„Současný český knižní trh se opět jednou nachází v krizi. Takže vše je vlastně v pořádku.“ Těmito slovy ukončil nedávno svůj záslužný článek Kulturní katastrofista a jeho výbava (BIBLIO, červen 2014) literární historik a teoretik Jiří Trávníček. Právem v něm polemizoval s Alexandrem Tomským a jeho idealizovanými představami o kulturních poměrech v meziválečném Československu. Neuplynula dlouhá doba a od téhož autora a jeho spolupracovníka Zdeňka Šimečka vychází kniha, která čtenáře seznamuje s knižním trhem v českých zemích v mnohem širším měřítku: od jeho úplných počátků až do současnosti, od mnicha Chrabra, který v 10. století psal obranu slovanského písma, až k současným elektronickým čtečkám a e-knihám.

Knihy kupovati...: dějiny knižního trhu v českých zemích, jak se toto obsáhlé dílo jmenuje, zasazuje psaní, vydávání i obchodování s knihami do kontextu kulturních, ale také obecných dějin českých zemí. Ukazuje například, jak negativně se do podoby místního fondu rukopisů promítlo husitství, v kteréžto době prý docházelo k jejich velkému vývozu do zahraničí. Nebo líčí, kterak bylo i v dávných dobách nebezpečné být tiskařem, jak se o tom roku 1547 přesvědčil jistý olomoucký občan popravený za tisk pamfletů proti císaři Ferdinandovi. Naopak za císaře Rudolfa II. u nás panoval čilý publicistický ruch, a Praze dokonce připadlo mimořádné postavení v prostředkování zpráv mezi Východem a Západem. Pozoruhodná je zmínka o tom, že se roku 1940, po uzavření německo-sovětského paktu, v Praze konal Týden sovětské knihy a otevřena byla Ruská knihovna, i když právě v důsledku oné smlouvy zde zájem o knihy ze Sovětského svazu opadl. A poučné i úsměvné současně jsou pasáže věnované protektorátní cenzuře: jméno manžela naší nejslavnější spisovatelky 19. století muselo být v jednom textu nahrazeno výrazem „cizinec“ a v Máchově Máji nesmělo vyjít „Vůdce zhynul“, nýbrž „Pán náš zhynul“. Vylíčeno je i to, jak se do vydávání knih promítl únor 1948: zastaveno bylo vydávání Ottova slovníku naučného a počet vydaných titulů celkově poklesl; znovu byla zavedena cenzura, a nad to se u mnoha autorů ještě projevovala tzv. „vstřícná předposranost“. Politické tlaky autor uvádí i v pasážích věnovaných vývoji po roce 1989, přičemž nemůže vynechat kauzu Knižního velkoobchodu a Miroslava Macka: tento politik nedodržel sliby, které předem vyhlásil, a z etického hlediska se provinil, ale bohužel je podle Trávníčka a Šimečka právně nepostižitelný.

Čtenář se v knize například dále dozví, jak se vyvíjela úroveň místního knihovnictví, a to od středověkých dob, kdy bylo možné půjčit si knihu jen tak, že dal čtenář do zástavy jinou, „stejně cennou, nebo raději o něco cennější“, až do současnosti, kdy byla alespoň podle údajů z roku 1996 česká síť knihoven nejhustší v Evropě. Srovnáván je přitom i stav knihoven jazykově českých, německých a – v letech 1918–1989 – i slovenských. V druhé polovině 19. století například na 100 českých obyvatel připadalo skoro 22 knih v lidových knihovnách, zatímco u Němců (žijících na našem území) byl tento průměr v témže období jen 11,5 svazku; a jestliže prý roku 1900 připadalo mezi česky hovořícími obyvateli Čech na tisíc osob jen 42,6 lidí nezvládajících čtení a psaní, u německy hovořících to bylo 68,3.

