Americký historik Jay M. Smith (1961), specializující se na raně moderní dějiny, u nás donedávna nebyl příliš známý. A také jeho díla byla zastoupena v českých veřejných knihovnách jen skromně. To se ale nyní změní, protože Argo česky vydalo jeho knihu Gévaudanské nestvůry aneb Zrod bestie. Píše v ní o úmrtích způsobených skoro jistě vlky, která v 60. letech 18. století děsila francouzský venkov a jejichž oběťmi byly především mladé ženy a děti, a o následném zrodu legendy o krvelačné zvířecí bestii-kříženci obrovských rozměrů, jež už měla se skutečnými vlky jen málo co společného.

Autor sleduje, jak se jednotlivé verze o vzezření a povaze zabíjejícího netvora stále více lišily od původních střízlivých popisů, případně jaké interpretace přidali autoři pozdějších dob, podle kterých se mohlo jednat o projev Božího hněvu, o poslední přežívající exempláře prehistorického „medvědopsa“, případně o skutky sériového vraha. Někteří přitom kvůli svému zakořenění v ekologickém hnutí a v hnutí za práva zvířat hledali s odstupem století viníka kdekoli, jen ne u vlků. Jiní pak k dávným legendám vzhlíželi s nostalgií po zlatém věku, charakterizovaném „prostou vírou a lidovým heroismem“.

Především ale Smith s jistou škodolibostí, opakovaně a snad až umanutě popisuje postoje tehdejších, předrevolučních elit, které se nejprve ochotně podílely na každé fázi mutace příběhu a často ve stále větším přehánění „přebíraly vedení“. Po ukončení vraždění a potom, co byl jeden z mrtvých vlků přinesen před krále a dvořany, kteří na něm kromě trochu většího vzrůstu nic fantastického neshledali, ale rychle změnily názor. Od legend o bestii se vzdělanci začali distancovat; náhle chtěli stát „na správné straně příběhu“ a vznik přehnaných zkazek toužili přisoudit údajně nevědomému lidu: ženám, dětem či obecně rolnictvu. Začali „provádět selekci vlastních vzpomínek“, snažili se totiž obrnit proti tomu, aby byli „spojováni s lidovou naivitou a důvěřivostí“. Pro doplnění kontextu autor vysvětluje, že i když je 18. století nazýváno stoletím osvícenství, racionální skepse v něm rozhodně nebyla obecně rozšířena, a to ani u vzdělanců. Kupříkladu Benjamin Martin (1704–1782), vynálezce mikroskopu, sice vyjádřil skepsi ohledně existence gryfů, satyrů, draků a jednorožců, avšak „zároveň odmítl tuto možnost vyloučit“. Také „víra v existenci mořských panen (a mužů) je po celé 18. století dobře doložena“ a v geologickém spisku Benoîta de Mailleta nazvaném Telliamed se prý nabízela alarmující hypotéza, která předpokládala existenci rybího člověka. Maillet dokonce citoval svědectví z konce 17. století o lidech „pokrytých šupinami“. Spekulace o obludných či nesmyslných výtvorech přírody se navíc podle Smithe „neodehrávaly na okraji vědeckého bádání, ale přímo v jeho středu“; pověsti o podobných bytostech „kolovaly jak v noblesních salonech, tak v obhroublých kabaretech“. V tomto smyslu tedy konstatuje, že „první zkazky o bestii dolehly k uším, které byly připraveny je vyslechnout“.

Kniha tak především dokumentuje to, že ani intelektuálové nejsou imunní vůči nepodloženým a zcela iracionálním hypotézám či kultům. Což je ovšem velmi dobře známo i z mnoha jiných případů a je možná trochu zarážející, že to vzdělaného amerického historika tolik překvapuje…