Ve světě literatury pro děti a mládež existují stejně hvězdní autoři jako ve světě literatury pro dospělé. Planetárního úspěchu dosáhla samozřejmě Joanne K. Rowlingová, v evropském měřítku se jí snaží vyrovnat Francouz Timothée de Fombelle. Česky od něj vyšel cenami ověnčený dvoudílný Tobiáš Lolness (Baobab 2007 a 2008). Nyní se českým adolescentům dostává do rukou dobrodružný román Vango, jehož děj je zasazen do rozbouřené Evropy dvacátých až čtyřicátých let minulého století.

Hrdinou příběhu je enigmatický chlapec Vango, se kterým se poprvé setkáváme v jeho devatenácti letech v Paříži, kde je neprávem obviněn ze zločinu. Od tohoto okamžiku sledujeme složitou historii Vangova života, o jehož různých peripetiích se dozvídáme i z retrospektivních vstupů. Ty ovšem většinou příběh spíše ještě více komplikují než vysvětlují. Sirotek Vango je totiž již od útlého dětství pronásledován tajemnými silami usilujícími o jeho život. Do složité kompozice Vangova osobního příběhu vstupují příběhy lidí, které na své životní pouti – útěku – potkává. Vybaven znalostí několika světových jazyků a vášní pro lezení a létání, soustřeďuje kolem sebe Vango malou skupinu přátel, z nichž většina o sobě navzájem neví, protože jsou roztroušeni po celém světě. Nejrůznější potkávání se a nedorozumění vyplývající ze skutečnosti, že každá z postav zná jen část Vangova příběhu a on sám často ne o mnoho více, tvoří základní pilíř výstavby děje. Jedná se zároveň o jeden z nejpodařenějších motivů románu.

Dalším zdařilým prvkem je motiv cesty (který z dospívajících by nechtěl cestovat a mít mnoho přátel!). Dvacátá až čtyřicátá léta byla léty překotného rozvoje dopravních prostředků, z nichž většina v dnešní době působí neodolatelně romanticky. Otevřené kabriolety, soukromé dvouplošníky a především vzducholodě hrají v románu významnou úlohu. Vangova vášeň pro lezení mu pak nejednou zachrání život – například když prchá po fasádě katedrály Notre Dame v Paříži či tráví řadu týdnů v rozestavěném mrakodrapu v New Yorku.

Na tomto místě je nutné připomenout ilustrace a grafickou podobu knihy. De Fombelle vždy pečlivě dbá na výběr ilustrátora, a tak oba díly románu, které ve Francii vyšly v roce 2010 a 2011, ilustroval jeden z nejzajímavějších francouzských ilustrátorů současnosti Bernard Granger, tvořící pod pseudonymem Blexbolex. České vydání však ilustrátorovo jméno vůbec neuvádí. Nelze tedy odhadnout, do jaké míry na jeho podobě participoval. Na první pohled působí vydání slučující oba díly do jednoho svazku odstrašujícím dojmem. Sedm set stran textu představuje v dnešní době pro mnoho lidí poměrně zásadní důvod, proč se do četby vůbec nepustit. Grafická stránka knihy však láká k prohlídce. Šesticentimetrový (!) paperback je opatřen přebalem, na jehož zadní straně objevíme fotografii dobového detailního plánu vzducholodi. Motiv vzducholodi najdeme i na přední části přebalu, kde se nachází i jedna z mála vlastních ilustrací knihy. Grafická podoba (přebal, listy uvozující jednotlivé části knihy, grafické řešení obsahu a typy použitého písma) je inspirována avantgardní knižní tvorbou první poloviny 20. století. Výtvarný zážitek z knihy tak, jak už je u produkce nakladatelství Baobab zvykem, doprovází, doplňuje a podtrhuje zážitek z četby.

Nutno říci, že Timothée de Fombelle je vypravěčem z rodu Dana Browna či Harlama Cobena, kterým čtenář někdy pro potěšení z napínavé četby odpustí nepravděpodobné dějové zvraty či překroucený výklad dějinných událostí. To bylo ostatně charakteristické i pro romány Alexandra Dumase, ke kterému je De Fombelle ve Francii často přirovnáván. Děj románu čtenáře strhne od prvního okamžiku a četba, ve které o napětí není nouze, jej zcela pohltí. Knihy Timothéea de Fombelle by zkrátka mohly být dobrodružnou četbou par excellence. Autor má však bohužel vyšší ambice. Základním motivem jak předchozího Tobiáše Lollnesse, tak Vanga je autorovo poselství o důležitosti lidského přátelství a solidarity. Na tom samozřejmě není nic špatného. Motivy přátelství a solidarity mají v románech pro dospívající, kteří sami podstupují zápas o nalezení vlastní identity, své místo. Timothée de Fombelle ovšem trpí představou, že děj jeho románů musí být buď přímo inspirován důležitými dějinnými událostmi (Tobiáš Lolness), nebo do nich být zasazen (Vango). Ani na tom by nebylo nic zlého, pokud by autor neměl potřebu podstatu zla – divoký kapitalismus v Americe, totalitní diktaturu v Rusku a nastupující nacismus v Německu – čtenáři vysvětlovat. Školometská interpretace dějinných procesů, jak může čtenář částečně obeznámený s francouzským prostředím konstatovat, ideově a ideologicky vychází z učebnic dějepisu pro francouzské střední školy. Ty mají tendenci představovat Francii 20. století, které se výše jmenované dějinné procesy jako zázrakem vyhnuly, jako světovou velmoc, jejíž demokratické kořeny a zásady vzestup divokého kapitalismu, nacismu či totalitarismu ze zásady vylučují.

Ale kdo zlo v jakékoli jeho historické podobě nezažil, měl by být při jeho interpretaci přinejmenším opatrný. O to víc by lidé měli naslouchat poselství těch, kteří se se zlem potkali, byť jen v osobní rovině. To platí i v oddechové literatuře pro mládež. Pokud tedy chceme našim dospívajícím nevtíravě vysvětlit, jak snadno demokratická a otevřená společnost dospěje ke své totalitní podobě, možná bude lepší nabídnout jim Harryho Pottera a Fénixův řád J. K. Rowlingové než Vanga T. de Fombelle. Při jeho četbě by totiž mohli propadnout falešné představě, že s pomocí hrstky přátel je vždy kam utéci.