Jinou otázkou ovšem je, jaký druh literatury Češi četli a čtou. I o tom je možné se v Trávníčkově a Šimečkově knize dočíst. Hojné jsou v ní mimo jiné také pasáže týkající se „pokleslého čtiva“, například věnované strategiím, jakými se vydavatelé kramářských písní snažili unikat státní kontrole: místo konkrétního data vydání uváděli obecnou formuli „vytištěno roku tohoto“. A o oblíbeném meziválečném Rodokapsu se zase dozvíme, že ho vydávala Československá akciová tiskárna, patřící Československé straně lidové. Co se přitom týká obecného literárního vkusu tehdejší doby, tvrdí Trávníček ve zmíněném článku, že by byla chyba usuzovat na něj z tradiční vánoční ankety Lidových novin o knihu roku. Podle některých dílčích anket, naříklad v té, kterou v roce 1931 zorganizovalo České slovo, nebyli na prvních místech Vančura, Durych ani Čapek, nýbrž zvítězil František Sokol-Tůma před Milo Urbanem, Aloisem Jiráskem a Bohumilem Zahradníkem-Brodským. Podle jiného zkoumání (1932–33) „byli nejčastěji půjčovanými autory v obecních knihovnách F. Sokol-Tůma a F. Karas“.

Mnoho pozornosti autoři věnují stížnostem spojeným s knihami. Tak nad nadprodukcí knižních titulů si prý zoufal už Jan A. Komenský a podobné stížnosti pronášejí dodnes mnozí včetně těch, kteří se na této nadprodukci sami podílejí. A už roku 1934 si básník Josef Hora skoro posteskl, proč se raději nenarodil ve Skandinávii: „Autoři malých severských kmenů jsou v průměru dvakrát, třikrát početněji čteni než autoři u nás.“ Pokud jde o nářky nad těžkým životem knihkupců, o těch prvorepublikových Trávníček psal, že v menších městech jim prodej knih na obživu „nestačil; nezřídka si k němu přibírali další sortiment (zejména papírenský)“. A dále: „Meziválečná knihkupecká periodika (např. Československý knihkupec) jsou plna stesků právě těchto knihkupců: ničí je vlny zlevňování knih, nezájem distributorů i nakladatelů o prodej v místech, která slibují jen malý obrat, a také „hauzírnictví¨ (podomní prodej). Nakladatelé si stěžovali na knihkupectví, že málo objednávají jejich sortiment, ti zase na nakladatele, že se je snaží obejít „jinými prodejními kanály“. 

Pro mnohé nejzajímavější ale asi budou řádky věnované vývoji po roce 1989. Zde Trávníček rozlišil tři fáze. První fázi nazval liberalizační: „Trh se nesmírně rozšiřuje, překotně se zakládají nová nakladatelství, přičemž první soukromé nakladatelství (Paseka) bylo zaregistrováno už v prosinci 1989. Prodej knihy, vedle měnící se podoby novin a časopisů, je prvním výrazným znakem změn. Typickými prodejními místy jsou stánky, podchody metra, nádražní haly, někde se dokonce prodává přímo z kufru dodávek.“ Následovala fáze transformační: „Objevují se už sice první signály od knihkupců, že sklady jsou přeplněny ,knihami, které nikdo nechce‘, ale ví se, že jde o knihy, které byly dány do výroby ještě za socialismu a jejichž výrobu se nepodařilo zastavit. Mezi knihkupci se rozšiřuje nový pojem – ,neprůchodnost knih‘. Současně se začíná projevovat svár staré a nové doby. Vedle knihkupců pracujících stále v národním podniku Kniha se objevují už knihkupci soukromí.“ Třetí fázi nazývá Trávníček stabilizační a podle něj trvá zhruba od roku 1992 až do současnosti: „Jejím hlavním rysem je, že naplno propukly příznaky krize z odbytu. Knižní trh se nasytil. Jako by už nebylo žádné místo (žánr, téma, autor), které by bylo ještě možné zaplnit. Desetitisícové náklady klesají na tisícové a stovkové... Ukazuje se, že už nelze vystačit s krátkodobou strategií rychlého zbohatnutí, ale že je potřeba vsadit přinejmenším na strategii střednědobou. Na ni však mnozí nakladatelé nemají dostatečné finanční prostředky a někdy ani podnikatelskou trpělivost. Nicméně se začíná rozvíjet systém podpory nekomerčních titulů ze strany ministerstva kultury, Českého literárního fondu a regionálních orgánů a zahraničních institucí... Problémy začínají mít kamenná nakladatelství. Především jim se totiž nepodařilo transformovat se na nové poměry, tedy adekvátně přizpůsobit ediční plány a redukovat velmi početné zásoby. Takto končí mnoho prestižních a zavedených podniků (Český spisovatel, Melantrich, Odeon ad.). Konsolidace českého trhu probíhá velmi pomalu. Čeká se na razantní změny, které však nepřicházejí. Knihy nicméně vycházejí ve stále větší titulové nabídce, permanentně vzrůstá i počet nakladatelů... V letech 1992–1994 panuje zděšení některých knihkupců, že lidé, kteří za minulého režimu vždy ve čtvrtek stáli dlouhé fronty, najednou zmizeli. Nicméně právě v této fázi se ukazuje, že strategii ,čtenář si knihu vždy najde‘ je nutno opustit a nahradit strategií ,kniha musí za čtenářem‘. Začíná se tedy propracovávat systém slev, kampaní a bonusů.“

