Slovní hříčka v názvu knihy dramatičky a prozaičky Evy Prchalové Cesta svatým Vít-ahem předznamenává její téma i poselství. Dětští hrdinové v ní putují výtahem za sebepoznáním, kterého se dobírají cestou intuitivního prozření.

Motiv výtahu jako prostředku k cestě za kolektivně sdíleným nevědomím použila již Daniela Fischerová ve zdařilé filozofické próze pro děti Lenka a Nelka neboli AHA (1994). A podobně i Eva Prchalová dětské čtenáře zve na iniciační výpravu do krajin fantazie, nevědomých či nepřiznaných snů i strachů, ale také na dobrodružnou procházku Prahou.

Před třináctiletým Amosem Bláhou a jeho mladším bratrem Vilémem se otevírá skličující vyhlídka prázdnin strávených v novém bytě. Jeho pořízením se rodiče natolik zadlužili, že nemohou dětem dopřát žádný výlet z města. Všednost dnů ubíhajících vzájemným pošťuchováním u televize či na přeplněném koupališti naruší seznámení se staromódně vyhlížející dívkou Arnou Marnou. Společně objeví kouzelnou schopnost domovního výtahu, který v kontrastu ke své technické propracovanosti nevyzpytatelně transportuje své uživatele do neskutečného prostoru, v němž se plní podvědomá přání a neuplývá čas. Spojitost výtahu se svatým Vítem, která se zpočátku zdá být pouze výsledkem dětské asociační hry, se ukazuje v jiném světle, když se děti rozhodnou podniknout pouť k chrámu svatého Víta.

Poněkud svérázná jména postav odrážejí, mnohdy ironicky, jejich životní situaci či charakter: Arna Marná se vyznačuje vnitřní nejistotou, v příjmení sourozenců Bláhových je ukryto jejich snílkovství, nešťastný hluchoněmý soused se jmenuje Blažej Hlásek, nevidomá Hana se nazývá Taťánou a dává tak průchod své touze po romantické lásce z milovaných Puškinových knih. Ačkoliv každá z postav řeší jiný problém, fantazijní svět, v němž nakonec nalézají štěstí a vyrovnanost, sdílejí kolektivně. V jeden moment se symbolicky promění v ptáky, a získávají tak schopnost létat a nahlížet na svět a své místo v něm s odstupem ptačí perspektivy.

Společně získaná zkušenost děti posiluje a zvyšuje jejich vnímavost k druhým. Vztah Amose a Viléma, který byl plný zlomyslných šarvátek a řevnivosti, přerůstá v opravdové sourozenecké spojenectví. A protože „v životě, ne až tak v literatuře, jsou šťastné konce potřeba“, jak praví název jedné z kapitol, pocit spiklenecké sounáležitosti se rozšiřuje i na jejich okolí.

Jakkoliv se příběh dotýká podstaty lidské existence, nesklouzává k akademičnosti, ale ani k laickému filozofování. Jediné, co působí poněkud přehnaně, je snaha uplatnit osudy svatého Víta v paralele k dětským prožitkům (např. v okamžiku, kdy jsou oba bratři na útěku před pronásledovateli). Vyprávění se přirozeně přesouvá od humorně laděných scén ze soužití sourozenecké dvojice k dobrodružným pasážím skutečného putování Prahou i tajemným prožitkům z ponoru do hlubin vlastní duše.

Prchalová posiluje dynamičnost svého vypravěčství dělením do krátkých kapitol, čehož nápaditě využil grafik Marek Pistora v dvousloupcovém členění textu. Ilustrace Lely Geislerové souzní s první částí knihy, kde jejich popisnost a doslovnost koresponduje s rozměrem běžného prázdninového příběhu. Tam, kde příběh přerůstá v iniciační dobrodružství, působí nepatřičně a křiklavou barevností místy až ruší efekt emocionálního prožitku, na němž naopak staví text.

Eva Prchalová adresovala dětem již knihu Hromnice aneb Příběh tajemné stopařky (2009), v níž prokázala vysokou míru empatie pro dětský svět i schopnost vystavět napínavý příběh. Lze jen doufat, že na pole dětské literatury bude vstupovat častěji.