Sexuální zneužívání dětí katolickým knězem v Irsku vzbuzuje jako hlavní téma románu rozpaky. Ne snad kvůli své ožehavosti, jako spíš proto, že na první pohled působí jako jasné klišé. Románová prvotina irského novináře Kevina Mahera však jakékoli obavy tohoto druhu rozptýlí hned na první stránce, kde si čtenáře získá a nepustí hlas vypravěče, třináctiletého Jima Finnegana, který vyrůstá jako benjamínek v rodině s pěti sestrami v Dublinu osmdesátých let minulého století. Postupem času také vyjde najevo, že Jimovy traumatické zážitky s otcem O’Culigeenem jsou sice ústředním motivem románu, ale že zůstávají úzce propojeny s dalšími aspekty života v tehdejší Irské republice, do něhož nám dává nahlédnout Jimovo strhující klukovské líčení. Sám Maher v rozhovoru pro The Spectator uvedl, že v prvé řadě chtěl psát o Dublinu v době svého dospívání, což prý nutně znamenalo věnovat se tématu zneužívání dětí: „Prostě jsem cítil, že dospívat v té době mělo jakýsi zlověstný podtón, který se neustále dotýkal sexuality a měl cosi do činění s kněžími a s náboženstvím.“

Jim je pořád ve vleku událostí a potýká se s nimi, jak jen to jde. Zpočátku mu dělá starosti leda díl viny na rozbitém okně u nich doma a napětí mezi jeho slušným kamarádem Garym a sígrem přezdívaným Mozzo. Když se však zakouká do Mozzovy dívky Saidhbh, která je o čtyři roky starší, Jimovy trable se o poznání vyostří. A co teprve, když pátera O’Culigeena napadne, že by Jim mohl dělat ministranta a zpívat v kostelním sboru. Jeho matku to nadchne a Jim si netroufne odporovat: „máma pochází z malýho městečka jménem Ballaghaderreen, který se nalézá uprostřed bažin někde v hrabství Roscommon. A v takovejch malejch městečkách, teda když naše máma byla ještě malá holka a babička byla její máma, tak tam si každej myslel, že farář je úplně nejlepší. Všechno ví, všechno umí, každej problém vyřeší. Byl pro ně jako Mojžíš nebo ten starej chlápek ze seriálu Equalizer.“

Páter O’Culigeen se jako ušlechtilý nadčlověk rád tváří. Jimův odzbrojující styl vyprávění skvěle vykresluje zvrácenost knězova počínání: skutečnost nijak nefiltruje a nesnaží se jí dát žádný literární výraz, nýbrž šokovaně podává svědectví: „Andělskej hlas máš, docela jako andílek, říká, a dejchá na mě smrad vyčichlýho sejra. (…) A pak se stane něco fakt neskutečně uhozenýho. O’Culigeen si vyndá pinďoura. Nekecám. Stojí za mnou, ale jak zpívám o kradení Trevelyanový kukuřice, tak slyším, že si rozepíná zip u kalhot.“ Vypravěčův nevěřícný odstup posiluje absurditu scény a zdůrazňuje tak, že se děje něco absolutně, totálně nepřípustného. I když Jim není nijak zvlášť pobožný, velmi těžce ho zasáhne už jen skutečnost, že se na něm takového násilí dopouští kněz, „Páter Luke O’Culigeen, náš duchovní pastýř, moderátor a vůbec skvělej chlap (…)“.

Pole přinášejí výsek každodenního života v Dublinu v době, kdy Irská republika zažívala jedno z ekonomicky a sociálně nejtěžších období. Kulminoval konflikt v Severním Irsku, nezaměstnanost dosahovala vysokých čísel a docházelo k masové emigraci a migraci do Anglie. Na trajekt do sousední země Irové ovšem nasedali i z jiných důvodů. Do jedné z kategorií cestujících podle Jima patřili „Mladý lidi, většinou v párech, on a ona, obyčejní burani z bažin. Nemaj před sebou žádnou pintu, uhejbaj očima a v duši skrejvaj podivný, nevýslovně temný úmysly. Jedou do Londýna, aby se toho zbavili, dali si to vzít.“ Svým jednáním a zkušenostmi se Jim postupně rozžehná s většinou základních konstant rámujících život v Irsku osmdesátých let, třebaže to sám příliš nereflektuje a rozhodně se od své vlasti nijak neodstřihává: s katolickou církví, nacionalismem a represivní sexuální morálkou.

Děj románu tak může působit trochu schematicky a překombinovaně. Částečně lze však knihu číst jako variaci na sled amerických „tall tales“, jejichž lidoví vypravěči zpravidla s gustem líčí nějaké více či méně nepravděpodobné příhody. Vypravěčův hlas tomu nahrává: čiší z něj, jak Jim vše kolem sebe nasává jako houba a intenzivně to vnímá. Jeho bezprostřední vyprávění se blíží proudu vědomí, aniž by jakkoli sklouzávalo do básnické polohy. Zprostředkuje Jimovy zážitky takovým způsobem, že skoro nepřetržitě buď rozesmívá, anebo dojímá. Samotný závěr knihy pak dává jasně najevo, že ji nelze číst jako vyloženě realistické dílo. Vypravěčův hlas se do češtiny podařilo převést výborně, překladatelka Alice Hyrmanová McElveen i redaktor Jan Zelenka si zaslouží poklonu.

Podle Maherových slov se Pole rodila dlouho a přetržitě. Z původního rukopisu v románu zůstalo prvních padesát stránek, zatímco zbytek autor doplnil až po deseti letech, když už měl za sebou zkušenost několikaletého vymýšlení příběhů na dobrou noc pro své děti. Nedokončený román, z něhož těch padesát stránek pochází, měl být o konci vyprávění. V současné literatuře ho málokterý román tak rezolutně popírá jako Maherova Pole.