Když před deseti lety zemřel Abdarrahmán Muníf, jeho nekrology právem psaly o jeho odchodu jako o ztrátě literárního hlasu, který představil nový žánr fikce, zachycující reálnou sociální, ekonomickou a politickou podobu arabské společnosti. Žádný arabský romanopisec se tak detailně nezabýval psychologickým a sociologickým vlivem ropného bohatství na společnost.

Abdarrahmán Muníf se narodil v Jordánsku v roce 1933. Jeho otec pocházel ze Saúdské Arábie a matka z Iráku, kde Muníf později studoval právo. Z politických důvodů byl vypovězen ze země a ve studiích posléze pokračoval v Jugoslávii, kde získal na Bělehradské univerzitě doktorský titul z ekonomie ropného průmyslu. Nepřestával být politicky aktivní a roku 1963 ho Saúdská Arábie zbavila státního občanství. Svou prvotinu, Stromy a zavraždění Marzúqa (al-Ašdžár wa ‘ghtijál Marzúq, 1973), publikoval až ve čtyřiceti letech. Stejně jako pro všechny jeho další romány (napsal jich celkem 15) je i pro ni typický niterný vztah k přírodě. Jeho největším dílem zůstává pentalogie Města soli (Mudun al-milh, 1986–88), která stále platí za nejrozsáhlejší fikční dílo v arabštině – čítá celkově přes 2400 stran.

První svazek, nazvaný at-Tíh (Pustina), se odehrává mezi lety 1933 a 1953 ve fiktivní zemi oplývající čerstvě objeveným ropným bohatstvím, jež připomíná Saúdskou Arábii natolik, že v ní byl román zakázán. Podobně jako v klasické arabské sbírce Tisíce a jedné noci, ani v Městech soli čtenář nenajde ústřední postavu. Hrdinou je sama poušť, společnost a kultura a drastická transformace, kterou země prochází, když je vystavena modernizaci, na niž není absolutně připravená.

Do zapadlé oázy Wádí al-Ujún přijíždí jednoho dne na pozvání představitelů země cizinci provádějící podivné průzkumy půdy, pokládající zvláštní otázky a disponující nesrozumitelnými přístroji. Beduínům, kteří v oáze žijí, slibují bohatství. Místo toho jsou však v okamžiku, kdy dorazí těžká technika, vyhnáni ze svých domovů, stromy jsou vykáceny a celé Wádí al-Ujún je srovnáno se zemí. Děj se posléze přesouvá na pobřeží, kde vzniká těžařské městečko s klimatizovanými domy Američanů, obehnané plotem a ostnatým drátem. Za ním stojí ubikace z vlnitého plechu a azbestovými stěnami pro pracovní sílu, beduíny, dovážené z širokého okolí.

Jednotlivé postavy, do jejichž životních osudů dává Muníf čtenáři nahlédnout, se objevují a zase mizí. Jsou vytrženy ze svých tradic, dobrovolně přijímají nadvládu amerických těžařů. Stejně se jako ponorná řeka zjevuje i postava ztělesňující hlas vzdoru, jenž je nejprve násilím umlčen a nakonec donucen k odchodu. Po svém fyzickém zmizení ze scény se postupem mění v mytického zachránce, který má – stejně jako evropští středověcí hrdinové nebo naši blaničtí rytíři – přijít svým lidem na pomoc, až bude nejhůře .

Američané zaujímají postavení na okraji dění, jsou pouhými hybateli bez vlastního hlasu. Nechovají k beduínům žádnou zášť, jsou pro ně spíše exotickými tvory, které je zábavné sledovat při tradičních obřadech, vyfotit si je, a pak zavřít za plotem. Ti z místních, kteří s nimi mají těsnější vztahy, slouží jim jako tlumočníci a získávají tak vyšší podíl na nově vznikajícím bohatství, se stávají cizinci ve vlastní zemi a postupem času zjišťují, že nepatří vůbec nikam.

Přestože v prvním dílu pentalogie, která je obecně považovaná spolu s káhirskou trilogií Nagíba Mahfúze za největší dílo moderní arabské prózy, nenalezneme velký milostný příběh, sex ani silné postavy, zůstává živým, barvitým a unikátním románem. Zároveň přináší obraz, jenž odpovídá na otázku, kde se v tamější společnosti bere taková averze vůči Západu. Dlouhodobé důsledky v románu tak umně a lyricky zpracované kolonizace jsou všeobecně známé. „Za naší krizí stojí trilogie ropa, politický islám a diktatura. Tato trojice je klíčovým faktorem, jenž vedl ke kolapsu, zmatku a nakonec i k utrpení, které zažívají arabské společnosti při hledání své cesty k modernosti,“ shrnul v jednom z rozhovorů Muníf. Tvrdil, že oficiální dějiny překrucují arabskou zkušenost, obzvláště tu obyčejných lidí. Romány vnímal jako příležitost napsat alternativní historiografii. Ani po smrti nebyly jeho postoje zapomenuty a saúdská média jej označila za heretika. Podobné prohlášení by celoživotního kritika bohaté a mocné kleptokracie určitě nepřekvapilo a jeho alternativním dějinám jen dodává ještě výraznější punc realističnosti.