Jak asi vypadaly první „knihy“? Kdy byl vydán nejstarší tisk v arabštině? Který počin byl nejrozsáhlejším knižním projektem lidské historie? Které dvě knihy přežily požár Alexandrijské knihovny? A tušili jste, že první fotografická kniha pojednávala o britských řasách? Toto a mnoho dalšího se čtenář může dozvědět v publikaci Knihy. Přehledné dějiny od klínového písma po elektronické čtečky. Má za cíl zmapovat „5000 let lidské snahy o předávání myšlenek a vědomostí, v čemž jí napomáhá více než 300 ilustračních fotografií některých z nejvíce ceněných artefaktů ve světových historických sbírkách“.

Přesný překlad anglického původního názvu by ovšem zněl Dějiny knihy ve 100 knihách, což asi lépe odpovídá obsahu a charakteru díla. Autoři publikace tiskařský historik a knihovník Roderick Cave a knižní redaktorka a knihkupkyně Sara Ayadová ji zaplnili dvoustránkovými kapitolkami, z nichž každá prezentuje jeden knižní titul, významný tiskařský objev nebo významnou událost znamenající výrazný posun pro knižní svět, vždy ale v souvislosti s nějakou konkrétní knihou či skupinou titulů, zakládajících například nějaký literární žánr. Kapitoly přitom na sebe příliš nenavazují, zato jsou ale uspořádány do větších celků, z nichž je každý uvozen několika tezemi shrnujícími hlavní rysy daného období.

Kniha je geograficky skutečně široce rozkročena, takže průměrně vzdělaný český či evropský čtenář se v ní může dozvědět leccos nového o knižních dějinách v Číně či v Indonésii. Ke svým znalostem o Diderotově Encyklopedii tak může například přidat poznatky o projektech čínských encyklopedií, které ty evropské osvícenské předešly o stovky let. Rubem tohoto transkontinentálního zaměření je ovšem to, že knihu rozhodně nemůžeme vinit z nějakého eurocentrismu. Třeba zmínky o Bibli kralické v ní tedy budeme hledat marně, a tak zřejmě jedinou českou stopou je několik málo řádek věnovaných Janu A. Komenskému coby jednomu z prvních autorů knih pro děti.

Velmi pestrá je publikace rovněž tematicky. Najdeme v ní knižní tituly pojednávající o sexu, vaření, šití (první asi z roku 1725) nebo tancování (1704), včetně podrobných nákresů posloupnosti jednotlivých kroků. Stranou nezůstávají ani různé marketingové strategie, například prodávání dětských hraček jako knižních příloh (konkrétně roku 1787, kdy byly knihy k dostání s míčkem a jehelníčkem). Významné místo ovšem ve výkladu zaujímá také úzký vztah knih a náboženství – ne náhodou se dvěma nejrozšířenějším vyznáním (společně s židovstvím) říká „náboženství Knihy“ či jejich vyznavačům „lidé Knihy“. Nejslavnější český překlad Bible tam sice, jak už jsem naznačil, schází, ale jinak autoři nemohou přejít význam biblických překladů do (některých jiných) národních jazyků. Zdůrazněno je také to, jak významnou roli knihy hrály při šíření daných náboženských poselství: kupříkladu v Indonésii to byly texty a javánské písně skládané a psané v tradičním stylu, naplněné ovšem novým, islámským obsahem. Pozornost je věnována nejen těm, kteří knihy psali, vydávali a šířili, ale naopak i těm, kteří se jejich produkci snažili nějak regulovat nebo je přímo zakazovat. Kuriózně přitom působí případ jistého spisovatele z osmnáctého století, který údajně ročně pobíral státní plat za to, aby už nepsal další podobné texty jako ten, který mu cenzura zakázala.

Autoři registrují, ale nijak dramaticky neprožívají příchod digitalizace a e-knih. Konstatují, že sice v minulosti běžně docházelo ke ztrátám obsahu kvůli přechodu na nová média, ale rozhodně nepředpokládají zánik tištěných publikací. Kniha naopak názorně ukazuje, že lidé si v průběhu historie texty zaznamenávali a předávali mnoha rozličnými způsoby. To, že v současnosti mnoho čtenářů zůstává pouze u jednoho jediného formátu, jako by dokonce považovali za jistou zplošťující unifikaci, která ochudila předchozí pestrost. Autoři ale předvídají přicházející rozrůzňování toho, co si lidé dalších staletí budou s pojmem knihy spojovat. V budoucnosti tištěných i elektronických knih se podle nich projeví „podobná různorodost, jaká panovala na počátku“.

Dějiny knih představují neobyčejně rozsáhlé téma a jistě by se daly vyložit a odvyprávět i mnoha odlišnými způsoby. Ten, který předkládá recenzovaná publikace, ale jistě není špatný, i když ve srovnání s mnohem obsáhlejšími publikacemi jako The book: a global history (Oxford University Press, 2013) může působit jako příliš stručná a utápějící se v nepodstatných životopisných detailech. V českém prostředí ale můžeme být rádi, že u nás kniha podobného typu po dlouhé době vůbec vyšla. Asi poslední podobnou publikací totiž byla Kniha: její vznik, vývoj a rozbor (Orbis, Praha, 1950) od „knihovědce“ Zdeňka Václava Tobolky.

Publikace Knihy. Přehledné dějiny od klínového písma po elektronické čtečky umožňuje podívat se na fenomén knihy z odstupu a z opravdu velmi široké perspektivy. A snad dává také důvody k mírnému optimismu: kniha je předmět natolik proměnlivý a flexibilní, že se dokáže přizpůsobit většině dějinných zvratů a krizí; je to věc natolik odolná, že leccos vydrží a hned tak nezanikne. Ba dá se paradoxně předpokládat příchod časů, kdy na světě stále ještě budou existovat psané texty, ale už tu nebude žádný člověk, který by tvořil nové nebo který by ty staré četl…