Jak se rodila a formovala česká populární kultura? Jak se tehdejší masová média vyrovnávala s nedostatkem autentických a původních skandálů? V čem dalším se lišila od svých západních protějšků? A jak to odráželo dobové proměny česká společnosti druhé poloviny 19. století? Tyto otázky zevrubně zkoumá historik Jakub Machek (nar. 1977) v knize Počátky populární kultury v českých zemích: Tištěná média a velkoměstská kultura kolem roku 1900.

Průvodce i opora

Machek konstatuje, že se česká společnost se v druhé půlce předminulého století nacházela v období prudkých změn: „Z venkovské společnosti se stávala městskou a z agrární průmyslovou, obyvatelé se z poddaných absolutistické monarchie stali občany konstitučního státu s všeobecným voličským právem pro muže. Tyto prudké proměny, které zintenzivněly v období přelomu století, se nutně projevily i v každodenním životě obyvatel a jejich mentalitě. Proměna jejich mentality byla ovšem mnohem pomalejší než proměna poddaného v občana, která trvala pouze jeden lidský věk.“ A právě vznikající populární kultura může být podle Machka dobrým průvodcem touto proměnou. A to jak současným badatelům, tak tehdejším obyčejným lidem. Zvláště těm, kteří přišli do měst z venkova a ocitli se v novém prostředí bez pevnějších vazeb, mohla skýtat oporu, protože jim v jisté míře přinášela něco, co důvěrně znali. Vstřebala do sebe totiž „prvky dosavadní, převážně orální lidové kultury, promísila je se vzdělaneckou písemnou tradicí a přetavila do tvaru odpovídajícího nové masové a technické společnosti“. I když současně autor podotýká, že střípky lidové kultury tak byly lidem „prodávány zpět“ v procesu komerčního podnikání.

Zdaleka ne všechny žánry, které slavily úspěch v zahraničí, se ovšem prosadily také u nás. Vysvětlení hledá autor v tom, že ve zdejším prostředí jen pomalu vznikaly skutečně velkoměstské vrstvy. Praha sice měla přes půl milionu obyvatel a byla třetím největším městem monarchie, ale „pod vlivem mohutného proudu přicházejících venkovanů se ještě nestala“ oním metropolitním prostředím, které vydavatelé předpokládali. „Pražané v mnoha ohledech zůstávali ukotveni v tradiční mentalitě spojované s venkovským a maloměstským způsobem života, vnímali a prožívali pražské prostředí spíše jako maloměsto a modernizační trendy se mezi nimi jen pomalu prosazovaly.“

Žádné bičování!

Na rozdíl od zahraničních tiskovin prý ani v těch zdejších erotických prý autor nenalezl žádné bičování, a na druhou stranu u nás registruje značný tlak na idyličnost, který se prosazoval i v žánrech typu detektivky, pikantní povídky také musely končit několikanásobnou svatbou. Případně zdejší noviny přinášely zprávy takového typu, jako že jistá baronka navštívila jinou, nemocnou baronku.

Dalším specifikem byla vypjatá nacionální a politická situace v Praze, jejíž obyvatelé a čtenáři denního tisku pokládali politickou agendu za „mnohem důležitější než konzum a městské radovánky“, které v tisku vyhledávali obyvatelé tehdejších světových metropolí. Pražané se tak více než s globálním velkoměstským životem identifikovali se svými jazykovými souputníky ve venkovských oblastech. Německý svět byl ve sledovaných českých listech ignorován – s výjimkou fotbalu. A také spektakulárních národnostních bojů na půdě parlamentu, kam poslanci přinášeli i takové předměty jako velké kusy dřeva nebo kovové trubky, čímž se naráželo na aféru s nákupem předraženého potrubí pro pražské kanalizace.

A jestliže se v zahraničních periodicích vyskytovalo jisté třídní rozvrstvení, jež se projevovalo například „exotizací“ dělnických předměstí, takže chudé dělnice byly z hlediska bohatého měšťáka vykreslovány jako radikálně odlišné: svůdné, sexuálně otevřené, dostupné a až nebezpečně neukojitelné, pak ani tento rys Machek v českém materiálu příliš nenalézá. Jiným slovy i v tomto ohledu se česká společnost jevila jako homogennější.

