Už předmluva, kterou sepsal Martin Růžička, přítel a kolega pěti autorů-holubářů, čtenáři napoví, že se setkává s neobvyklým dílkem. Na první stránce sice poněkud suchopárným stylem příruček navnadí (trochu klamavě) zejména nové adepty holubářského sportu (nejedná se, jak by si laik mohl myslet, o soutěže poštovních holubů, nýbrž o závody holubů létajících v podstatě na jednom místě – holubář své svěřence vypustí a snaží se je co nejdéle udržet ve vzduchu, letci se potom postupně vrátí do holubníku, popř. do přenosných beden při závodech v terénu) naslibováním nejen „spousty praktických rad a poučení“, avšak hned poté se na čtenáře vyvalí proudy až surrealistické imaginace, vzhledem k předpokládanému žánru publikace nepřiměřené a snad i nevídané, např.: „Poslouchal jsem a rostl, až jsem byl kulatý jako dýně. Nejprve jsem se objevil pod listím, kde o mně nikdo nevěděl: chichichi, to jsem se tam nasmál! Později jsem poskytoval stín drobným přátelům, které trápilo palčivé polední slunce, až jsem posloužil hmyzu a myšce, která do mne vyhryzala dírku a usadila se ve mně s rodinou a početným příbuzenstvem.“

Předmluvě předchází kuriózní věnování, které by mělo čtenáře očekávajícího seriózní pojednání dostatečně varovat, a sice „památce Larryho Birda“, který je na kresbě celý schovaný v basketbalové kecce nadměrné velikosti ‒ kouká mu jen horní půlka hlavy ‒ a na blonďaté čupřině mu trůní holubí vejce. Po tomto svérázném entrée následuje pět částí, pocházejících z per pěti autorů, holubářů sdružených v TJ Letové sporty Tleskač v Praze.

V prvním dílu se slova ujímá Stanislav Vohralík. Nutno uznat, že s bravurou a nebývalou obrazotvorností. Text šperkuje neotřelými metaforami, historky spojené s členy TJ a jejich svěřenci ‒ pražskými krátkozobými rejdiči ‒ zasazuje do barvitě a dokonale popsaného prostředí, umí doslova nechat ze stránek dýchat atmosféru každého okamžiku. (Pokud připustíme, že jedním z atributů pábení je nazírání na lidský osud perspektivou více či méně humorné historky, máme co do činění se Stanislavem Vohralíkem nejen holubářem, ale i pábitelem. Snad autory něčím ovlivnil i genius loci okolí Libeňského zámečku, kde v jedné cukrárně TJ Letové sporty Tleskač založili; a kdo by si také v souvislosti s holuby nevzpomněl na Bohumila Hrabala? Aby však nedošlo k nedorozumění – Bohumilu Hrabalovi Vohralík a spol. samozřejmě nesahají ani po podrážky.) Jedna z tragikomických historek za všechny: čtenář by očekával, že holubáři, cele propadlí své vášni, budou okolím vnímáni v lepším případě jako podivíni, v horším jako kandidáti na psychiatrickou léčebnu; Vohralík však na švagrovi kolegy Járy Štaidla dokazuje pravý opak – když Jára sdělil příbuznému, kolik že času stráví s holuby, už ho potom nikdy neviděl; jen se doslechl, že švagr snad skončil v blázinci. Důkazem, že jsem v úvodu knížce trochu křivdil, že přece jen jakousi svéráznou příručkou pro adepty leteckých sportů je, dokazuje dovětek Josefa Tenkla, sedícího na bambusové stoličce: „Ne, hodně času, to není pro každého.“

Ve druhém dílu se pera ujímá Ladislav Kripner. Zeširoka se rozepisuje o čase stráveném na pozemku TJ Letové sporty Tleskač v Dolních Chabrech, o chvílích, kdy holubi trénují ve vzduchu. Čtenáře tak uvádí i do zákulisí tohoto sportu, dozvíme se leccos o tom, čím holubář vyplňuje dlouhé hodiny čekání na svěřence (jeden vzlet pražských rejdičů trvá asi od jedné a půl do dvou hodin, přičemž rekord TJ Letové sporty Tleskač byl v době vydání publikace 2 hodiny a 33 minut – toho holubi dosáhli díky krahujcovi, kvůli němuž se báli přistát dřív): chodí na hřbitov pro vodu, seká trávu a hází ji přes plot sousedovi na kompost, klučí, vytrhává kopřivy, ale také prochází celou zahrádkářskou kolonií a obdivuje se těm nejprostším projevům přírody: „zapomenuté aleji kvetoucích jasmínů, přerostlým vřetenům voňavých tújí, ve kterých by se nechalo ukrýt, talířům rybízu…“ Prostě čtenáři zprostředkovává, překvapivě (?) stejně plastickým a nápaditým popisem, dráždícím doslova všechny smysly, jako Stanislav Vohralík, okolní svět tak, jak ho mnohý z nás už zapomněl vnímat. Z tohoto hlediska je nutné souhlasit s autorem předmluvy, že se jedná o příručku nejen holubářskou: publikace má mnohem větší záběr. Tyto popisy Kripner prokládá až existenciálními otázkami, na něž nemá odpověď: „Kdo tu přede mnou asi hospodařil?“, nebo existenciálními obavami, jejichž důvod se čtenář nedozví (četbě to na zajímavosti nijak neubírá ani nepřidává): „Nevěděl jsem, jak to bude s holuby dál, nevěděl jsem, jestli je budu moci trénovat, jestli je budu moci převézt na letní soustředění, jak jsem plánoval.“