Pokud autoři v citovaném úryvku chválí systém grantů, je nutno dodat, že na jiných místech kritizují „autistický svět grantů a dotací“, myšleno těch určených na vydávání prací vysokoškolských pedagogů převážně v univerzitních nakladatelstvích s minimálním zájmem ze strany čtenářů. Přitom ale vznik a vydání recenzované publikace byly rovněž podpořeny dotací přímo od Academie (a navíc se dozvídáme, že vznikla v rámci grantu GA ČR), ovšem s tím rozdílem, že vyšla v renomovaném nakladatelství a na nezájem čtenářů si nemůže stěžovat, protože v době psaní recenze je kniha beznadějně vyprodaná.

Pokud by bylo možné jí něco vytknout, tak snad to, že je v některých ohledech mírně nevyvážená. Kapitoly věnované starším obdobím se kupříkladu zevrubně věnují účasti českých nakladatelů na knižních veletrzích v Lipsku a hlavně ve Frankfurtu, na který prý pravidelně zajížděli asi od šedesátých let 16. století. Tato jejich účast přirozeně s jistými výkyvy pokračuje dosud (jak vědí i pravidelní čtenáři našeho časopisu, viz článek o letošním frankfurtském veletrhu a související odkazy), ale „nejnovější“ kapitoly už tuto sféru činnosti opomíjejí. Je také zřejmé, že autoři nejsou velkými odborníky na oblast sci-fi a fantasy, jinak by netvrdili, že je dnes v této sféře nejznámějším časopisem Ikarie, která vycházela jen do roku 2010. Mohli také zapojit trochu více vlastní fantazie v závěrečné kapitolce Bilance, účty, perspektivy, v níž jednoznačně převažuje nostalgické ohlížení do minulosti nad naznačením potenciálního budoucího vývoje a aspoň trochu odvážnějšími úvahami o nových podobách fungování knižního trhu. Pokud by chtěl být autor této recenze hodně jízlivý, mohl by použít Trávníčkova vlastní slova označující Tomského postoj za „dědkovsky ubrblaný“ a říct, že i původce onoho slovního spojení se čemusi podobnému v závěru recenzované publikace snad trochu blíží (ostatně podobně jako v nedávné debatě v pořadu Slovo o literatuře na ČRo – Vltava, v níž Trávníček lamentoval nad tím, že na současné české literární scéně postrádá skutečné spisovatele Vančurova formátu). I když – možná je skutečně nutné čas od času moralizátorsky připomenout, že Václav M. Kramerius „nebyl jen pouhým podnikatelem, jemuž se shodou okolností do jeho obchodnické cesty připletly knihy“...

Každopádně je skvělé, že publikace Knihy kupovati...: dějiny knižního trhu v českých zemích získala finanční podporu, byla sepsána a vyšla, že bude k dispozici v široké síti českých knihoven a snad i k vidění na českých knižních veletrzích, objednatelná přes internet i k dostání v kamenných knihkupectvích, přístupná v různých distribučních sítích (tedy aktuálně, až vyjde dotisk). Je totiž nanejvýš doporučeníhodná každému, koho zajímá, jak vše právě jmenované funguje a jak se dospělo k současnému stavu.