Liga spravedlnosti je výstavní supehrdinský tým společnosti DC Comics. Jak spojení Batmana, Supermana, Wonder Woman a dalších funguje, to jsme si mohli ověřit už díky dvěma knihám Granta Morrisona. Ten ukázal, že přestože na poli filmových adaptací zatím stále vede konkurenční Marvel, na stránkách komiksových sešitů je už situace minimálně vyrovnaná (zajímavé bylo především srovnání s Avengers Kurta Busieka – nejen pro pojetí obou týmů jako jakéhosi výběru toho nejlepšího, ale i pro podobné zápletky). Restart týmu pod vedením Geoffa Johnse to jen potvrzuje.

Komiks začíná pět let před „současností“ – tedy ve vztahu k většině regulérních vycházejících řad. Superhrdinové jsou ještě pro svět čerstvou novinkou, oficiální místa jim nedůvěřují a ani oni sami nemají úplně jasno, co a jak vlastně dělat. Snad kromě Batmana. Ten zrovna pronásleduje podivnou bystost, která manipuluje se stejně podivným předmětem. Oběma je v patách armáda, přimotá se do toho Green Lantern, slovo dá slovo a...

Začne sestavování týmu. Protože v pozadí nebezpečných událostí je síla, proti které superhrdinové jako jedinci neobstojí. Postupně se tedy krom již zmíněného Bruce Waynea a Hala Jordana objeví Superman, Flash, Wonder Woman, Aquaman a Cyborg. V případě posledně jmenovaného se jedná dokonce o „origin“ příběh, protože se staneme přímo svědky jeho zrození, respektive transformace z prostého studenta a sportovce v kybernetizovaného bojovníka proti zločinu.

Geoff Johns nevymýšlí nic světoborného. Postava A potká postavu B, chvíli se hádají, ale pak přejdou k postavě C, chvíli se hádají, ale pak přejdou k postavě D atd. Je to jednoduché, ale účinné. Dává to prostor pro rychlé seznámení s postavami i pro stejně rychlé vyjasnění vztahů mezi nimi. Flash a Green Lantern jsou kamarádi, Batman a Superman dva póly týmu, Wonder Woman je klukovská ženská fantazie, Cyborg díky svému původu dodává lidský rozměr (právě skrze něho se mladí čtenáři mohou cítit být součástí týmu, proniknout k ostatním hrdinům větším než život). A Aquaman je spojnice mezi tradičními a superhrdinskými mýty.

Přestože si Johns nijak nekomplikuje situaci a příběh vede bez jakýchkoliv odboček k poměrně snadno předvídatelnému konci (ne nepodobnému řešení, s nímž přišel ve své sérii i již zmíněný Grant Morrison), nelze jeho práci označit za primitivní. Scénář je naopak velmi chytrý. Zvolený způsob vyprávění perfektně vyhovuje nutnosti dávkovat příběh do měsíčních dávek a vždy přijít s nějakou atrakcí. To vypadá na první pohled jednoduše a pod rukama mnohých scenáristů by skutečně vznikl jen tuctový akční komiks. Johns však přidává nadstavbu v dokonalé znalosti svých hrdinů.

V rámci produkce DC Comics bychom jen těžko našli někoho, kdo ví o historii superhrdinů víc. V Johnsově portfoliu se nenachází (a pravděpodobně ani nikdy nacházet nebude) podobně zásadní komiks, jako je třeba Millerův Návrat Temného rytíře nebo Strážci Alana Moora. Jeho síla je v tom, že dokáže podat (a prodat) esenci nějaké postavy starým i novým fanouškům. Dokázal to u Hala Jordana aka Greena Lanterna, doslova zazářil u Flashe a jeho Superman: Utajený počátek se zaslouženě dočkal citace ve filmu Zacka Snydera Muž z oceli (mluvím o civilně pojaté scéně, v níž se malý Clark Kent ptá svého otce, zda nemůže být prostě jeho synem...). Johnsovy superhrdiny je možné definovat několika málo slovy. Příběh pak tuto definici nijak nepodrývá, jen ji dokresluje vhodně zvolenými drobnostmi (odkazy na minulost postavy, vtípky či setkáním s postavami, které jsou s hrdiny v kontrastu). Jinými slovy: nikdy nepřichází s revolucí, ale v rámci mytologie postavy potvrzuje jakýsi status quo, kodifikuje kánon.

Právě to předvádí i zde. Batman, Superman i Green Lantern budou čtenářům komiksu důvěrně známí a pocit jakési až familiární blízkosti budou mít i z postav, které v českém překladu na vlastní příběh dosud čekají. Perfektní naplnění konceptu superhrdinského komiksu o vzniku jednoho týmu pak podtrhává kresba Jima Leeho. Ani on nepatří ke jménům, která by se citovala v debatách o revoluci v médiu či alespoň žánru. Je ale symbolem dynamické kresby, rozmáchlých dvoustran, na nichž superhrdinové i superpadouši nechávají vyniknout své svaly či výstroj. A samozřejmě akt destrukce. Tito dva tvůrci si jsou prostě souzeni.

Pro ty, kdo hledají v komiksovém médiu nějakou modernu, experimenty a odvážná řešení, bude Liga spravedlnosti – Počátek jen dalším prostoduchým dobrodružstvím, jakých je dvanáct do tuctu. Pro fanoušky superhrdinů bude vyvrcholením loňské vydavatelské sezony. A pro ty, které zajímá, jak superhrdinský žánr funguje, se jedná o neocenitelnou čítanku. I s krásně barevnými příklady.