Do líčení poněkud absurdní cesty s holuby na soustředění na venkov, k rodičům do Modlíkova, kdy mu hned první den čtyři svěřenci uletí a on je marně hledá po okolních vsích, se začínají neorganicky (aspoň z hlediska nároků kladených na příručku pro pěstitele, případně na sborník textů věnujících se historii a hospodaření sportovně-chovatelského spolku) vkrádat pasáže např. o mši sloužené opilým knězem, o výletu za dědou do Domu s pečovatelskou službou Drachtinka v Hlinsku, o příjezdu přítele Jaroslava (ve třetím díle je naznačeno, že by to mohl být kolega z tělovýchovné jednoty Jaroslav Štaidl), který dorazil ze západního Slovenska, načež Kripnerovi prozradil, že Bohuslava Martinů v kostelní věži v Poličce vychovali holubi. Taková informace ještě leckterému čtenáři rozšíří obzor, avšak okolnosti výletu do Drážďan s Hermannem a Antonínem, a to zvlášť po jejich odjezdu, kdy za Kripnerem „přilétla“ blíže nespecifikovaná Daina (věřme tomu, že letadlem), se zvrhává v hotovou fantasmagorii. Fantasmagorii zábavnou, překvapivou, originální, a tedy z hlediska čtenáře vnímanou spíš kladně, neboť dokořeňuje už tak chutný a šťavnatý text.

Závěr Kripnerova monologu přechází v dialog, přičemž není vůbec jasné, kdo je druhý mluvčí, to však textu při jeho chaotičnosti v podstatě už víc přitížit nemůže. Spoluautoři jistě riskují, že racionálněji založený čtenář knihu nejpozději v tomto okamžiku podrážděně odloží.

Třetí díl sepsaný Jaroslavem Štaidlem je opět prošpikovaný metaforami a lyrickými pasážemi, psanými kupodivu (?) o nic méně vytříbeným básnivým jazykem. Pozornému čtenáři nejpozději teď začíná vrtat hlavou, kde se takové literární nadání (při vší úctě) v holubářích, nota bene sdružených v jedné tělovýchovné jednotě, vzalo. Štaidl pokračuje formou dialogu, tentokrát s kolegou Josefem Tenklem. Toho (podobně jako kolegu Kripnera) fascinuje okolní příroda: „Mám znovu vyprávět, jak jsem jindy pomalu sestupoval z čimického kopce podél pole a chat až k potůčku? Mám vám průběh převyprávět? Jak jsem klouzal po umrzlé cestě?“ Jako bychom zase slyšeli ozvěnu hrabalových lidových vypravěčů, posedlých sdílením a přetavováním banálního v nadpozemské. Jaroslav Štaidl zvládl neupadnout v patetický, laciný kýč, dokázal text šikovně „ukočírovat“, např. když ústy Josefa Tenkla jedním dechem dodává: „Radši bych se rozpovídal o krmení.“ Ovšem nic ho nezadrží, aby svou cestu přece jenom nepřevyprávěl, přestože „… v zimě to není k ničemu a nestojí to za to.“ A následuje krásný lyrický popis žlutých skvrn po psích značkách na sněhu podél cesty. I z králičích stop dokáže autor vytěžit mikrodrama – v kulise mrazu a pachu liščího kožichu běží vystrašený králík jako o život…

Jediné, co Štaidlův příspěvek kazí, jsou nudné a zdlouhavé úvahy takřka o ničem. Jeho text se postupně rozpadá na jednotlivé imprese, které navzájem spojuje snad jen to, že se neustále točí kolem věčných rotací, kolování a rejdění.