Jako příklady zcela odlišných a exotizovaných etnik pak autor uvádí Turky, na jejichž krvežíznivosti si prý zdejší kreslíři dávali záležet, a dále Habešané cestující po Evropě, ti svým nevázaným jednáním měli ohrožovat mravopočestnost zdejších příslušnic krásného pohlaví.

Nejpočestnější město v Evropě?

Místní noviny v nemalé míře přebíraly hrůzostrašné a pikantní povídky ze zahraničních tiskovin a nabízely je pražských čtenářům v podobě realistických zpráv ze života v Praze a okolí. Zvláště pikantní časopisy tak nahrazovaly nedostatek vlastních senzačních událostí a skandálů a vytvářely ideu neřestné metropole, kterou jejich čtenáři očekávali, ale pražské prostředí nenabízelo. Snahu líčit Prahu velkoměstsky ale někteří recipienti vnímali také negativně, takže jeden si roku 1913 stěžoval: „Ubohá Praha, která jest nejpočestnějším městem snad v Evropě, stává se v posledních dnech městem skandálů a milostných avantur. Ke zločinům ovšem u nás docházelo, přičemž ty byly pro větší názornost někdy přibližovány multiperspektivně: kresba zachytila dramatický výjev okamžiku vraždy a portrétní fotografie přesnou podobiznu oběti.

Autor podrobně líčí vývoj některých konkrétních titulů a vybraných segmentů, jako byly časopisy sportovní, senzační a pikantní, ale také ženské; ty poslední si cestu probojovávaly jen ztěžka: kupříkladu první český ženský (venkovský) časopis Domácí krb se musel transformovat ve Zlatou Prahu: čili změnil se podle něj ve svůj „opak“, v buržoazní rodinný list. Zmiňuje rovněž nesouhlasné reakce, které vzbuzovaly. Některé byly formulovány s nadsázkou, jako třeba smyšlené zprávy o myších, které rozehnaly schůzi sufražetek („Myši proti ženskému volebnímu právu“), nebo povídka Jaroslava Haška, v níž manžel, jehož choť kvůli slepému následování návodů z ženských rubrik a žurnálů ruinuje domácnost, vyvraždí celou redakci příslušného periodika. Další ale měly působit vážně: vycházel dokonce list s názvem Mládenec, který měl varovat nezkušené mladíky před prohnaností a nepoctivostí „slečinek“.

Pohoršení a současně alibi…

S ohledem na nedávné vražedné útoky na novináře ve Francii, na Maltě a na Slovensku nám dnes některé z citovaných textů už příliš humorné připadat nemusejí, mnohé další naopak postupem času získaly komiku nechtěnou. Sám autor přiznává, že u některých dobových článků je ze současné perspektivy těžké rozhodnout, jestli měly působit primárně humorně, eroticky, či jako výstraha. Paradoxně působí také některé další rysy dobových tiskovin: kvůli nedostatku skutečných skandálů některé tituly – jak jsme zmínili – přetiskovaly všechny pražské klepy, ale hlavně proto, aby je mohly vzápětí dementovat; a některá líčení erotických svodů a nebezpečí sice byla formulována tak, aby vzbuzovala morální pohoršení a strach, přičemž předpokládaný a vyžadovaný mravní odsudek sloužil i jako alibi, proč se daným výjevům tak podrobně a dlouze věnovat. A soustředěnost na Prahu a napadání pražské měšťanské společnosti se nevylučovalo s vypjatým českým nacionalismem…

Machkovy Počátky populární kultury v českých zemích je kniha zdařilá, o níž Michal Jareš v anketě věnované současné literárněvědné bohemistice napsal, že poskytuje letmý, přesto vděčný pohled „pod sukni masovým médiím“ před sto lety. Tento pohled je částečně starosvětsky nostalgický a částečně povědomý, zavádí nás slovem i obrazem do éry, která byla v mnohém odlišná, ale tehdy jako dnes platilo, že jistý typ čtenářů necítil potřebu rozlišovat mezi fakty a fikcí: „Měli nejen rádi fakta, která působila fikcionálně, a fikci, která byla blízká realitě, ale nevadilo jim ani jejich mísení.“ A důležitá pro ně nebyla (a není) pravdivost, ale „atraktivnost tématu a souznění s jejich představami a hodnotami“.