Maďarsko, ale i Slovensko jsou plné termálních lázní. Koncem 19. století, kdy se Slovensko ještě nazývalo Horní Uhry, Maďaři začali intenzivně hledat ropu. Vrtali jako posedlí, chtěli mít totiž haličský Truskavec nebo Boryslav, ale místo ropy jim všude tryskala horká voda. Po objevu v Nyíregyháze jsem začal s údivem zjišťovat, že nejbližší termální bazény dělí od Krakova sto dvacet kilometrů. Dnes dokonce méně, protože bylo vybudováno několik komplexů v Podhalí, ale ty mě nepřitahují, protože v Polsku platí v podnicích tohoto typu absolutní zákaz prodeje alkoholu. Tento fakt, přestože je smutný, není ještě nejhorší, nejvíc bolí, že tento zákaz byl zaveden zákonem v době vlády generála Jaruzelského, zákonem nazvaným „O výchově ke střízlivosti“, který s kosmetickými změnami, přes nebetyčné změny kolem, platí v naší zemi dodnes. Byly z něho odstraněny jen nejkurióznější bolševické formulace, jako například nemožnost koupě láhve před třináctou hodinou nebo zákaz objednávky zmrzliny s vaječným koňakem či čaje s rumem před tou dobou. Stejná zmrzlina nebo čaj se však pořád nedají koupit v jídelních vozech firmy Wars, a to nejen před třináctou hodinou, ale vůbec, protože tam pořád platí naprostá prohibice, nařízená kdysi generálem. České a německé vlaky občas projíždějí naší zemí, v jejich jídelních vozech sedí lidé, popíjejí brandy nebo pivo, a když tam vstoupí Polák, rázem pocítí velkou úlevu, a to i tehdy, když brandy nebo pivo vůbec nechce, je totiž neobyčejně příjemné ocitnout se v místě, kde stát nevychovává dospělé lidi.

Služeb polské státní železnice proto využívám jen v případech naprosté nezbytnosti a domácí teplá zřídla mě nezajímají vůbec. Také slovenská mě zajímají pramálo, protože pro nadužívání jídla a pití nezbytných pro správnou terapii musí být spektrum nabízených chodů širší než brynzové halušky se slaninou, pivo, slivovice a borovička. Maďaři poskytují v této matérii mnohem větší možnosti, i když samozřejmě není všude posvícení. Proslulé Hajdúszoboszló je například peklo. Nad vstupní bránou má dantovský nápis: „Mekka revmatiků“, a to i polsky. Rád bych se sbratřil s velkou skupinou revmatiků mnoha národů, a dokonce si rozšířil rejstřík chorob, dozvěděl se, jak se v jiných jazycích nazývá ústřel, ischias, podagra, zánět nervů nebo diskopatie, ale k takovým hovorům je potřeba ticho a komorní atmosféra, kdežto skála Hajdú – jak místo nazývají zasvěcení – je obrovská jako maďarský veřejný dluh. Desetitisíce paralytiků, stovky podob nejfantastičtějších kožních nemocí, nejrůznější tvary jizev v různých fázích hojení, to jsou oživené vize mistra Hieronyma Bosche. A kolem houfy mládeže, vedle Mekky revmatiků totiž speciálně pro ně postavili aquapark velký jak neštěstí. Kdepak, na toto všechno jsem příliš mladý a současně příliš starý. Příjemnější je to v Csongrádu. Žádní turisté, bazény nepříliš velké a výhradně léčivé. Je možné si pronajmout starou rybářskou chalupu u řeky Körös, hned vedle místa, kde ústí do Tisy, poslouchat bláznivé žabí koncerty, pobíjet velké komáry, postávat s cikány u italboltu neboli prodejny nápojů a popíjet příliš kyselé nebo příliš sladké, zato vždy velice levné místní víno, lovit hloupé, tučné sumce, obdivovat měsíc nad Velkou nížinou a celou duší vnímat zdejší smutek. Ach, Körös, stejně vřele vzpomínám jen na Rabu v Myślenicích. Rabu z dávných dob, kdy ještě tekla úzkým a místy hlubokým korytem, ještě nerozježděným buldozery a neunášející nadbytek bakterií E.coli z výkalů, kdy byla proudem vonícím štěstím dítěte. Stejnou vůni jsem nalezl v řece Körös, a Körös teče také poblíž Gyuly.

