Patrně nejlepší a rozhodně nejúspěšnější román francouzského spisovatele Caryla Féreyho (nar. 1967) se v českém překladu objevil až poté, co byl zfilmován (docela úspěšně, svědčí o tom mimo jiné premiéra na závěr loňského festivalu v Cannes). Zároveň je ale pravděpodobné, že český čtenář se v knize s příběhem setká poprvé, protože u nás byl film uveden jen ve videodistribuci, do kin se nedostal a žádná televizní stanice jej (dosud) také nevysílala.

Nebude tak ochuzen o mnohá překvapení, která tento v mnoha ohledech mimořádný thriller nabízí. Tím prvním je samozřejmě skutečnost, že o zločinech v chudinských ghettech Jihoafrické republiky píše Francouz, tedy autor ze země jazykově i kulturně dosti vzdálené. A vzhledem k tomu, že má za sebou také několik kriminálních románů o novozélandských Maorech, je na místě obezřetnost: Férey by snadno mohl být aktuální verzí koloniálních spisovatelů, kteří kdysi domorodé obyvatelstvo vnímali jako chytřejší zvířata – ať jako nebezpečné primitivní šelmy, nebo naopak jako milé opičky. Protože jaké hlubší pochopení lze očekávat od francouzského turisty na Novém Zélandu nebo v JAR?

Neznalost prostředí však Féreymu vyčítat nelze. Za prvé si dokázal v internetovém věku dobře nastudovat reálie jak pozdního apartheidu, tak mandelovského i postmandelovského období. Zná podrobnosti soupeření mezi režimem apartheidu a jeho odpůrci, dokáže přesvědčit i o tom, že se orientuje mezi jednotlivými frakcemi tehdejší černošské opozice i mezi skupinami, které se vyprofilovaly po pádu apartheidu. Ví, která města či předměstí jsou bělošská a která černošská, kde žije střední třída a chudina, kde se děje nejvíc zločinů a a kde operují ti nejtvrdší kriminálníci. Respektive ví toho řádově víc než jeho evropští čtenáři a dost možná i podstatně víc než leckteří Jihoafričané. A rozhodně toho zná dost, aby z toho upletl věrohodný thriller. Prostředí současné Jihoafrické republiky je přitom pro napínavý kriminální žánr zásadní: málokde jinde se totiž mísí a prolínají různé zločinecké struktury tak těsně a často jako právě zde. Od puberťáckých pouličních tlup, které šikanují stejně staré a občas si troufnou i na nějaké ty seniory, přes dealery drog a sofistikovanější, ale stále dost primitivní (a o to agresivnější) černošské gangy až po mafii řekněme evropského střihu, tvořenou převážně bílými, skládající se z bývalých příslušníků represivních složek apartheidu, sociálně i finančně navázaných na bělošskou elitu.

V tom prostředí se pohybují dva hlavní hrdinové knihy, bílý policista Brian a jeho černošský šéf Ali. Oba mají komplikovanou minulost, kterou si čtenář skládá postupně, a to podstatné se proto dozví až po půlce. Brian pochází z bohaté bílé rodiny jednoho z důležitých představitelů apartheidu, už v mládí se však otci postavil a příklon na stranu opozičních černošských aktivistů se u něj kryl s generační revoltou. Navíc je to nezodpovědný fláma a holkař, takže se mu rozpadne manželství a jeho již dospělé děti s ním nechtějí mít nic společného. Jeho šéf a kamarád Ali je na tom ještě hůř, má za sebou traumatický zážitek z dětství, kdy černošská bojůvka, najatá režimem, brutálně zavraždila jeho otce aktivistu i staršího bratra a on sám vyvázl s jedním sice ne viditelným, ale přesto dost fatálním zmrzačením. Ali je od začátku velká tragická figura, která svůj čas rozděluje mezi obětavou práci pro policii a péči o slepou, ale stále nepatřičně aktivní matku, a mladou prostitutku, kterou kdysi našel zuboženou na ulici a od té doby se o ni tajně stará. A Férey pro něj připravil i velké finále, které zprvu připomíná bondovku, ale nakonec končí tak, jak příběhy o Bondovi nikdy skončit nemůžou. Mezitím se rozvíjí pátrání po vrahovi mladé bělošské dívky, které má spojitost s novou, rychle se šířící drogou, jejíž vyšší dávka vede k nekontrolované agresivitě. Tady už Férey ze špíny slumů míří do vybělených laboratorních prostor a také odvážněji fabuluje. Kdo si však dá tu práci, zjistí, že vychází z reality, že v osmdesátých letech vědci najatí apartheidem skutečně vyvíjeli léky a drogy, které pak byly požívány proti odpůrcům. A odtud už je jen krůček k literární spekulaci o tom, že nějaké rasistické struktury by mohly dřívějších výzkumů využít ke svým šíleným plánům.

Férey to vše propojuje vypsanou rukou zkušeného konstruktéra, který umí čtenáře ukolébat zdáním běžné whodunitky, aby jej pak zhruba v půli knihy šokoval nečekanou a mimořádně brutální scénou, kdy policisté padnou do léčky. Od té chvíle thriller nabere ostré tempo, násilí se stupňuje, mrtvoly přibývají, spiknutí sílí, pozice policistů slábne, prostě tak, jak to má ve správném thrilleru být. Na nic víc si Férey nehraje, jakkoliv to tak mohlo třeba chvíli vypadat. A úplně to stačí, Zulu je rozhodně jedna z nejlepších knih, které se ve svém žánru v českých knihkupectvích letos objevily.