Na konci dílu slovo přebírá Josef Tenkl, Štaidl ho nechává mluvit v první osobě, ovšem také sobě samému vykat a vzpomínat na dětství s bratrem. Naprosto se stírá rozdíl mezi vypravěčem (podle záhlaví kapitoly by to měl být Štaidl, v první osobě však mluví Tenkl a zároveň si vyká – z toho by se dalo dohadovat, jestli oním bratrem není právě Štaidl, případně zda Tenkl není přímo Štaidlem a Štaidl Tenklem).

Ve čtvrtém dílu přebírá vypravěčskou štafetu Josef Tenkl (pravděpodobně, podle monogramu JT, shodou okolností totožným s jedním z majitelů nakladatelství Rubato; ten celý svazek věnoval svému dědu Janovi, chovateli). Přepisuje svou korespondenci se Štaidlem, který odcestoval do Paříže, motiv čtenáři zůstává utajen a zdá se, že pobyt ve francouzské metropoli s holubařením vůbec nesouvisí (anebo velice vzdáleně). Štaidl v dopisech pozoruje sám sebe, doznává, že v Paříži hodně pije, a v jednom z dopisů se zmiňuje i o „kachličkách, podivném ústavním obložení“, a to hned poté, co popsal, jak jeho sousedku z hotelu „odvážejí zabalenou a v pozoru nataženou na lehátku“. Tenkl ještě na kamaráda prozradí, že ztrácí paměť a nakonec mu v hlavě nezbývá vůbec nic. Sám o sobě zase mluví ve třetí osobě: „Přišel dopis. Josef Tenkl se včera ozval…“ (Zde je vhodné pro úplnost doplnit, že v předchozí kapitole Štaidl popisuje, jak Tenkl v zaměstnání, v knihovním skladu, s oblibou sedává pod stropem na schůdcích jako na bidýlku, hřeje se u trubky topení a z ptačí perspektivy shlíží na regály s časopisy.)

V páté části vstupuje na scénu Pavel Šlemín. V krátkých a přehledných odstavcích, tentokrát střízlivým stylem, uděluje konečně rady budoucím chovatelům. Otázkou však zůstává, nejedná-li se spíš o tu více, tu méně umně zakuklené žvásty než o v praxi využitelné informace. Pokud měl chovatel Šlemín v úmyslu klamat tělem, je samozřejmě vše v pořádku, jestliže však jeho záměrem bylo skutečně udílet rady, potom selhal na celé čáře. Naštěstí pátý díl není zase tak dlouhý, i když kratší by klidně být mohl.

Na závěr recenze je nutné konstatovat, že kniha nutně vzbuzuje mnoho otázek. (Což je mimochodem v pořádku.) Na většinu si musí čtenář najít odpověď sám (je docela možné, že co čtenář, to odpověď, a to je také v pořádku). Jedná se o velice osobitý text, tedy bez šance oslovit široké publikum, natož se mu zavděčit ‒ což mimochodem také není žádná vada. Autoři ale pravděpodobně kronikou svého spolku oslovovat široké publikum ani neměli v úmyslu. Literárně zdatní holubáři (a samozřejmě i čtenáři) mají jistě štěstí, že jeden ze spolumajitelů nakladatelství, Jaroslav Tvrdoň, soudě podle jeho lyrických próz vydaných pod názvem Tam nahoře, vyznává podobnou poetiku.

Kdo má smysl pro nonsens, nevážno, recesi, koho potěší neotřelé vyjadřování, kdo se dokáže radovat z přiměřené porce nezávazných třesků-plesků, v zásadě zklamaný nebude, i když s výhradou ‒ byť je knížka útlá, bohatě by stačila porce zhruba dvoutřetinová.

Jak je to s tajemným Tleskačem v názvu TJ Letové sporty? Kdo rád pátrá, nechť zbytek odstavce přeskočí. Po zkušenosti s Larry Birdem je namístě pomyslet na tajemného nočního letce, Jana Tleskače ze Stínadel. Ten to ale není, skutečnost je mnohem prozaičtější. Kromě mnoha druhů holubů rejdičů totiž existují také… tleskači! Vyznačují se sloupovým letem kolmo vzhůru, přičemž zároveň provádějí kotouly vzad a při tom charakteristicky pleskají křídly.

Poslední záhadu by mělo na pravou míru uvést nakladatelství, aspoň v dotiscích. Bývá dobrým zvykem uvádět jasně a čitelně jméno autora, jehož dílo je použito na obálce knihy. Zde se pravděpodobně jedná o reprodukci malby na plátně, na níž jsou vyportrétovaní pražští krátkozobí rejdiči. Odpovídají tomu krátké zobáky, zabarvení peří, rudé haló kolem očí a zejména charakteristický kostkovitý tvar lebky.

Redakci iLiteratury.cz bych rozhodně nedoporučil knihu zařadit do rubriky non fiction.

Ukázka na stránkách Kosmas.cz