Po úspěchu románu švédského spisovatele Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (česky 2012) je i autorův druhý román Analfabetka, která uměla počítat velmi dobře prodávanou knihou: rychle se vyhoupla na horní příčky žebříčků nejprodávanějších knih v ČR (www.jonasson.cz).

Opět prolétneme část dvacátého století, tentokrát dobu od sedmdesátých let až do současnosti. Kniha nás zavede do Jihoafrické republiky v době apartheidu, kde se seznamujeme s negramotnou, ale nadanou Nombeko. Mladá dívka pracuje jako vynašečka latrín ve slumu na předměstí Johannesburgu, její inteligence a nespokojenost s životní situací ji však u latrín dlouho nenechají. Smršť událostí ji postupně zavede do výzkumného centra zabývajícího se výrobou jaderné bomby (pro kterou má Jonasson očividně zvláštní slabost, k její výrobě pomohl i „stařík“ Alan Karlsson, jen namísto Jihoafrické republiky v Rusku) a odtamtud do Švédska, kde se pak odehrává větší část knihy. Paralelně s Nombečiným dospíváním v Africe sledujeme osudy radikálního švédského republikána Ingmara Qvista a jeho dětí – dvojčat Holgera I a Holgera II.

Jak čtenář správně předpokládá, životy Nombeko a Holgerů se brzy propojí a postavy spolu s dalšími „pomocníky“ mohou začít zdolávat mnohé výzvy, které jim život klade do cesty (třeba jak ve Švédsku naložit s atomovou bombou, když vám král ani premiér neberou telefon, či jak obelstít agenty Mossadu, kteří vám jsou neustále v patách).

Pokud si román pořídíte v angličtině, již název vám napoví, jak kniha dopadne: anglický titul zní Dívka, která zachránila švédského krále. I v případě českého vydání od začátku tušíte, jak důležitou roli Nombeko ve světových dějinách sehraje, autor tuto skutečnost připomíná dokonce několikrát. Což je popravdě trochu nuda a škoda, protože v podstatě víte, jak kniha dopadne, a jen čekáte, co všechno se ještě stane.

Přesto vám román nenechá chvíli na vydechnutí. Bonmot střídá bonmot, akční scény jsou přerušovány jen krátkými chvílemi klidu, o nichž tušíte, že dlouho nevydrží. Je obtížné se zastavit a nad čímkoli zamyslet, lavina textu a vtipných situací vás strhne a vy se vezete s ní. Což není nutně špatná věc. Některé švédské deníky (například Dagens Nyheter) se však ve svých recenzích zamýšlejí nad tím, kde je hranice vtipu – o čem se ještě žertovat může a jak. Určitě lze souhlasit, že motiv smrti či otázku apartheidu a celkové společenské situace v Jihoafrické republice v období od sedmdesátých let Jonasson zpracovává s možná až překvapivou lehkostí. Je ale potřeba mít na paměti, že Analfabetka nemá ambice politicky kritizovat a nesnaží se nijak moralizovat; porušování principů „politické korektnosti“ je zde spíše zdrojem humoru.

A jaké je tedy hlavní poselství knihy, když se zkusíme probojovat pod povrch? Možná to, že hloupost je věčná a všudypřítomná (v podstatě většina postav kromě Nombeko a Holgera II je vykreslena jako karikatury různých úrovní hlouposti), že s ní nicméně můžeme bojovat a zvítězit nad ní. Potřebujeme k tomu ale z pekla štěstí a další dávku hlouposti lidí okolo nás. Jen je možné, že na čtenáře té hlouposti bude v knize poněkud příliš.

Pokud hledáte nenáročné letní počtení, při němž  se budete moci téměř každé větě minimálně pousmát, asi nemůžete sáhnout vedle. Pokud jste si, stejně jako já, už při čtení Staříka říkali „teď se to zvrtne a začne to být nuda“, potom se mějte na pozoru. Analfabetka totiž nenabízí nic nového. Stařík svým propojením děje a nečekanými zápletkami překvapoval, u Analfabetky už ale sem tam zjišťujete, že se podobná zápletka vlastně dala čekat a nepřináší nic až tak objevného (což neznamená, že vše není přitažené za vlasy, a to možná ještě víc než ve Staříkovi).

Nicméně léto je dlouhé a chceme ho trávit příjemně naloženi. K tomu Analfabetka určitě může přispět.