Jean Rolin je současný francouzský novinář a spisovatel, od mládí levicově naladěný, vždy kriticky pozorující dění kolem sebe a někdy jen nepřímo upozorňujcí na nešvary doby. I když měl český čtenář možnost seznámit se v překladu zatím jen s dílem jeho bratra Oliviera Rolina, těší se Jean ve své rodné zemi značnému uznání, o kterém svědčí i četná ocenění, z nichž se mezi nejprestižnější řadí Cena Médicis a Cena za francouzský jazyk udělovaná francouzskou Akademií.

Největší síla spisovatele Jeana Rolina v románu Ormuz spočívá v nahrazení dramatičnosti děje dynamikou a tajemností místa – vysoce strategického přes 40 kilometrů širokého Hormuzského průlivu oddělujícího Omán a Írán, v jehož vodách se prohánějí rybáři, příslušníci Íránské revoluční gardy, americké torpédoborce kontrolující oblast, obchodní lodi a především tankery převážející třetinu světové produkce uhlovodíků. Aby autor postihl průliv v jeho komplexnosti, často, a s překvapivým citem pro jazyk, osciluje mezi popisnou přesností – „V popředí na křižovatce třídy Rúholláha Chomejního a ulice 17-Charivar, ožívajících jedna jako druhá nepřetržitým provozem, jehož hustota se mění v závislosti na denní době a špičky dosahuje s příchodem večera, se vypínají budovy nižší než hotel Atilar. Trochu dál, nalevo, tam, kam lze ještě těsně dohlédnout z okna, pokud se z něj člověk nevykloní, nedokončená mešita, dosahující už teď úctyhodných rozměrů, tyčí své dva vysoké a úzké minarety nad uličkami posetými tržišti“ – a impresionistickým líčením – „Ve skutečnosti pozoruje zdánlivě neomezenou masu vody, jejíž zbarvení přechází od mléčné bílé tam, kde se moře tříští o úpatí útesu, po rtuťově stříbřitou tam, kde se ztrácí za obzorem, než se spíš rozpustí, než se ztratí ve třpytící se mlze způsobené odpařováním vody, zrnky písku rozptýlenými ve vzduchu nebo bůhví čím ještě. Mezitím moře prošlo různými odstíny modré – z níž je tyrkysová nejpříjemnější na pohled, a do níž se zahalí, jakmile se vyprostí z příboje a ze své mléčné bílé – postupně, jak je hlubší a hlubší, což se děje rychle, protože na jižní straně ostrova Hengam je pobřeží strmé.“

Právě tyto vody se rozhodne přeplavat ústřední postava románu, stárnoucí muž Wax, jehož minulost zvolna odkrýváme jen prostřednictvím jeho vlastních tvrzení, často smyšlených, takže pro nás zůstává spíš zahalena tajemstvím. Vypravěč, spisovatel, ho doprovází při prozkoumávání pevniny z obou stran průlivu, hledá s ním nejvhodnější místo, kde by se dal přeplavat, a dokonce si od něj nechává platit za sepsání knihy o jeho pokusu.

Rozuzlení zápletky, které ostatně vzhledem k atmosférickým podmínkám panujícím v průlivu, hustotě plavidel a Waxově fyzické kondici, o které se vypraveč několikrát zmiňuje, není nijak překvapivé, nám Rolin předkládá hned na začátku knihy. Román se tímto konstatováním otvírá: „Poté, co Wax zmizel, jsem zašel do jeho pokoje v hotelu Atilar, abych tam udělal seznam jeho věcí.“ Dále už autor nechává na čtenáři, aby sám meditoval nad důvody Waxova odhodlání. Inspirací mu přitom může být křehký vztah obou postav, jež si předem uvědomují svou konečnost, dvou mužů, kteří možná nepochopitelně necítí potřebu zasahovat do rozhodnutí toho druhého.

Autor nezapře své povolání reportéra: v textu místy vyvěrají popisy přibližující mentalitu místních a geopolitickou situaci v oblasti. Rolinovy osobní zkušenosti – několikrát se v Hormuzském průlivu pohyboval pracovně jako novinář a podnikl sem také dvě cesty, když sbíral podklady pro tento román, jednu přes Bahrajn a Dubaj do Maskatu a druhou do Bandar Abbás – dodávají jeho knize na autentičnosti. Rezonuje v ní bezpředsudečnost a hluboké pochopení odlišných kultur, zejména pokud se jedná o společnost v Saúdské Arábii, postavenou na nekonečném zbrojení a zisku z ropy, a o obyvatele mediálně démonizovaného Íránu.

Svižný, realistický popis je rozmělňován myšlenkovými pochody postav, různými úryvky z vyprávění a krátkými novinovými zprávami. Vzniká tak rozvlněný proud, kterým se čtenář může nechat unášet skrze celou knihu. Zčásti ji můžeme považovat za cestopis, který lze pro obraznost a lyričnost líčení pražícího slunce, skal, mořských vln, ale i odpadků a pulzujících měst přirovnat k dílu cestovatele a pozoruhodného spisovatele Nicolase Bouviera, zčásti za román, jenž by se tím, jak vyzdvihuje význam dojmu z detailu nad příběh, jak inklinuje k chaotičnosti a jak prolíná směšnost a tragičnost činění svých antihrdinů, mohl zařadit po bok románů Louise-Ferdinanda Célina. Tuto linii autor ještě doplňuje kombinací melancholického popisu dojemné symbiózy vypravěče s Waxem a pro tvorbu Jeana Rolina typických satirických komentářů, například při hodnocení vlny konspiračních teorií o aktivitě USA v prostoru, jejichž hlavním tématem bylo, „že Spojené státy americké ve spolupráci s Izraelem – protože žádné spiknutí si nelze představit bez účasti „sionistů“ – sehrají napadení letadlové lodi (čímž ušetří za její likvidaci – tak jako zničení Světového obchodního centra ušetřilo vlastníkům náklady na jeho opravu – bez ohledu na životy několika tisíc amerických námořníků na palubě)“.

Ukázka - Éditions P.O.L..