Sexualita je tvárný rys našeho já, „spojovací bod mezi tělem, vlastní identitou a sociálními normami“. Těmito slovy charakterizuje slavný britský sociolog Anthony Giddens (1938) ve své poslední do češtiny přeložené knize postavení sexuality v současném světě. Naznačuje také prehistorii dnešního stavu, od lásky romantické k lásce, již autor nazývá „spolu plynoucí“, což je láska „aktivní a podmiňovaná“, která otřásá romantickým „na věky tvá“ nebo „ta a žádná jiná“ – vztah, který může být kdokoli ukončen kterýmkoli z partnerů.

Autor rozebírá pestrou škálu různých současných modelů partnerského soužití a žádný při tom nepreferuje, naopak třeba otevřeně tvrdí, že z hlediska orgasmu jsou lesbické vztahy úspěšnější než ty heterosexuální. Lesbičky prý také bývají svým partnerkám méně často nevěrné než heterosexuální ženy svým partnerům. A když už, tak potom homosexuální ženy svoje nevěry netají (na rozdíl od žen žijících ve standardním manželství), rozdíl je podle sociologa způsoben „vyšší úrovní komunikativnosti ve vztazích žen“.

V kontextu světa, v němž je sexualita součástí životního stylu, který si jedinec volí a vytváří, není divu, že o tradičním heterosexuálním modelu manželství se autor vyjadřuje poněkud přezíravě. Dokonce se trochu diví, proč „tradiční manželství ještě nezačalo být vnímáno prostě jako jeden z mnoha životních stylů, jímž se už ve skutečnosti stalo“. Důvody jsou podle něj „institucionální setrvačnost“ a „směs přitažlivosti a odporu, kterou psychický vývoj ve vztahu k opačnému pohlaví vytváří“. Přiznejme ovšem autorovi to, že připouští i dnes existenci tradičních manželství, která se neřídí modelem „spolu plynoucí“ lásky. Podle Giddense v takovém případě nastupují dva možné scénáře. Prvním je „přátelské manželství“, ve kterém je úroveň vzájemné sexuální angažovanosti nízká, ale je v něm zabudována určitá míra rovnosti a vzájemných sympatií. Druhou formou je pak manželství coby „domácnost pro oba partnery“, kteří do sebe vzájemně emocionálně investují jen málo. Liší se od starého standardního manželství, kde muž používal manželství jako základnu, zatímco žena mu k tomu zajišťovala zázemí. Nyní oba partneři považují manželství za relativně bezpečné prostředí, odkud se „vydávají čelit širému světu“.

Podle autorovy diagnózy je přitom současná situace obtížnější pro muže, protože mnozí z nich mají problém pochopit, že „reflexivní projekt vlastní identity zahrnuje emocionální rekonstrukci vlastní minulosti, která jim umožní projektovat koherentní naraci do budoucnosti“, a tím se míjejí se základní trendem modernity. Díky tomu se dostávají do „nereflektované závislosti na ženách“. V sofistikované podobě zde můžeme rozpoznat ohlasy i u nás dobře známých tezí o tom, že muž je ve skutečnosti stvoření mnohem křehčí a zranitelnější než žena, ovšem nejsem si jistý, jestli většina žen svou realizací své potřeby sdílet emoce a mluvit o nich skutečně provádí „emocionální rekonstrukci vlastní minulosti“.

Protože by uvedený komplikovaný citát mohl od knihy leckoho odradit, doplňme, že kniha je celkově psána srozumitelně a autor nezachází do krajností (rozumně mimo jiné polemizuje s poststrukturalismem i s Michelem Foucaultem). Naopak hojně využívá příklady z krásné literatury, jejichž příběhy převypravuje a ukazuje při tom nelehká dilemata, ke kterým soudobé styly intimního soužití hrdiny oněch děl vedou. A neváhá na druhé straně citovat i z populárních svépomocných příruček, jako je kniha Tajemství mužů, která by měla každá žena znát od Barbary De Angelis. I když mnozí by její text odsoudili jako „psychoblábol“, Giddens se naproti tomu této knihy (a jí podobných) opatrně zastává. Ať se totiž pravidla jako „péče o sebe sama u obou partnerů“ nebo „láskyplný odstup“ jeví jakkoli primitivní, mohou „přispět k tlaku na to, aby zúčastnění upustili od jednání, které je součástí nevědomky organizovaných mocenských her“. A dokonce snad trochu překvapivě hájí i to, co by leckdo označil za překonané stereotypy; třeba věta „Proč nemůže být hodný muž sexy a sexy chlap hodný“ podle Giddense není pouhou pošetilostí, s níž se ženy zdráhají přijmout důsledky genderové nerovnosti, ale je to „výkřik z hloubi srdce“.

Autor se opatrně dotýká i vztahů sexuality a spirituality, či dokonce demokracie; očekává rozvoj „etického rámce pro demokratický řád osobního života“, který bude nejen v intimních vztazích v souladu s modelem spolu plynoucí lásky (dodejme, že už pro T. G. Masaryka byla demokracie praktickou realizací lásky k bližnímu). Josef Chuchma, který v debatě na Českém rozhlase 6 právě tuto knihu jmenoval jako tu, která ho v loňském roce zaujala, už ve své recenzi poukázal na to, že kniha je v jistém smyslu zastaralá: nijak nereflektuje, co s intimitou dělá komunikace prostřednictvím internetu, ani dnešní střetávání euroamerických modelů soužití s těmi konzervativnějšími, vycházejícími z muslimského světa (intimitou v globalizujícím se světě se ale autor později zabýval třeba v knize Unikající svět, která u nás vyšla už roku 2000 a v níž předvídá, že se západní modely soužití budou postupně šířit do celého světa). I dvacet let po prvním anglickém vydání ale přesto zůstává Giddensův text aktuální. Ovšem stejně jako Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše nebo Tajemství mužů.