Zásluhou svého nezničitelného zdraví mohl být přidělen ke každé práci, neschopenku dostával od doktorů čím dál řidčeji, začalo se o něm říkat, že je simulant… to ve většině případů taky byl… Protože se pokoušel ulít z práce, jak to šlo nejčastěji, byli mu ustavičně v patách, v závodě ho téměř nenechávali bez dozoru, nadřízení ho pověřovali úkoly, při kterých už jejich kontrolám neunikl… připadal si pronásledovaný, dostával se do neřešitelných konfliktů s mistry a vedoucími úseků, vykrucoval se důmyslnou spletí výmluv a lží… na otázku, co je příčinou jeho ulejváctví, jinak než lží odpovědět nedokázal…

Kdyby byl setrval u pravdy, kdyby řekl, že se bez ustání zabývá myšlenkami na své spisovatelské pokusy, dostalo by se mu odpovědi, jakou si dokázal dobře představit (a kterou příležitostně taky dostával): Ve volném čase si můžeš dělat, co chceš, nikoli ale v pracovní době! – Před touto odpovědí nebylo úniku; a pokud by vzal v úvahu zájmy podniku, musel by tak odpovědět i sám sobě…

A když si kladl otázku, proč mu volný čas k psaní nestačí, proč mu není dost dlouhý, pak si musel i sám před sebou připadat jako lhář. Během odpolední a večerů mu totiž nebylo zatěžko popsat celou řadu stránek; kladl je na papír v jakémsi prudkém hnutí mysli, jehož jako by se sám ani příliš neúčastnil… a tomu, co se tak samo, tak bez odporu ocitlo na papíře, pak nemohl uvěřit. A poskytlo to jemu samotnému důkaz, že jeho manévry nejsou vůbec nutné, že jeho volný čas mu skutečně k psaní postačuje.

Honil se za přeludem, za nějakým důkazem, totiž důkazem, že je skutečný spisovatel… honil se za nereálnou představou, za fantomem, ideální postavou z minulosti. Nikdo by mu neuvěřil, že je skutečný spisovatel, nikdo mu to nevěřil, ani při nejlepší vůli tomu nemohl nikdo uvěřit, a nevěřil tomu ani on sám. A přece téměř denně napsal několik stran… vůbec mu možná nešlo o to, aby ty stránky napsal, byl přece lhář…

Texty, které napsal tímto způsobem, jeho nevíru ještě prohlubovaly, pramenily z toho naprostého nic, jímž se cítil být. Snažily se vyjádřit jeho neexistenci, nebo ji dokonce vyhrotit tak, že zcela ztrácely půdu pod nohama a zříkaly se reálného světa; jejich rudimentární děje se odehrávaly ve vymyšleném prostředí, v němž nevládlo ani světlo, ani tma, v němž jakási stínová postava, osamocená a bez cíle, na fantastických pláních stínové existence chvatně míjela jiné stíny a nezabývala se ničím jiným než svým vlastním rozpadem. – Není divu, že mu takové rukopisy vraceli pobouřeně zpátky, když je poslal do některých redakcí. – A ta odmítnutí mu poskytla další důkaz, že nápad být spisovatelem je troufalý, že je založen na změti lží…

Odmítavé dopisy, které přicházely z redakčních kontoárů východoněmecké literatury, diktovala úděsná lenost v myšlení… potřeboval extrémně dlouhou dobu na to, aby to pochopil. Radili mu v nich, ať si konečně najde pořádnou práci… později, když už začal publikovat na Západě, ho stejná myšlenková prázdnota dostihla znovu z opačné strany. Oceňovali, že se kdysi nechal uvěznit východoněmeckým světem práce, že se ohnul: doporučení, aby si našel pořádnou práci, se ovšem v jeho případě rovnalo návrhu spáchat sebevraždu. Pořád ještě nevěděl, jak tento atak na své bytostné já zvládne a jestli ho vůbec zvládne, a teď mu chtějí udělit bonus za to, že „nevypadá zrovna jako spisovatel“ (to byl spodní tón recenzí, které se mu na Západě dostávaly do ruky), že v něm není nic „subtilního, zduchovnělého, či dokonce zchoulostivělého“… Jaká hrubost, jaká intelektuálská nenávist! říkal si. Recenzentka, která to napsala, nemohla samozřejmě vědět, že je pořád na útěku před oním životem, jenž mu vtiskl nynější vizáž. Ta troška jeho ducha byla stále ještě na útěku z průmyslových cel smrti; stále ještě byl odhodlaný radikálně se rozejít s životem, v němž si člověk vydělává peníze poctivou prací…

