Představují subkultury punkerů, skinheadů, ale také hiphoperů či technařů politický protest, nebo jen zábavu pro své účastníky? A co v takovémto prostředí vůbec znamená politika? Je obsahem subkulturního stylu, projevuje se až v interakci s mocí většinové společnosti, anebo se vyjednává uvnitř subkulturních scén podél takových témat, jako je jejich sebereprodukce nebo genderové vztahy? Můžeme říct, jak se liší vztah hardcoru a politiky v Praze a na menším městě? Jsou všichni skinheadi rasisté? Jak rozdvojeně vnímali punkeři po roce 1989 myšlení a činy Václava Havla? Mají/můžou drsné rapperky nosit minisukně? Jak se dá bojovat s kapitalismem ve vlastním nitru? A pro kterou subkulturu je návštěva McDonalda hodnotově na srovnatelné úrovni jako hajlování? I na tyto otázky se snaží hledat odpovědi publikace „Mikrofon je naše bomba“: Politika a hudební subkultury mládeže. Sepsal ji interdisciplinární tým, který se zaměřil na ideově velmi odlišná prostředí různých hudebních subkultur.

Nejznámější knihou o zdejších (nejen hudebních) subkulturách jsou jistě Kmeny 90: městské subkultury a nezávislé společenské proudy v letech 1989-2000 (BiggBoss ; Yinachi, 2016). Tato kniha si získala velkou mediální pozornost, ale také řadu kritických ohlasů, mimo jiné proto, že zařazené „kmeny“ líčila až skoro „selankovitě“, totiž tak, že uměle zahlazovala vnitřní konflikty i násilí provázející některé ze skupin. Většina příspěvků v ní byla psaná v jakémsi až „sebeoslavném stylu“, a to příslušníky daných komunit. Navíc také zazněla výtka, že v knize byly málo zastoupeny ženy i ženská tematika jako taková.

V autorském kolektivu knihy „Mikrofon je naše bomba“ rovněž najdeme badatele, kteří byli či jsou součástí zkoumaných skupin, respektive je to případ všech s výjimkou jediného Jana Charváta. Na obranu takového přístupu ale někteří uvádějí, že bez tohoto „insiderství“ by s nimi členové daných společenství vůbec nekomunikovali. Celkově se autoři snaží o vědeckou a nepřikrášlenou analýzu, která se konfliktům nevyhýbá, ale naopak se na ně spíše zaměřuje. Velmi zdařilá kapitola je v této publikaci tentokrát věnována právě ženám, jež mají zároveň vysokoprocentní zastoupení mezi přispěvateli: je jich skoro polovina.

Už první kapitola následující po teoretickém úvodu, konkrétně je věnovaná skinheads, plasticky ukazuje jejich „vnitřní roztříštěnost“, která nabývá velmi silné míry animozity, „kdy jednotlivé frakce odmítají jiným frakcím uznat nejen příslušnost ke stejné subkultuře, ale i samotné právo na existenci“. Další kapitoly se zaměřily na konflikty mezi technaři a pražskými squattery na straně jedné a zbytkem společnosti na straně druhé. Analyzován je mimo jiné zásah policie proti Czechteku roku 2005: rozebírá se zde například mediální obraz technařů, kteří byli některými popisováni jako bezbranné děti, čímž podle Ondřeje Slačálka došlo k jejich „politické kastraci“. Zmíněný autor dále poodhaluje, jak technařská subkultura reagovala na morální paniku protestními aktivitami a vlastní morální panikou.

