuto stavu dovézt stávající západní civilizaci, není však příliš patrné (nemluvě třeba o arabském světě, v němž už jen pohled na cizí ženu může končit velkým konfliktem či rovnou smrtí). Píše se tu například o jistém americkém guvernérovi, který se otevřeně vyznal z toho, že jeho manželka dlouhá léta ví o jeho mimomanželském poměru, a při té příležitosti pozoruhodně přehodnotil pojem „věrnost“: „Věrnost je založena na lidské upřímnosti. A tak jsme to v rámci naší rodiny probrali a zkoušíme si navzájem porozumět, pochopit své pocity, své potřeby, a na takové věrnosti se dohodnout.“ Aby oba partneři přijali takovouto „věrnost“, však není o nic snadnější než řídit se principy věrnosti „staré“. Dále autoři uvádějí model „polyamorní rodiny“ (občas se vyskytující i u nás), jenž podle nich vlastně napodobuje „prastaré sociálně sexuální uspořádání lidstva“. Podle jistého českého psychologa ale takového pokusy o tzv. sexuálně otevřená manželství často končí tragikomickými fiasky, kdy kupříkladu muž vyčítá manželce: „Ty jsi ale porušila pravidla! Domluvili jsme se jasně, že se nikdo z nás nezamiluje!“

Není samozřejmě možné pochybovat, že člověk je tvor velmi tvárný a že v různých kulturách najdeme velmi odlišné způsoby uspořádání sexuálních vztahů. Prožívání intimity i dnes prochází hlubokými změnami a zcela jistě si i další generace budou vytvářet vlastní modely rodinného života. Pokud ale autoři vybírají jeden konkrétní model, který je z globálního pohledu spíše okrajový, a doporučují jej jako následováníhodný, je to od nich dosti troufalé. Chtít navíc určit, jak přesně vypadala jednotlivá vývojová stadia lidské rodiny a jaká je prehistorie monogamie, respektive která z četných nabízených teorií je ta správná, se zdá být úkolem velmi obtížným. Snažit se přitom tyto dějiny přesně odvodit či rekonstruovat ze současné vnější a hlavně vnitřní podoby ženského těla, jak to činí autoři recenzované knihy, se nezdá o mnoho přesvědčivější než starověké praktiky určování budoucnosti z vnitřností zvířat (na druhou stranu vztah mezi poměrem velikosti mužského šourku a zbytku mužského těla k mírné promiskuitě našich dávných předků je obecně uznáván).

Není nijak obtížné najít v odborné literatuře názory, které knize Na počátku byl sex odporují. Například uznávaný americký antropolog Robert Francis Murphy tvrdil: „V žádném případě nelze manželství více než dvou osob považovat za vývojově starší formu, neboť etnologický materiál o životě společností, jež se prakticky nezměnily za řadu tisíciletí, svědčí o tom, že jsou zcela monogamní.“ To je ovšem opačný extrém: těžko se dá věřit tomu, že nějaká lidská společnost mohla či může fungovat zcela monogamně. Monogamie se přesto jeví jako ideál, k němuž se mnohé společnosti snaží s velkými obtížemi směřovat, a tak jsou – s větším či menším úspěchem – usměrňovány polygamické sklony, jež jsou v každém homo sapiens etologicky silně zakotvené. Spekulace o tom, zdali jde o uspořádání „přirozené“ či „prvotní“, jsou z tohoto hlediska irelevantní. Výrazně se přitom liší jednotlivé civilizace: podle jednoho trochu nadsazeného, ale hezkého citátu bylo v křesťanství dlouhou dobu ideálem panenství a monogamie ústupek lidské přirozenosti, v islámu monogamie ideál a polygamie ústupek (ovšem jen ve formě „polygynie“, tedy jeden muž sexuálně obcující s více ženami, nikoli opačně).

Knihu Na počátku byl sex by asi bylo nejlepší zařadit do kategorie poetických manifestů, futurologických vizí zřejmě nerealizovatelného „krásného nového světa“ či fiktivních vyjádření hlubokých tužeb člověka (nebo alespoň jako výraz soukromých přání dvou jednotlivých autorů). Hledat v ní ale popis skutečného chování dnešních lidí, konkrétní návody na uspořádání současné západní společnosti nebo rady pro aktuální problémy v intimním životě by asi nebyl ten nejlepší nápad. Naopak, u nespokojeného čtenáře by možná ještě vzrostla jeho civilizační frustrace, nebo by naopak mohla náhle propuknout obsese rychle najít nejbližší prales, ve kterém mají sex povinný…