Václav Burian (28. 8. 1959 – 9. 10. 2014)

Nečekaný odchod Václava Buriana vyvolal reakce a vzpomínky řady jeho spolupracovníků a přátel. Podrobný životopis tohoto olomouckého překladatele, redaktora, novináře a básníka zpracoval Jiří Severa na stránkách Spisovatelé a literatura UP zde. Sám Burian poskytl mnoho zajímavých rozhovorů, věnovaných svému zájmu o polskou kulturu a literaturu i překladatelským otázkám. Existuje ještě něco, co by mohlo jeho portrét doplnit? Snad pohled polonistů o několik generací mladších. Studovali jsme v letech, kdy už zájem o tvorbu polských autorů, včetně klíčového Burianova básníka Czesława Miłosze, nebyl zakázaný. Václav Burian už se vlastně stával postavou z učebnice. Přesto se s ním řada z nás osobně seznámila, většinou během autorských čtení polských spisovatelů nebo jiných literárních akcí. Překvapoval nás svou otevřeností, srdečností a především upřímnou snahou pomoci komukoli s publikací zajímavého článku, rozhovoru nebo překladu – především v Listech, které vedl jako jeden z redaktorů.

Václav Burian nebyl akademickým polonistou, ale polonofilem. Spolupracoval s řadou novin a časopisů, v samizdatu přeložil ukázky z tvorby nejvýznamnějších polských autorů (mj. Tadeusz Konwicki, Edward Stachura, Rafał Wojaczek, Leszek Kołakowski, Stanisław Barańczak, Witold Gombrowicz, Czesław Miłosz nebo Sławomir Mrożek), po roce 1989 pak mezi jeho nejvýznamnější počiny patří překlady poezie Czesława Miłosze. Seznámil české čtenáře s jeho eseji v knize Svědectví poezie (1992), s překladatelsky obtížnými rozsáhlými básněmi Traktáty a přednášky ve verších (1997), s krátkými prózami Miłoszova abeceda (2005) nebo souborem básní, črt a miniúvah Pejsek u cesty (2000). Pro Literární noviny přeložil celý Teologický traktát. Mezi dalšími Burianovými překlady nechybí zrcadlové vydání sbírky významného básníka vycházejícího z tzv. Nové vlny Ryszarda Krynického Kámen, jinovatka (2006), básně Karola Wojtyły Prameny a ruce. Básně a poetické meditace (1995) nebo – poslední překladatelský a zároveň vydavatelský počin – výbor z díla Krzysztofa Lisowského Nicoto, zmiz (2014). Z prózy uveďme „pokus o intelektuální autobiografii“ Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem (2004). Pro olomoucké nakladatelství Votobia přeložil i několik odborných knih, mj. V Evropě, čili… Eseje nejen o polské literatuře profesora Aleksandra Fiuta (2001, na překladu spolupracovala také Petra Zavřelová), Český novotomismus třicátých let: iniciativy, kulturní kontext, polemiky Czesława Głombika (1995), Dějiny literatury jidiš Choneho Shmeruka (1996) nebo Protokoly sionských mudrců: pravda nebo podvrh? Janusze Tazbira (1996).

Polsko bylo pro Václava Buriana jedním z důležitých orientačních bodů, a to ať už v sedmdesátých letech, nebo v roce 2014. Neuzavíral se v malém českém rybníčku. Jak na večeru věnovaném i Burianovým překladům poezie Krzysztofa Lisowského v pražské literární kavárně Fra, který se stal nečekaně rozloučením, řekl Maciej Ruczaj: Václav Burian si vždy pochvaloval, že z Olomouce je stejně daleko do Krakova, Bratislavy, Prahy i Vídně. Tragická smrt po autorském večeru Listů ve Vídni jen potvrzuje, že byl duší i tělem Středoevropan.