Pro ty, kteří nepatří k žádné z popsaných subkultur, může nevšední pohled do zákulisí poskytnout zvláště kapitolka sociální ekoložky Petry Kumové o zdejší punkové scéně a o tom, jak může být takto „oddaný“ život sociálně i logisticky náročný, či dokonce frustrující až vyčerpávající. Jak k tomu říká, „je li politickou volbou celá řada aspektů každodenního života – od krmení psa neveganským jídlem přes poslouchání black metalu až po zálibu v nekorektním humoru – pak taková architektura korektní každodennosti může aktéra spíše než k osvobození a větší účasti v subkultuře vést k disciplinaci, vyhoření, odrazení a opuštění subkultury.“ Mnozí příslušníci subkultur jsou si vědomi nebezpečí, která vtipně popsala třeba kniha Kup si svou revoltu! O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou. Vědí, že i příkrá kritika konzumního kapitalismu se může proměnit v tentýž konzum, jenom „lakovaný zeleně, alternativně, organicky, férově“. Což zase může vést k až mučivé ostražitosti, k sebemrskačskému postoji charakterizovanému „permanentním sebezpytem“. (Dodejme, že v humorné podobě ztvárnila problematiku čistoty daného životního stylu píseň Tramp Jaromíra Nohavici, jejíž hrdina si ovšem ze svého vyloučení z komunity mnoho nedělá: „Poněvadž nemám kanady a neznám písně z pamp, vyloučili mě z osady, že prý jsem houby tramp… Dokud se trampské úřady nepoučí z chyb, zpívám si to svý nevadí a zase bude líp.“)

Pozoruhodná je pak část věnovaná nesnadnému subkulturnímu životu žen. Přestože se řada subkultur deklaruje jako svobodný prostor bez nerovností, socioložky Marta Kolářová a Anna Oravcová naopak dokládají, že „subkultury jsou převážně mužsky dominovaným světem plným neviditelných genderových hierarchií“. Zaměřily se na to, jaké strategie ženy v subkulturním prostředí uplatňují, aby se prosadily. A dochází k závěru, že aktivní ženy si osvojují strategie, jež jsou specifické kombinací prvků maskulinity a feminity. Maskulinní prvky jako například „číro“, hrubá mluva, nadměrné užívání alkoholu či promiskuita jsou sice v subkulturách obecně oceňované, ale „když si je osvojí žena, často se jí v rámci subkultur nedostává uznání, nýbrž spíše opaku, protože tím ztrácí svou ženskou atraktivitu.“ Ženy tak musí podle autorek neustále „balancovat mezi osvojováním si mužských prvků a zachováváním a přetvářením ženských elementů, aby mohly na životě subkultur participovat.“

Kniha tedy jednotlivé subkultury líčí jako vnitřně nejednotné skupiny, které jsou v komplikovaných vztazích s tzv. „většinou“. Často přitom záleží jen na úhlu pohledu, který postoj je vlastně hegemonní a který alternativní („Feminismus je kupříkladu silně prosazován z EU a má zákonné i instituční opory, ale čelí velmi silné a politicky artikulované opozici velké části politických i kulturních elit, takže se feministky, ale i antifeministé mohou do jisté míry právem cítit jako nonkonformní menšina i jako oprávněný mluvčí hlavního proudu; ‚liberální hegemonie‘ zase přestala být celospolečenskou hegemonií a stala se jedním z názorů, a to tím slabším, během migrační krize“). V rozhlasovém pořadu stanice Wave, který byl knize věnován, došli autoři dokonce k formulaci tvrzení, že „kvůli heterogenitě společnosti dnes už žádný „mainstream neexistuje“. Nezachází ovšem tak daleko jako jiný pořad téže stanice, podle něhož mladší generace už subkultury údajně nepotřebují, protože už není proti čemu vymezovat, kvůli čemuž i „muzika úplně ztrácí rovinu začleňování se“. Pokud by autoři knihy na takový předpoklad přistoupili, neměli by časem co zkoumat…

Publikace není vyčerpávající encyklopedie českých subkultur, ale poskytuje několik užitečných sond poukazujících na to, jak rozrůzněná je česká společnost. Nesnaží se zařazené subkultury skandalizovat ani v nich spatřovat přehnané nebezpečí, ale ani je nijak neidealizuje. Realisticky konstatuje, že ti, kteří se snaží uniknout diktátu v jedné oblasti, si rychle vytvářejí disciplínu jinou a někdy i stejně tíživou, respektive že slibované „osvobození“ se týká jen některých.