Ve spolehlivém a kultivovaném českém překladu Kamila Valšíka se na sklonku podzimu loňského roku objevil v knihkupectvích slovinský román Evalda Flisara Čarodějův učedník, vydaný v rámci Pestré řady soudobé prózy nakladatelství Plus.

Pověst, která román z jeho domoviny předchází, hovoří o tom, že jde o román hojně čtený s řadou vydání domácích i zahraničních, zároveň se však nezdá, že by šlo o román laciný, podbízivý, trendový ani úplně snadno čtenáři přístupný. Jakkoli se zdá motiv tibetského hledání být blízký textům mnohých postmoderních mainstreamových newagovských pouťových prodejců všelijaké mystiky a receptů na štěstí, podstata tohoto románu zůstává jiná, neboť tady vlastně žádný takový recept či poučka nezazní.

Evropanovo setkání s exotickým Tibetem je tu zejména cestou za sebepoznáním. To je však oslabeno a potlačeno nánosy všelijakého balastu filozofického a kulturního všech možných epoch, takže je velmi obtížné nahlížet v něm vlastní já čistě a pokoušet se je osvobodit či ozářit novým světlem. Proto vyhledává hlavní postava a vypravěč (autorovo alter ego) tibetského učitele Joganandu, který se ho pokouší dovést k očištění jeho pohledu, k probití se skrze všechna ta břemena evropské etiky a filozofie a jejich odhalení a otevření sebe sama novému pohledu na svět a sebe, jaksi čistšímu, nezkalenému, občerstvenému radostí poznání. Učitel Jogananda nejprve destruuje učedníkovo vnímání situace, aby pochopil limity, do nichž je sevřen, a jejich uvědoměním dokázal překročit jejich obzor k pohledu nezkreslenému. Tento „pedagogický“ postup je tu mnohokrát opakován – nejde o přebírání a kopírování hotových filozofických maxim nějakého systému, ale cestou vystavení paradoxu je učedníkovi otvírán pohled. A snad ještě přesněji řečeno – učedníka přiměje k tomu, aby on sám jej otevřel.

Hledání je zde – jak je v žánru tradicí – spojeno s cestou, totiž putováním horskými údolími a průsmyky, odlehlými vesnicemi a kláštery, na nichž Jogananda vypravěče střídavě opouští a zase se k němu vrací. Příhody a setkání s místními obyvateli vrcholí cestou do lamaserie, v níž evropský učedník studuje tantrické postupy, ale nedokáže projít všemi rituály až do úplného konce. Znovu v něm vítězí ego (odtud také jedna z jeho přezdívek – Egon). Právě cesta je klíčovým motivem celého románu – na jedné straně putování po úbočích nejvyššího pohoří světa (které odkazuje i na řadu dalších typičtěji cestopisných knih Evalda Flisara), na druhé straně cesta duchovního hledání, cesta k vnitřní svobodě a vyváženosti vztahu mezi já a duší, mezi rozumem a srdcem.

Jogananda plní funkci odrazového můstku, který vyprávějícího Slovince-Evropana vede k přehodnocení vlastního uvažování, vyrostlého z evropské myšlenkové tradice, snaží se ho postrčit k vykročení z uspořádanosti pojmů a systémů, k pochopení světla existence o sobě a smíření se sebou samým. Jogananda je trochu učitel-neučitel. Nepředkládá nic hotového, určeného k akceptování, nepřináší nové vědění, objevný pojmový systém. Zdá se, jako by učedníkovi, lačnému po nových zkušenostech, nepřinášel vlastně vůbec nic. Stejně tak putování končí v podstatě neúspěchem – učedník opouští lamaserii, pak i zemi a vrací se do Evropy. Přesto při loučení s Joganandou leccos jinak chápe, vidí jinak svět, jinak nahlíží svou vlastní kulturu. A v tom spočívá nalezení vlastní perspektivy, vlastního středobodu světa, který se vytváří svobodně a nezávisle na zajetých kolejích.