Gyula, Gyula, strávil jsem tu hodně utěšených chvil. Milované městečko, maličké jako oříšek, ospalé a líné i na vrcholu sezóny, archetyp nostalgické maďarskosti. Barokní domy okrové barvy, platany, katolický a kalvínský kostel, cihlová pevnost kostkového typu – jediná svého druhu, muzeum dějin rádia, kolekce mariánských devocionálií a otec Albrechta Dürera, bývalý občan Gyuly – to jsou hlavní zdejší atrakce. Nejdůležitější z nich je však bezesporu termální lázně, založené už v 19. století, s klasickou architekturou, botanickou zahradou a horkými bazény pod skleněnou střechou.

V devadesátých letech jsme tam jezdili často, cestu jsme pečlivě naplánovali, nebo někdy vyrazili na poslední chvíli, jezdili jsme na týden, měsíc a občas jen na několik dní, když skandinávský vítr změnil krakovské jaro v zimu a z léta nelítostně dělal podzim. Jako útočiště nám vždy sloužil patrový dřevěný domek, stojící mezi jinými patrovými dřevěnými domky v sídlišti dřevěných domků k pronajmutí, které spravoval pan Török János. Dorozumívali jsme se skvěle, přestože se pan János rád odvolával na chorvatské kořeny své matky, mluvil jen maďarsky, zato dokázal všechno opsat a vysvětlit. Měl lexikální systém jediný svého druhu. Používal výhradně tři slova, kterým jsme rozuměli, totiž „program“, „oblek“ a „fix“, a když jim dal patřičnou podobu a intonaci, rozuměli jsme všemu.

Právě v Gyule získávali naši synové první termální zkušenosti a Ferdynand zde pobýval už v prenatálním stavu, ostatně pak jako nemluvně také. Jednoho studeného června, kdy nás chlad vyhnal z Krakova, jsme rozložili postýlku na okraji gyulanského bazénu a s Agnieszkou jsme se koupali střídavě, abychom mohli dávat na malého pozor. Vedle se šplouchala skupinka starších žen v černých šátcích – samozřejmě v plavkách, ostatně také černých, ale na hlavách měly černé šátky, aby si nenamočily účesy. Rychle se začaly zajímat o dítě a rozhovor probíhal neobyčejně úspěšně, protože používaly slovanský jazyk, jehož původ jsem ale vůbec neznal. Domníval jsem se, že při poslechu rozliším všechny slovanské řeči, a teď kdosi v Maďarsku u rumunské hranice používá jazyk blízký ukrajinštině, ale znějící pro Poláka srozumitelněji, bez rusismů a sovětských vsuvek, s archaickou melodií, dětsky čistou, prvotní. V nevědomosti jsem setrval krátce, ženy totiž rychle vysvětlily, že jsou Rusňačky z Vojvodiny, a k vřídlům přijely, protože si při prvních okopávkách papriky strašně namohly kříže. Dobrý Pane střední Evropy – musel jsem přijet až sem, abych se setkal s rusínskými sestrami na jejich nejjižnějším výběžku!

Rusňáci, magická karpatská oddělená část Rusínů, to jsou nejen Huculové, Lemkové a Bojkové – sahal jsem do pokladnice paměti – ale i Rusíni z Podkarpatské Rusi, kdysi maďarské, dvacet let československé, dnes ukrajinské a slovenské, Rusíni z Bukoviny, kdysi rakouské, potom rumunské, dnes rumunské a ukrajinské, a právě i Rusíni z Vojvodiny, Vojvodiny kdysi maďarské, nyní srbské. Ach, potkat Rusňačky je štěstí skoro tak velké, jako narazit někde v širém světě na Rétoromány nebo Lužické Srby, a potkat Rusňačky u vřídel je opravdový boží dar. Hlavně takové, které naprosto nezajímá činnost Bohdana Chmelnického a Tarase Bulby, ale především děti, včetně cizích, kterým zpívají jasnými hlasy ukolébavky, a dohlížejí, aby děti dobře spaly a rodiče se mohli klidně koupat. Jiné Rusňačky určitě neexistují. Rozhlížejte se proto důkladně u vod po udřených ženách v černých plavkách a černých šátcích, takových, které si v bazénech nenamáčejí hlavy. Jestli je alespoň jednou potkáte, jejich píseň s vámi zůstane navždy.