„Ať žije kapitalismus! Pryč s NDR!“ vyřvávají mladí východní Němci na mnichovském hlavním nádraží poté, co se jim podařilo vycestovat na Západ. Proslýchá se, že se dříve neochvějný východní blok pomalu drolí. A nejspíš na tom něco bude, neboť podobných výjevů je člověk na západoněmeckých nádražích svědkem stále častěji.

Východoněmecký spisovatel C., protagonista románu Wolfganga Hilbiga Provizorium, žije na Západě díky štědrému literárnímu stipendiu už od poloviny 80. let, pocity svých čerstvě přišedších krajanů však nesdílí. Svobodu, kterou mu spotřební kapitalismus prodává, totiž draze vykupuje vlastní neukotvenou existencí běžence, nomáda nerozhodně přešlapujícího na křižovatce mezi dvěma světy. A jak se zdá, ani v jednom z nich není pro C. místo.

Nenasytný chřtán kapitalismu
Čtyřicátníkovi C. bylo roku 1985 umožněno vycestovat do Spolkové republiky. Jenže v Lipsku za sebou nechal nejen psychicky nevyrovnanou přítelkyni Monu, ale – a to je mnohem důležitější – i značnou část vlastního já. Člověk, kterým kdysi byl, zmizel v nenávratnu.

V adoptivní vlasti sice C. brzy navazuje novou známost se spisovatelkou Heddou, skutečně zapustit kořeny ale v kapitalismem nasáklé půdě nedokáže. Shon západního světa, v němž lidé září „odleskem své likvidity“, je mu cizí. Všechno v jeho životě mu postupně připadá provizorní: jmenovka nedbale připevněná na dveřích bytu, „špinavá a nevytopená nora“, kde přespává, když zrovna neobjíždí autorská čtení, projekt zvaný NDR včetně jeho občanů a v neposlední řadě i jeho vztahy, jak mu do tváře vmete právě Hedda.

Celá C.-ova existence je jedno velké provizorium, aniž by se potulný spisovatel z této dočasnosti pokoušel jakkoliv vymanit. Ba naopak. Veškerá důležitá rozhodnutí odsouvá C. na neurčito a svou nerozhodnost odůvodňuje tím, že mu časem vyprší vízum. Nedokáže se ani rozejít se svou východoněmeckou přítelkyní Monou, čímž by alespoň stvrdil nové partnerství s Heddou. Namísto toho osamocen v nádražních bufetech a zakouřených špeluňkách neustále čeká na vlak, jímž na Západ dorazí i chybějící část jeho nenávratně ztracené dělnické identity. Když se jako obvykle nedočká, pokouší se krvácející ránu v těle utěsnit stále větším množstvím alkoholu a bezcílným bloumáním ztemnělými ulicemi.

Novodobý zbytečný člověk
Třísetstránkové Provizorium, v originále vydané roku 2000, je posledním románem východoněmeckého prozaika a básníka Wolfganga Hilbiga (1941–2007). Tento držitel prestižní Büchnerovy ceny z roku 2002 v něm prostřednictvím silně autobiografické postavy spisovatele C. tematizuje rozpolcenost východních Němců, již byli nejpozději po pádu berlínské zdi konfrontováni se svými lichými představami o kapitalistickém blahobytu.

Také C., soudě dle jeho chaotického způsobu bytí, zažívá rozčarování. Dříve topič v jedné z nespočtu socialistických továren, který se ve volném čase vášnivě oddával psaní, nedokáže s prvními úspěchy a přesunem na Západ dostát roli spisovatele. Jeho rukopisy zůstávají stále častěji nedokončené, autorská čtení, jimiž se západní autoři živí, mu nahánějí hrůzu a „provizorium“, které žije, má k plnohodnotnému životu daleko. Svým způsobem představuje C. novodobou variantu romantického „zbytečného člověka“, který se nedokáže se svým novým životem patřičně vyrovnat, a tak raději na život rezignuje úplně.

Děj psychologického románu se soustředí zejména na časové období od roku 1985 až do pádu železné opony, v příležitostných retrospekcích se však Hilbig navrací zpět až do protagonistova dětství v provinčním městečku M. a učňovských let v továrně. Přesto má čtenář při četbě někdy pocit, jako by se kniha odehrávala mnohem později. LP desky jsou k sehnání už jen ve starožitnictvích, neboť je z trhu vytlačila CD, vzácné knihy, které měly na Východě nevyčíslitelnou cenu, pozbývají své tržní i morální hodnoty a stávají se tuctovým spotřebním zbožím a na všech významnějších ulicích stojí značkové butiky s nejnovějšími módními výstřelky, v jejichž bezprostřední blízkosti se tísní bufety s rychlým občerstvením či budky s tureckým kebabem.

Velkolepý knokaut života
Západní svět, jak jej Hilbig na svém malířském plátně načrtává, není pokojným přístavem naděje, který ochotně přijímá vyhnance z Východu, ale nebezpečným žraločím doupětem, kde každý musí bojovat sám za sebe. Přestože C. podobně jako Hilbig v mládí boxoval, v tomto zásadním souboji o vlastní duši se mu zvítězit nedaří a po ránu se vždy ocitá knokautován množstvím alkoholu, v němž se předchozího večera snažil utopit vlastní žal, strach i příležitostné výčitky svědomí.

Provizorium je velkolepý román o (neúspěšném) hledání vlastního já v novém světě a o neschopnosti skutečně milovat, která přerůstá v neschopnost žít, ve všepožírající životní impotenci. Podobně jako August Strindberg, jehož citát předchází textu románu, obětoval Wolfgang Hilbig vlastní životopis, aby čtenáři přiblížil pocity jedné generace. Bohatým a pestrým jazykem, který do češtiny výborně převedl Petr Dvořáček, zachytil Hilbig boxerský souboj uvnitř vlastního nitra. Jeho otevřená zpověď je literárním zákuskem, který si čtenář může naservírovat za odměnu. Zklamaný z něj nebude.