Mladá francouzská spisovatelka Claire Legendre (1979) Českou republiku dobře zná. V letech 2008 až 2011 vedla v Praze kurzy tvůrčího psaní. Během svého pobytu ale především našla inspiraci pro svou novou knihu Vérité et amour. Českým čtenářům se dostane do ruky v době, kdy její autorka pobývá pro změnu za oceánem v Kanadě. Přestože sama popírá, že by kniha byla autobiografická, shodná fakta ze života Claire Legendre a hlavní hrdinky Francescy i první stránky příběhu svědčí o opaku.

Skutečná Claire přijela do Prahy, když jí bylo necelých třicet let. Dávno měla za sebou první román Making of – publikovala ho v pouhých devatenácti letech. Do povědomí se mezitím zapsala i dalšími tituly, třeba Viande nebo L'Ecorché vive. Vérité et amour je její první a v jistém smyslu vyspělejší knížka, poznamenaná pobytem v zahraničí – naivita, jež místy z textu čiší, i nejistota ve směřování příběhu ale napovídají, že Claire Legendre ještě svoje místo spíše hledá.

Literární Francesca přijíždí do Prahy taky s třicítkou na krku. Sarkozyho vítězství ve volbách je pro levicově smýšlející učitelku poslední kapka k tomu, aby si v Nice sbalila kufry. Nahrává tomu i fakt, že její manžel dostane v Čechách nabídku diplomatického místa ,,vice-konzula“, jak ho ironicky po celou dobu příběhu nazývá. Francesca se totiž s rolí pouhého doprovodu nikdy nesmíří. Není proto divu, že odlišné pozice i odlišná náplň času postupně čím dál víc rozevírají nůžky manželského nepochopení. Odosobnění navíc podtrhují kulisy cizího města, kde Francesca – v rámci role manželky – naráží na každodenní kulturní i společenské odlišnosti, ať už jde o nedostatek dobrých těstovin nebo absenci tamponů s aplikátorem v běžných obchodech. Po promrhaných dnech a každovečerním uléhání do postele vedle upracovaného manžela postupně upadá do deprese.

Z letargie ji částečně vysvobodí až nápad vést kurzy francouzštiny, na kterých se seznámí s několika Čechy, jednou Slovenkou a především náměstkem na ministerstvu průmyslu a obchodu Romanem Svobodou. Kombinace motivu zoufalé manželky a jejích soukromých hodin s šarmantním a úspěšným mužem napovídá, jak se bude zápletka dále rozvíjet…

Zkušená spisovatelka by si ale samozřejmě nevystačila s jednoduchým milostným příběhem. Jak už název napovídá – s odkazem na Václava Havla –, láska sahá v tomto příběhu dál než k Romanu Svobodovi. A to až o několik tisíc kilometrů, do Francie. Claire Legendre jako by si Francesčiným prostřednictvím ujasňovala svůj vztah k zemi, kterou opustila, a skrze kavárenské rozhovory s českými postavami a jejich nahlížení na Francii a Francouze se snažila najít svou identitu. Osud hlavní postavy ale poněkud nešťastně spojuje s osudem Česka po sametové revoluci. Paralela Francescy a republiky, které obě z počátku tápou, ale nakonec se vydají správným směrem (jako důkaz poslouží například rozšíření nabídky jehněčího v supermarketech), zní ve výsledku jako největší klišé celého příběhu. Všudypřítomný bezmezný obdiv k Václavu Havlovi i ,,prozření“, že komunismus ve Francii se nedá srovnávat s komunismem v Československu, pak navíc spíš potvrzují stereotypy o Francouzích, než aby je bořily. Příběh se omezuje jen na základní a všeobecně známé teze, které nijak neposouvají vnímání francouzsko-českých vztahů. Zápletka se nakonec stočí i do oblasti ruských tajných služeb. Nástřel tohoto prostředí ale taky zůstane jen kdesi na povrchu a nepřinese ani překvapivé informace, ani hlubší úvahu o vlivu a poslání podobných institucí či jejich zaměstnanců na našem území.

Největší výpovědní hodnotu má nakonec osobní rovina příběhu. Krize cizince, který neustále utíká, tápe, ale nikdy nenachází. Není schopný patřit jednomu místu ani jednomu člověku a návrat vnímá jako nemožný: „Rentrer, c’est morbide…,“ píše Claire Legendre. A v této rovině je nejvíc uvěřitelná, možná právě proto, že něco podobného sama zažila. Otázkou zůstává, pro koho vlastně knihu psala. Při pohledu na francouzské servery se zdá, že ve Francii byla kniha poměrně dobře přijata. Recenze oceňují její pohled na Prahu, kterou lze zároveň milovat i nenávidět. Odpovídá totiž jejich zažité představě. Pro Čechy ale kniha nepřináší novou reflexi jejich společnosti a pohled zvenčí působí jako velmi zjednodušený. Postavy ani zápletka navíc nejsou natolik zajímavé, aby udržely v knize napětí po celou dobu. Čtenář lehce získá pocit, jako by mu někdo vyprávěl o svých známých, kteří ho ale zas tolik nezajímají. Kniha je psaná srozumitelným jazykem a členěná do krátkých kapitol. Možná i to vede nakonec k tomu, že působí spíš jako deník jedné Francouzky, která prožila pár let v Praze. Otázka je, jestli natolik zajímavých, aby to vydalo na tři sta stran.