Na jednu otázku si ani nadále nedokázal odpovědět: Proč se ze svého života nepokusil vymanit důsledněji, seriózněji, proč se skrýval v labyrintu vytáček? Proč se ho účastnil pořád dál, proč ho nezačal skutečně sabotovat? – S touto otázkou zůstával ve svém příběhu trčet jako osamělý pitomec…

V téměř až přetopené šatně mnohdy klesl brzy zrána na dřevěnou lavici mezi skříňkami. Místnost byla prázdná, v prvních minutách po začátku směny to tam bylo ještě cítit půlstovkou dělníků, kteří se právě zbavili zbytků svého nočního tepla, navlékli se do těsných zaolejovaných svršků a pak se vydali jako kousaví psi s vrčením dolů do hal, kde se shrbili nad své ponky nebo stroje. Zůstal v nejvyšším patře převlékáren sám, schoval se totiž třeba do přilehlých umýváren; poslední dělník, který vycházel, zhasl světlo. Zdola bylo ještě z haly slyšet rytmické údery píchaček, u kterých v dlouhé zatočené řadě stálo na minutu přesné stádo; mezitím se už začaly ozývat první kvílivé zvuky, to spouštěli stroje; jejich různé zvuky se slily ve vítězoslavné dunění, jež otřásalo závodem v samých základech.

Továrna ječela, jako by uvedli do chodu celý arzenál leteckých motorů. – Z horní šatny vedlo do hal ještě několik oken – byly to bývalé světlíky do budovy s továrními halami, šatny a umývárny byly až dodatečné přístavby – a jedno z nich se dalo odstrčit; C. si stoupl na lavici a hleděl dolů do hal; ty tři haly byly od sebe odděleny jen opěrnými pilíři jeřábových drah. Dole, pod příkrovem smogu a hluku, pod mračny olejového smradu a železného prachu, se hemžily výrobní síly; podobalo se to zdánlivému chaosu mraveniště… a on se na to shůry díval.

Když slezl z lavice a ohlédl se, náhodou mu padl pohled na jedno ze zrcadel pověšených v šatně. – To snad není pravda, povzdechl si, když poznal svůj vyděšený obličej, všechno je naopak! To tenhle svět práce, tenhle závod a toto hospodářství, tento svět pokroku je lež a klam! Ale to, co já napíšu, nebude lež, a ty to dosvědčíš, bezejmenný Bože!

Potom závod opustil a vyšel do dosud tmavého města… Na ulicích tou dobou skoro nikdo nebyl. Ve všech továrnách se začalo pracovat, a dokud neotevřely obchody, bylo město tiché, temné a prázdné; zimní chlad byl tak krátce před rozedněním řezavý a agresivní, pod tenkým pracovním oblečením mu byla zima, cítil, že se ho zmocňuje slabost a že mu brzy nezbude než se zase uchýlit do továrny… a bude přistižen, až se bude plížit na své pracoviště (aby se ohřál, aby ze sebe setřásl samotu); zase se bude muset nějak vymluvit, zase si bude muset vymýšlet všelijaké lži… jeho život básníka stál na lži, jeho příběhy a básně spočívaly na lži… možná už jen to, že žije, je lež! I vzhlédl k Bohu a úpěnlivě prosil tvořivou sílu nebes, aby ho v jeho lžích podpořila. Vyzýval Boha, aby se odvrátil ode vší pravdy všem zřejmé a připojil se k chóru jeho lží…

Zima nechtěla povolit, a tak ho přidělili k topičům do kotelny. Na čtyři týdny, slibovali mu, ale když měsíc uplynul, už ho zpátky nevzali. Bylo málo topičů a zima se táhla, zdálo se, že teploměr zamrzl hluboko pod nulou; při dlouhotrvajících minusových teplotách se nesmělo přestat topit, a tak se v povinném trojsměnném provozu pokračovalo i o víkendech. Po nějaké době mu bylo jasné, že ho uklidili do kotelny, protože si s ním nahoře v oddělení montáže už nevěděli rady. – C. přišel rychle na to, že je nejvýhodnější, když nejvyššího tlaku páry dosáhnou kotle mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, a že tedy stačí, když hlavní fázi práce v kotelně zahájí půl hodiny po půlnoci; předpokladem bylo, aby byl člověk v dobré tělesné kondici a uměl házet uhlí skutečně závratným tempem. Tento požadavek ostatní topiče odrazoval; rádi si s ním vyměňovali šichty, takže měl celé měsíce samé noční směny; jemu to vyhovovalo, zařídil se podle toho…

V noci byla výtopna pod zemí jedinou živoucí buňkou pod montážním oddělením. Někdy procházel výrobními halami jako náměsíčný, bylo v nich ticho jako v hrobě, jen řadami vysokých oken dovnitř probleskovaly studené hvězdy. Sníh za okny se zdál modrý a jakoby navěky rozložený na zmrtvělých zvlněných plochách, táhnoucích se od zadní strany továrního dvora až k holým stromům v parku. Když šel ve ztemnělých halách po zbylých kovových šponách, jeho kroky skřípěly, ten krok duchů se mu pronikavě zařezával do uší, v ozvěně oné obrovité katedrály, jejímž náboženstvím byla práce, se zdvojnásoboval a ztrojnásoboval. Před několika měsíci tu sám ještě pracoval, teď už ale věděl o existenci bdící cely plné žhnoucí energie dole v záhrobí pod betonovou podlahou, energie, kterou ovládá, a náhle byl tajným bohem této katedrály.

