Jak už název napovídá, Všehokniha nizozemského spisovatele Guuse Kuijera, laureáta „Nobelovy ceny za dětskou literaturu“, ceny Astrid Lindgrenové, není jen tak obyčejná kniha, ale kniha o všech důležitých věcech lidského života, o odvaze, síle lidské vůle, naději, touze, lásce i vztahu k Bohu.
Vypravěčem příběhu je devítiletý Tomáš, upřímný a odvážný kluk s hlubokým citem pro spravedlnost, který vidí to, co ostatní nevidí. Tomáš si z hloubi duše přeje, až vyroste, být šťastný. Není se ani čemu divit, jeho otec je totiž bigotní věřící a celou rodinu tyranizuje prosazováním své dogmatické víry, a když dozná, že je třeba, tak také fyzickým násilím. Otec Klepáč (nomen omen) bije před dětmi Tomášovu maminku a z Tomáše jednou, když v kostele zcela bezelstně odpoví během modlitby replikou „nedojez ječné plynné skupenství jeho“ (pod touto formulkou se pro devítileté dítě skrývá téměř nepochopitelné „nebo jest věčné milosrdenství jeho“), vařečkou z něj Boha Otce, temného starozákonního Boha, mlčky přihlížejícího těmto bezprávím, navždy vymlátí. Tomáš je ale výjimečné dítě a díky své odvaze, touze po spravedlnosti i schopnosti vnímat magickou dimenzi reality dokáže nalézt způsob, jak nedovolit otci, aby ho zlomil a jeho snový svět rozmetal svým rigidními pravdami. Pomáhá mu v tom sousedka a ježibaba (tak jí pro její nekonformnost nazývá okolí) paní Terezínská, která rozumí Tomášovu vnímání reality, posiluje jeho odhodlání být šťastným hudbou a literaturou a naučí ho, že život do svých rukou může vzít jen tehdy, když se přestane bát. A Tomáš se opravdu bát přestane a jeho život nabere jiný spád. Najde vztah ke své sestře Markétě a spolu s maminkou a paní Terezínskou objeví způsob, jak nastavit zrcadlo tatínkovu strachu a pokrytectví, skrytým pod zevnějškem pilného úředníka a horlivého křesťana.

Na první pohled je téma na dětskou knihu (doporučený věk je od devíti let) až příliš závažné, smutné a těžko stravitelné. Přesný opak je však pravdou. Dětská perspektiva propůjčuje příběhu velkou míru autentičnosti, ale současně zahaluje krutou realitu dospělého světa oparem dětské bezprostřednosti, humoru, jemné ironie a snu plynule přecházejícího ve skutečnost. Vedle vypjatých dramatických scén, líčených zcela prozaicky, syrově a bez velkých emocí, stojí lyrické pasáže, v nichž za zvuku Beethovenovy symfonie tančí nábytek a během předčítání básniček Annie M. G. Schmidtové se před Tomášovýma očima ze staré paní stává malá copatá holčička. Lyrické a snové pasáže jsou navíc umocňovány působivými a křehkými ilustracemi Nanako Ishidy, vytvořenými kombinací realistické kresby na křídovém papíře a snové vidiny na papíře průhledném.

Sen, hudba, literatura – to jsou Tomášovy zdroje síly a mocné zbraně proti tristní rodinné situaci. V těžkých chvílích se mu zjevuje také Ježíš, naslouchající a laskavý důvěrník. Ježíš zůstává pro svou přirozenost, lidskost i poznané utrpení součástí Tomášova světa bez Boha. Tímto teologicky neobvyklým řešením se nabízí také prostor pro úvahy o vztahu člověka k Bohu a úloze náboženství v každodenním životě. Je evidentní, že Kuijer odmítá jakýkoliv dogmatismus a fundamentalismus, pranýřuje důsledky, k nimž takováto slepá víra vede, a nastiňuje, že v pozadí takto chápané víry stojí jen strach, zbabělost a neschopnost být sám sebou. Současně však milosrdenství a láska reprezentované Ježíšovým příběhem mohou nabízet útěchu i oporu a společně se svobodným uměním a tvůrčím projevem mohou upevňovat víru v sebe sama a odvahu měnit skutečnost.

Kniha díky své hluboké filozofické dimenzi zaujme jistě rodiče a svým krásně a přirozeně vyprávěným příběhem i Tomášovou kurážností a bezprostředností nadchne malé čtenáře,jimž otevře prostor pro svobodné úvahy o důležitých životních tématech. Právě svobodný prostor je na Všehoknize jedna z neobdivuhodnějších věcí. Ačkoliv dětská kniha bývá často považována za edukační prostředek a prostor pro vštěpování dospělých pravd, Kuijer nepodceňuje inteligenci malého čtenáře, nepodsunuje jasné, černobílé vidění světa (nakonec i postava despotického otce je nahlížena z několika úhlů a v souvislostech), ale podporuje naopak imaginaci a svobodné formování úsudku i vnitřního etického kodexu. Kolorit padesátých let, v nichž se děj odehrává, navíc knize propůjčuje lehkou míru nostalgie po starých časech a spolu s klasicky, velmi pečlivě a citlivě komponovaným příběhem také klid a čas na přemýšlení. Četba Všehoknihy může být nejen časem příjemně stráveným společně s dětmi, ale také ideálním rodinným diskusním prostorem o vztazích, postojích a okolnostech utvářejících svobodnou osobnost člověka.