Když přišel večer v půl desáté do práce, neprodleně se v kotelně posadil k úzkému podlouhlému stolu a pustil se do psaní. Jeho myšlenky se pomalu prokousávaly začátkem příběhu, ale pak se rozbíhaly čím dál rychleji. Psal pořád tytéž příběhy, jen s nepatrnými obměnami, které měly význam jenom pro něho. Většinou se ty příběhy odehrávaly v lesích… v lesích jeho dětství, jež působily dojmem nekonečnosti, a tuto jejich nekonečnost se ve svých příbězích snažil popsat. Těmi lesy kráčela po kopcích nahoře jen jediná postava, a ty kopce se táhly do daleka jako v nepěkném snu.

Tak jako v básních Nikolause Lenaua – básníka, jehož v mládí, tenkrát ještě zdaleka nekončícím, často čítával: rozrušen, zaujat, odstrašen, a pak zase uchvácen; nikdy ho však nemohl odložit stranou a zapomenout na něj – i v jeho textech, jež se vzpírají jakémukoli zařazení, hrají roční období hlavní roli. Jakási ničím nespoutaná postava bloudí neměnnými ročními obdobími lesů; není známo, před čím prchla, protože svět, ten, před nímž prchá, nelze postihnout; reálný svět se onomu uprchlíkovi tak odcizil, že se o něj tříští jakýkoli vjem, už dávno se propadl do krajiny ze samých stínů a uprchlík už ani přesně neví, z jakého světa pochází. A teď usiluje o to, aby ztracenosti lesů unikl. Byly to tísnivé příběhy, jež se nedaly nijak zdůvodnit a v nichž nehybné lesy dýchaly nepřátelstvím a odmítáním.

Protože byl C. zaměstnán v průmyslu, les jeho mládí mu teď unikal; zoufale se snažil osvojit si slovník lesa, měl ale k dispozici jen slova: stromy a listí, voda a mraky, tráva a bažiny a podzim. Krok za krokem pozbýval důkazů o smyslu svých příběhů. – Psal stále rychleji, jeho postavy ovšem nemohly nikam dospět, protože to buď nebylo v možnostech oněch příběhů, anebo proto, že musel psaní z časových důvodů ukončit. A následující den, jak se mu zdálo, už nebyl důvod v takovém příběhu pokračovat.

Během psaní ho obklopovala továrna se vším, co k ní patřilo. Ustrnulá skutečnost, jež se nad ním tyčila, se měnila: náhle bylo lhostejné, jestli to, jak se mu jeví svět, je reálné, či ireálné. Připadalo mu, že je uzavřen v hrobce pod obrovským chrámem, s nímž přerušil veškeré vztahy… ve sklepení, ve kterém se zdržoval, se už nekorespondovalo se správci, nýbrž jen s Bohem samým…

Anebo měl pocit, že sedí v trupu starého parníku, v energetickém centru obrovské naklánějící se nákladní lodi, kde jsou kromě něho doma už jen ostražité krysy. Byla mu dána moc nad srdcem parníku, a pouze na jeho pozornosti záleželo, jestli porouchaná loď, nutně vyžadující rekonstrukci, bude moci pokračovat v daném kursu a dopluje až do vzdáleného cílového přístavu. Ve skutečnosti ale neměl žádnou moc, kolem boků lodi se hnaly nezkrotné vody oceánu; slyšel je ve své chvějící se kaverně burácet a dunět.

Ráno ho pak zastihl první paprsek světla, jejž uvítal s dětskou vděčností: shora, průzorem v úrovni terénu, pod očazeným stropem sklepa vpadlo dovnitř slunce, v zašlém, pavučinami lemovaném skleněném obdélníku se rozžehlo světlo, které tam konečně proniklo nad vlhkou dlažbou továrního dvora. Teď bylo po tmě; vrávoravým krokem odcházel mlhavým ranním úsvitem domů, aby tam prospal den – jeden z těch urputných jarních dnů, kdy se ne a ne oteplit. Ale za podzimních dnů, kdy teplota rychle padala dolů, byla ráno, když odcházel domů, ještě tma. A když se večer zase vypravil do práce, začínala noc a ve městě už ustal téměř všechen život; ostrý noční vítr mu vyháněl z mozku poslední chatrné cáry spánku a pod nimi se začínaly klubat první útržky vět, které stačilo jen vytvarovat do definitivní podoby. Pár hodin mohl sedět za stolem, za podlouhlým stolem, jenž jako by stál na houpavé podlaze. Zřejmě z obezřetnosti si zvolil čelní stranu, přehlédl tak celou místnost, na očích měl kotle i vstupní dveře, a konečně psal, dlouhý stůl pokrytý světlezeleným voskovaným ubrusem s tmavým vzorkem se před ním zužoval. Bylo s podivem, jak snadno to šlo… zvláštní, jak nekonečně mnoho příprav potřeboval na toto téměř beztížné psaní. Když chvíli psal, zdálo se, že je přítomnost vytlačena kamsi pryč, zatímco on se vsedě lehce kymácel, nohama obepínal nohy stolu jako v trupu lodi na dolu vlny, kde ho unášelo rychlé proudění a kde pode dnem dusal organismus moře.

Mnohdy už nedokázal říct, co psal noc předtím. Během prvních hodin mu na papír splynula povídka o více než deseti stránkách. Deset stran ve starém školním sešitě ve světlešedé obálce, vybledlé na okrajích dožluta. Zaplnil těch deset stran veden jakousi nezkrotnou inspirací, jež peru nedopřeje oddechu, skoro ani jednou nevzhlédl. Tenké bleděmodré řádkování nedodržoval, listy byly hustě a až ke kraji pokryty chvatnými, kupředu se valícími vlnami písma, které se pořád zmenšovalo, až bylo na konci skoro nečitelné.

Sotva byl příběh hotov, okamžitě, jen s pauzou nutnou k obrácení stránky, se pustil do dalšího textu, protože do zatápění pod parními kotli zbývalo ještě půl hodiny času. Druhý příběh mu vytanul na mysli během práce na tom prvním… chvátal s psaním, dokud nebylo nezbytně nutné věnovat se kotlům. To pak schoval sešit do aktovky ze žluté kůže a bez otálení začal z roštů ohniště strhávat strusku. Na zbytky řeřavého uhlí naložil nové… uhlí, uhlí, pořád víc uhlí; pálil skytské lesy svého dětství. Pak odstranil ze spodních částí topenišť popel a nastavil záklopky kouřovodů, aby byla zajištěna optimální rychlost spalování. Následovalo hašení popela a strusky, jichž ležely před kotli velké hromady; do hromad zajel vodní proud a kotelna se okamžitě naplnila explozivně vystřelujícími mraky páry a fontánami dosud žhavého popela; potom zastrčil kovovou trysku hadice do směsice popela a strusky, která hned vzkypěla a bublavě, metajíc kal a jiskry, žíznivě polykala vodu, dokud hromada konečně nevyhasla. Nato vodu zase zavřel, stále ještě pářící hmotu naložil do železné kádě a jeřábem ji vyvezl z kotelny; za noc musel takto odtransportovat šest až osm po okraj naplněných kádí. Nakonec uklidil pracoviště, zametl zbytky, hadicí do čista opláchl betonovou podlahu a čelní části kotlů, proud vody namířil i na voskový ubrus na stole, opláchl okno, kachličky i umyvadlo na zadní stěně. Pak vyšel nahoru a sám se postavil pod sprchu.

Když se vrátil, vznášel se pod stropem, z kterého neskutečně zářilo stropní osvětlení, kompaktní mléčný mrak. Z černých stínidel lamp visely šňůry vodních kapek, po celé kotelně odkapávala a stékala kondenzovaná vodní pára, v loužích před kotli se odrážel oslnivý žár, v kalužích syčely jiskry, rudé a bílé reflexy rozstřikovaly svůj iritující oheň po celém prostoru. V kouřovodech nabíral oheň na síle, pak začal dunět stejně jako vlak na kolejích, jako lodní stroj; shora, z dosud temných hal, bylo slyšet rány rozléhající se jako švihnutí bičem, to jak pára vystřelovala do potrubního vedení. V kotelně vládlo vlhké teplo, tíživé teplo jako v subtropech, které bylo cítit kouřící slatinou. Na stropě sklepa se stále nové a nové cáry páry proměňovaly ve vodu; a když pak dunivý tah ohně v kotlích utichal, bylo slyšet všudypřítomné mumlání a zurčení vody… Deštný les! pomyslel si. Kdesi za kotli se v temných koutech, kde přezimovali, probudilo pár cvrčků a začalo se svým mechanickým cvrkotem. Zase usedl ke stolu, vytáhl sešit uschovaný ve žluté tašce a znovu začal psát…